Jak to bylo ve skutečnosti s Vinnetouem a Pierrem Bricem, miláčky milionů čtenářů i diváků | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jak to bylo ve skutečnosti s Vinnetouem a Pierrem Bricem, miláčky milionů čtenářů i diváků

Kateřina Kadlecová6. června 2015 • 18:00
Jak to bylo ve skutečnosti s Vinnetouem a Pierrem Bricem, miláčky milionů čtenářů i diváků
Vinnetou na filmovém plátně v roce 1963, na startu slavné západoněmecké série
• foto: 
Archív

Vinnetou, náčelník Apačů. Rudá tvář s vlastnostmi bílého gentlemana, vzor všech ctností, pokrevní bratr hrdinného Old Shatterhanda, který svou milovanou Ribannu nechal jít – aby se v podobě francouzského herce Pierra Brice (6. 2. 1929 – 6. 6. 2015) mohl stát idolem paní a dívek celého světa, o mladých zálesácích nemluvě. Spisovatel Karel May Vinnetouovo jméno poprvé použil před rovnými 140 lety. 

reklama

Nevěřili byste, ale začalo to koněm.

„Má indiánský výcvik,“ řekla s pohledem znalce. „Odkud ho máte?“

„Dostal jsem ho od Vinnetoua, náčelníka Apačů. Stýkali jsme se spolu u Ria Suanky.“

„Od Vinnetoua? To je přece nejslavnější a nejobávanější Indián mezi Sonorou a Kolumbií! Na takovou známost ani nevypadáte.“

Uff, uff, uff, jak by řekl sám Vinnetou – ta holka měla panečku kuráž, když takhle mluvila s cizincem! Právě Ellen, dcera Ribanny a Old Firehanda, ve výše zmíněném dialogu s majitelem koně Swallowa (zřejmě samotným Old Shatterhandem!) uvedla Vinnetoua do literatury, do světa popkultury a do srdcí stamilionů čtenářů. Bylo to v roce 1875, v novele Old Firehand, která se po pozdějším přepracování stane významnou součástí druhého dílu volné tetralogie o Vinnetouovi. Obojí napsal Karel May, zřejmě nejčtenější německý spisovatel všech dob.

Duchovní otec Karel

Karel May, dle matriky vlastně Carl Friedrich May, se narodil 25. února roku 1842 do chudé tkalcovské rodiny živořící v Ernstthalu, městečku na saské straně Krušných hor; byl v pořadí pátým ze čtrnácti dětí (dlužno říci, že některé z nich své dětství nepřežily). Byl odmala chytrý, přičinlivý, neduživý, psychicky slabý a do pěti let slepý – pro podrobnosti čtěte (s připravenými kapesníky!) jeho osobní zpověď Můj život a moje cíle, která česky vyšla (již potřetí) v knize s názvem Já, náčelník Apačů roku 1992 v Olympii.

Po absolvování učitelského semináře Maye uvrhla na okraj společnosti série ošklivých náhod – hudební redaktor a dramaturg Karel Deniš Jordán uvádí ve své knize Můj bratr Vinnetou (vydala ji Mladá fronta roku 2008) mimo jiné domnělou krádež svíček, údajné milostné návrhy směrem k vdané paní bytné, odcizení kapesních hodinek spolubydlícímu aj. Pak mladý May nějakou dobu kradl a podváděl maloobchoodníky a období mezi léty 1865 a 1868 proseděl ve vězení. Po propuštění na amnestii ovšem na dráze zločinu pokračoval, a když už ho jednou polapili, povedlo se mu „uvolnit pouta, praštit vachmajstra zprudka pěstí do spánku a pláchnout“, jak píše Jorán. Chytili ho až po půl roce ve Valkeřicích na Děčínsku a zavřeli na další čtyři roky, které za mřížemi věnoval především četbě. 

Brzy po propuštění získává šťastnou náhodou místo redaktora rodinného časopisu nakladatee H. G. Münchmeyera a v březnu roku 1875 debutuje novelou Wanda; po několika časopiseckých povídkách pak ještě téhož roku publikuje zmíněnou novelu Old Firehand, v níž se zrodil Vinnetou. Potom už to jde rychle – vzrůstem maličký spisovatel (166 cm) se žení se svou dlouhodobou známostí, ernstthalskou chudou krasavicí Emmou Linou Pollmerovou, jen místo dětí plodí povídky, humoresky a novelky, překládá a v letech 1876 a 77 píše svůj první velký román, a to historický: Poslední cesty obou Quitzowů. Posléze chrlí kolportážní romány o desítkách sešitů chabé kvality, než se zcela vyčerpá a odejde od lakotného nakladatele psát vinnetouovské povídky pro časopisy Vom Fels zum Meer a Der gute Kamerad. Od roku 1892 pak vydává řadu románů s postavou orientálního hrdiny Kary ben Nemsího, který je vlastně Old Shatterhandem – a také Karlem Mayem samotným.

Spisovatel se čím dál víc vžívá do pozice barda líčícího své zážitky z mladických cest po USA i Asii – jenže podnikl je vůbec někdy? U Drážďan kupuje a exoticky dekoruje „Villu Shatterhand“, v roce 1899 odjíždí do Orientu a během více než rok dlouhé cesty zjišťuje, že si v románech vysnil zcela nerealistický svět. Rozvádí se a znovu se žení (za Klaru Plöhnovou, pozdější velkou sympatizantku nacistické ideologie) a nepřestává psát – až do smrti.

Karel May umírá 30. března roku 1912 jako velmi bohatý, ale široce opovrhovaný sedmdesátiletý muž, zničený skandály a životními zklamáními, po vleklé sérii soudů s nakladatelem, novináři a každým, kdo zpochybňoval velikost jeho odkazu a ryzost jeho charakteru. Nikdo nemohl tušit, že se o půl století později strhne o jeho dobrodružné romány nová lavina zájmu, podpořená více než  dvěma desítkami filmových westernů. Točených často na Balkáně. A Vinnetou v nich žije dál.

Odkaz náčelníka Apačů

Byl odvážný, chytrý, čestný, silný, rychlý – byl zcela ideální. Jeho příhody s Američanem německého původu Old Shatterhandem, „Drtící rukou“, Karel May jedinečně popsal ve stále znovu a znovu vydávané tetralogii Vinnetou, v románech Syn lovce medvědů, Duch Llana Estacada, Old Surehand nebo Satan a Jidáš – první tři zmíněná díla vyšla i v nesmírně populární edici KOD, knih odvahy a dobrodružství, s ilustracemi Zdeňka Buriana. Na Vinnetoua jsme si hrávali snad všichni: k totemům byl přivazován oštěpař Jan Železný, prérii na imaginárním vraníkovi Ilčim brázdila Libuše Šafránková i Jiří Macháček. Vinnetou pro ně ovšem nebyl vrcholem romantiky jen proto, že za socialismu „nic jiného nebylo“. Zručně napsané příběhy se odehrávaly v nádherné divoké přírodě a byly úžasně dobrodružné, přinášely tradici, úctu ke starším a k předkům, neotravují v nich technologické vychytávky ani nutnost šlechtit se nebo nakupovat až do padnutí… Vinnetouovu smrt obrečel (a veřejně se k tomu přiznal v rozhovoru) i fotbalista Pavel Horváth, a Radek John dokonce před šesti lety v dnes už neexistujícím týdeníku MF Plus vzpomínal na to, jak vytrhl stránku, na níž je Vinnetou zastřelen, a dopsal ručně údajně stostránkové pokračování, „v němž Indiáni konečně vyvraždili bělochy“…

Něco velmi podobného udělal jistý Martin Fontán, kdysi malý školáček, který si svůj pravěký, možná prvním plnicím perem sepsaný vinnetouovský sešit schoval – a jeho stránky teď Martinova kamarádka Toy Box použila v nejlepším českém komiksu posledních několika let. Komiksovou novelu Moje kniha Vinnetou, dvě stě stran plných akvarelových maleb, vydalo před čtvrtrokem nakladatelství Labyrint. Jde o dobrý důkaz toho, že Vinnetou může být – a často také je – ikonou kohokoli, kdo vzývá svobodu jednotlivce a kdo nerad nechává umírat cokoli skvostného. V tomto případě jsou náčelníkovy nové příhody vymyšlené malým chlapcem velmi dovedně, na ideovém základě, propojené s osudy squatterů, travellerů a anarchistů obecně.

Přitom byl kmen, k němuž May Vinnetoua přiřadil, nakonec velmi nesvobodný. Horští mescalerští Apači obdělávali svá políčka na jihu Států a bojovali jen z donucení, když je běloši začali skutečně kosit. Jako velcí bojovníci prosluli třeba náčelníci Cochise a Geronimo, kteří Maye při „budování“ Vinnetoua inspirovali.

Mimochodem, snad právě jen v Německu je moderní hra na indiány, podnikaná dospělými muži, populárnější než u nás. Sdružení českých euroindiánů, o němž najdeme spoustu informací na webu IndianCorral.cz, těží nejen z odkazu Mayova Vinnetoua, ale i z lesní moudrosti E. T. Setona, ze Svojsíkova skautingu nebo z trampingu. Kdo z nás neviděl na kraji lese týpíčka a před nimi polonahé dlouhovlasé kluky s mayským tetováním hrající lakros, zatímco holky u ohně hrají na kytary Žalmanovu indiánskou ukolébavku Ho ho Watanay? Kdo nenavštívil powwows, při nichž na palubovkách tělocvičen vystřídají basketbalisty euroindiáni v doma vyráběných autentických kostýmech a křepčí a zpívají indiánské písně? I za tuhle tradici vděčíme oblibě Vinnetoua.  

Proměny ušlechtilého divocha

Vinnetouovo jméno znamená podle Maye apačsky „hořící, pálící vodu“ – kdysi jako dítě utíkal s otcem Inču-čunou ze zajetí jezerem s hořícím petrolejem na povrchu. Podle jiných byl však výraz „vintu“ slangovým výrazem bílých kopáčů pro indiány, další mají za to, že je to šošonské slovo značící rudou tvář… Kdo ví, kde se jméno vzalo. Jisté je, že Vinnetou, archetyp hrdiny stojícího za každou cenu na straně Dobra, se po smrti Inču-čuny, zavražděného stejně jako Vinnetouova sestra Nšo-či banditou Santerem, stal náčelníkem mescalerských Apačů. Jeho osudy jsou v mayovkách popsány na mnoha stech stran; většinou jimi projíždí na svém vraníkovi Ilčim po boku věrného přítele Old Shatterhanda, který si pro změnu osedlal Hatátitlu, bratra Vinnetouova vraníka. Jeden má stříbrnou pušku, druhý medvědobijku a rudoch kdysi míval opasek plný skalpů nepřátel. Jenže jeho pokrevní bratr, jemuž čeští opovrhači přezdívali Olda Šetrnej, ho mravně pozdvihl a vštípil mu osvícenskou západoevropskou morálku, z nekultivovaného divocha vyrobil v duchu křesťanské věrouky vzor všech ctností. Čím víc se Karel May přátelí s baronkou Berthou von Suttnerovou, nositelkou Nobelovy ceny míru, a jinými mírotvorci-teoretiky, tím méně jeho literární hrdina lační po krvi soků. A zatímco na prvních stránkách svého literárního života kouří Vinnetou jak fabrika, posléze i této neřesti zanechává, definitivně odkládá své nákoleníky vyrobené ze skalpů omráčených nebo mrtvých nepřátel, a se smrtí na jazyku dokonce přeběhne od Manitoua ke Kristu!

Vinnetouova častá slova „Uff, můj bílý bratr má pravdu“ jako by indiánovi vstoupila přímo do krve. Citujme Karla Jordána: „Ke konci románového života tedy už Vinnetou ztrácí mongoloidní znaky obličeje v podobě širokých lícních kostí, barva jeho pleti je spíše bronzová, jeho profil je spíše římský než orlí, jeho angličtina je brilantní, jeho souboje bývají bez krve, jeho bratrství se Shatterhandem má být vzorem i pro další rudokožce. Každá další úprava textu znamenala další zcivilizování apačského bojovníka – ostatně v klobouku a parádním obleku dokonce navštívil bratra Šarlího i v Sasku, a domluvil se tam!“

Obecně si s Němci Vinnetou nakonec jakžtakž porozuměl, a to i s nacisty za Třetí říše. Překvapivě Mayovy knihy paušálně nezakázali pro podezřelé bratření se s jinou rasou a nežádoucí pacifičnost. Hitler, Mayův nadšený čtenář, mohl být naopak potěšen, že už půlstoletí před jeho nástupem k moci někdo také hledal nietszcheovského „Edelmensche“, dokonalého, ctného člověka. Naopak za komunismu Mayův „pokleslý imperialistický brak“ příliš nevycházel, a když už se někdo z nakladatelů socialistického bloku odhodlal Maye vydat, knížky horliví čtenáři okamžitě vykoupili.

Rudý gentleman a stříbrné plátno

Pokud jde o popularitu, Vinnetou za mnohé vděčí Pierru Briceovi. Přesně tak, tomu francouzskému herci, kterého si filmový producent Horst Wendlandt vybral do hlavní role svého snímku Poklad na Stříbrném jezeře. Jak Brice vzpomíná ve svých pamětech (kniha Vinnetou a já. Můj skutečný život vyšla před deseti lety i česky, u Albatrosu), na nabídku své životní úlohy „reagoval odměřeně“ – „v životě jsem o něm neslyšel“ a „četba Pokladu na Stříbrném jezeře mne, abych byl upřímný, také moc nezaujala“… Takové rouhačství! Naštěstí Briceovi tehdejší přítelkyně roli vnutila a stal se tak navždy Vinnetouem, mužem z bravíčkovských plakátů.

Mayovky se ovšem natáčely už dávno před Bricem, tři vznikly již v éře němého filmu a chystal se na ně i Hollywood (do role Nšo-či prý měla být obsazena Audrey Hepburnová a a Inču-čunu měl ztvárnit sám Richard Burton). Až širokoúhlý, nákladný západoněmecký snímek o zlatém pokladu Tonkawů z roku 1962 u publika skutečně zabral. Stal se „jedním z největších kasovních trháků od konce světové války – a tím záchranou německých kin, která se zrodem televize upadala do značných potíží“, jak píše Klaus Farin v knížce Karel May – první německá pop-hvězda (č. Arcadia, 1994). Pro roli německého greenhorna Old Shatterhanda zvolil producent Američana Lexe Barkera a režii svěřil Haraldu Reinlovi, který do té doby točil hlavně vlastenecké a milostné filmy. Biják se natáčel v Jugoslávii, doprovodila ho fenomenální westernová hudba mladého Martina Böttchera a úspěch byl obrovský: do distribuce šel Poklad v šedesáti zemích světa a v následujících šesti letech vzniklo sedmnáct dalších snímků podle Mayových děl, jedenáct z nich s Vinnetouem.

Kvalita ovšem soustavně klesala – svého dna série dosáhla v roce 1966 Vinnetouem a míšenkou Apanači, kdy šetření na výpravnosti provázel mizerný scénář, zoufalý český dabing a násilné scény (snímek byl kvůli nim ve Švýcarsku mládeži nepřístupný, tvrdí ve své knížce Klaus Farin). Ani odpověď ze socialistického tábora, indiánské filmy východoněmeckého studia DEFA s ostře řezaným Srbem Gojkem Mitičem, filmové kritiky nijak neuspokojila. Mnoho herců se muselo pro silný přízvuk dabovat a mnoho herců dokonce ani herci nebylo, zejména pokud jde o dekorativní představitelky rolí, které v tradičních mayovkách rozhodně nebyly. Třeba takovou „Halbblut Apanatschi“ si zahrála jedenadvacetiletá mnichovská sekretářka s příšernou bavorskou výslovností, tvrdí Farin… Zato Gojko Mitič, rovněž vždy dabovaný, mimochodem výborně rozuměl česky, protože například ve své době úspěšný snímek Synové Velké medvědice – podobnost s názvem mayovky Syn lovce medvědů je jistě čistě náhodná! – režíroval Josef Mach a mezi herci i štábem bylo dost Slováků.

Ať tak, či onak, oba Vinnetouové, Brice i Mitič, se s rudým náčelníkem nikdy úplně nerozloučili a ještě dlouho tu roli hráli v několika německých „divadlech v přírodě“, druhdy oblíbené kratochvíli, při níž se rodinám v plenéru přehrávaly mayovky. Kolik by na ně asi dnes přišlo diváků v Česku, kde mezi lidmi koluje pěkných pár milionů mayovek?

Uff, uff – asi dost!

Causa Vinnetou původně vyšla v tištěním Reflexu č. 15/2015.



Klíčová slova: reflexvinnetou



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama