Jak se loví zvířata na „české“ farmě v Jižní Africe | Reflex.cz
nahoru

Jak se loví zvířata na „české“ farmě v Jižní Africe

Karel Bartošek13. června 2015 • 09:00
Jak se loví zvířata na „české“ farmě v Jižní Africe
foto: Karel Bartošek

„Podle jihoafrických předpisů se mohou lovit převážně samci, starší kusy, případně po nějakém zranění. Jejich trofej samozřejmě musí být pro lovce přijatelná,“ říká Karel Bartošek (57). „Velikostí i cenou, kterou lovec za zvíře musí zaplatit.“ Ačkoli jsem vzděláním ekonom a povoláním památkář, už skoro čtyřicet let je mou vášní myslivost. A skoro celou tu dobu jsem v koutku srdce toužil po zelených pahorcích afrických – po lovu na antilopy, bradavičnatá prasata, pakoně…

Splnit sen mi umožnilo až nečekané dědictví. Začal jsem hledat možné lokality a seriózního průvodce, pokud možno se znalostí češtiny. Přes kamarády jsem narazil na Jiřího Šafaříka, emigranta, jejž touha po toulkách a lovu přivedla až do JAR. Tam založil rodinu, udělal slušnou kariéru a na důchod si pořídil loveckou farmu. Leží zhruba dvě stě kilometrů severovýchodně od Johannesburgu, v provincii Mpumalanga. Ta má rozlohu jako naše republika a žijí v ní hlavně Zuluové, kteří ještě před příchodem nizozemských kolonizátorů ovládli původní kmeny – Křováky a Kojkoje.

Plech a satelit

Jiřího farma se jmenuje Birdrock a cesta na ni vede až na výjimky téměř neobydlenou krajinou. Holé pastviny, sem tam strom, hájek, skála. Většinou bez známek života. Občas se v dálce objeví chladicí věže elektrárny nebo jiné průmyslové zařízení. Ani u nich však nejsou města v našem slova smyslu, jen malá (často provizorní) sídliště pro dělníky.

Zdánlivě prázdnou pahorkatinu protkanou prašnými cestami rozdělují drátěné ploty – hranice farem, buď dobytčích, nebo loveckých. Majitelé jsou vesměs (i když ne výlučně) běloši a obvykle na svých rozlehlých pozemcích také žijí. Obydlí rodin černých zaměstnanců většinou leží u plotů podél cest. Obvykle jde o chaty se střechami z vlnitého plechu zatíženého kameny. Každá má ale velkou satelitní anténu a skoro každý jejich obyvatel vlastní mobilní telefon o několik generací vyspělejší, než je má tlačítková nokia.

Dvakrát během cesty jsem zahlédl výjimku – shluk pěkných barevných domků. Podle Jiřího jde o výsledek vládního programu. Po vítězství Afrického národního kongresu začala vláda podporovat imigraci černošského obyvatelstva z okolních států, aby měla velkou voličskou základnu. Ze třiceti miliónů tak celková populace vzrostla na víc než padesát. Jde hlavně o lidi bez kvalifikace, bez kulturních i hygienických návyků. Směřují přitom do velkých měst, kde raketově roste kriminalita. Levné domky na venkově (mohou si je koupit asi za čtyřicet tisíc korun) mají být motivem, aby se imigranti zaregistrovali, usadili a začali pracovat.

Prázdná země

Na rozdíl od většiny farem Jirkovi slouží Birdrock jen k přechodnému pobytu (jeho manželka ještě pracuje, a tak žijí v Johannesburgu). Když nejsou na farmě lovci, jezdí tam Jirka s rodinou jen o víkendech. K dispozici má patrovou vilku v safari stylu, se střechou z rákosu, otevřenou do krovu, s trofejemi na zdech a přepychovým vybavením. Pro hosty je u ní přízemní dům, opět zařízený s veškerým myslitelným komfortem.

V Johannesburgu, jemuž všichni říkají „Žoburg“, žije Jiří pečlivě opevněn, aby snížil riziko útoku zdivočelých kriminálníků, ale domy na farmě nemá zajištěné vůbec. Při odjezdu jen zahákne zástrčku na skleněných vstupních dveřích, kde není ani zámek.

Země prý je tak rozlehlá a prázdná, že návštěva právě u něj by byla velice nepravděpodobná. Gangy by navíc přepadáním loveckých farem dost riskovaly. Pro stálé obyvatele je pistole v autě samozřejmostí, na farmách mají pušky a dost to s nimi umějí.

Potrava pro šakaly

Revír Birdrocku patří rozlohou k těm menším, má přes šest set hektarů. Jeho srdce tvoří skalnatý hřbet dlouhý asi tři kilometry, který se ze dvou stran svažuje do údolí několika řek a pastvin kolem nich. Lovili jsme v něm pěšky nebo s použitím džípu vždy od časného rána, s návratem na oběd, a pak zase až do večera.

Přestože je území oplocené (počet drátů, vzdálenost i upevnění do sloupů stanovuje zákon), nebrání to zvěři v migraci. Zejména pro velké šelmy (přísně hájeného leoparda, hyeny, šakaly), ale třeba i pro paviány a divoká prasata není plot žádnou překážkou. Celkem v revíru žije několik set kusů zvěře různých druhů. Některá zvířata jsou původní, jiná tam přišla za dobrými podmínkami (přikrmováním) a některá tam Jiří sám vysadil – hlavně velké antilopy, pakoně, pštrosy a zebry.

Pro majitele loveckých farem se v JAR pořádají dražby celých stád, ale je to podnikání dost rizikové. Leckdy se stane, že farmář za velké peníze nakoupí desítky zvířat a pak mu je sežere leopard nebo smečka šakalů. Jiří si takhle nedávno pořídil do chovu krásné pštrosy a zanedlouho mu jich zbyla ani ne desetina.

Pak už se člověk tolik nediví vysokým poplatkům za odstřel. Pět set dolarů za prase, tisíc za pakoně a dva i víc za buvoly a další velká zvířata (tyto ceny platí pro kusy s velikostí trofejí, jež dosahuje takzvaných medailových hodnot, tedy patří k největším u daného druhu zvěře, jinak jsou o třetinu nižší). K nákladům je nutné připočíst také dvě stě až tři sta dolarů na den pobytu. Kromě stravy a ubytování je v tom však i doprava na letiště a po revíru, doprovod majitele farmy či profesionálního lovce plus domorodého stopaře, dohledávání postřelené zvěře a základní ošetření trofeje.

Křovák místo psa

Na dotaz, jestli má na farmě psa, jenž dohledá postřelenou zvěř, byla Jirkova odpověď lakonická: „Ne, mám tam Bushmana“. Tak se afrikánsky říká Křovákům, původním obyvatelům jižní Afriky. Křováci nebo také Sanové nejsou černoši. Mají medově hnědou pleť a patří do kapoidní rasy, jedné z nejstarších vůbec. Lovecké schopnosti mají vrozené a Thomas, který s manželkou a dcerou pracoval na Birdrocku jako stopař (také přikrmoval zvěř a udržoval plot), nebyl výjimkou. Výtečný stopař objevil v buši zalehlé zvíře na několik set metrů a určil i jeho druh, pohlaví a stáří.

Přesto lov nebyl snadný. Měl jsem v plánu antilopu, pakoně a prase. První dvě zvířata jsem dostal relativně rychle, během týdne. K obezřetným prasatům se nám však nikdy nepodařilo přiblížit. Nakonec mi Jiří za stejnou cenu velkoryse nabídl pakoně žíhaného, který jinak stojí téměř dvojnásobek. Trofeje ale samozřejmě nebyly zdaleka jediným důvodem, proč jsem nakonec odjížděl s vědomím, že pobyt na Birdrocku patřil k nejkrásnějším týdnům mého života. Na pláně s volně pobíhajícími zebrami, přímorožci a dalšími nádhernými zvířaty nikdy nezapomenu. Každý pohled na ně byl stejně úžasný jako jejich úspěšný lov.

Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.23/2015.

Karel Bartošek


Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře