„Běž. Rychle. Teď!“ Za našimi zády zní štěkavě hlas mladého kurdského bojovníka s kalašnikovem v rukou. Sehnuté přebíháme otevřeným prostranstvím mezi rozpadlými domy uvnitř města Sindžáru, jež kontroluje Islámský stát. Snažíme se dostat k ženám, které jako ostřelovačky likvidují bojovníky Islámského státu.
Nejdřív běží první z nás, pak druhý, pak třetí. Dírou po výbuchu granátu se dostáváme do místnosti, která je součástí nejexponovanější městské fronty. Da’iš jsou jen padesát metrů od nás. Vidí nás stejně jako my je. Boj ve městě je nejsložitější. Zničené město plné ruin a sutin skýtá perfektní krytí pro snajpry a sebevražedné atentátníky.
Sindžár kontrolují teroristé od začátku srpna loňského roku. Celosvětová média tehdy zaplavily srdceryvné výjevy zoufalých bezbranných jezídů prchajících před brutálními útočníky. Mnohým z nich se utéct nepodařilo a zůstali v zajetí. Stovky lidí na útěku zemřely. Někteří kulkami IS, další žízní a vyčerpáním. Obyvatelé zůstali hned po útoku úplně bez pomoci. Nebyl tu nikdo, kdo by je bránil.
„Pešmergové odešli ještě před tím, než Da’iš zaútočil na město. Museli dostat rozkaz. Bez vědomí nejvyššího velení by to nebylo možné,“ říká přesvědčeně Chaláf Sálih, dvaatřicetiletý učitel angličtiny ze Sindžáru, dnes uprchlík. Shrnuje to, co slyšíme z mnoha dalších úst jezídů přežívajících v uprchlických táborech v horách nad městem. Nechápou, proč jim nikdo nepomohl. „Nedůvěřujeme žádným muslimům. Jediný, kdo vyslyšel naše volání o pomoc, byli příslušníci PKK (Kurdská strana pracujících). Ti jediní se Da’iš dokázali postavit. Jsme jim za to velmi vděční. Dodnes jsou hlavní silou, jež nás chrání,“ doplňuje Chaláf.
S hlavou mezi rameny přebíháme na jednu z nejnebezpečnějších pozic fronty. V zatemněné místnosti na špinavé matraci leží snajperka. Její úkol je jasný. Má zlikvidovat auto plné teroristů, které se k nám rychle blíží. Stopadesáticentimetrová dívka váží zřejmě tolik co její třímetrová ruská odstřelovací puška. Ticho protíná několik výstřelů. Úkol splněn. Hnědovláska se roztomile usměje, s velkou námahou si na rameno hodí svůj pracovní nástroj a za chvíli je vidět za rozpadlým betonovým schodištěm jen její puška.
Snajperka není zdaleka jedinou ženou, jež tu nasazuje dobrovolně svůj život. Dvacetiletá Vinar je už dva měsíce přímo na té nejostřejší linii. Jediným ženským atributem jejího zevnějšku jsou dva culíky zatažené gumičkou s barevnými motýly. Patří k jezídské domobraně YBS, která se začala formovat krátce po útoku Da’iš na Sindžár. „Když jsem poprvé šla do boje, představovala jsem si, jak musí trpět ženy, jež zajali islamisté. Necítila jsem vůbec strach,“ vysvětluje, proč se vzdala mírumilovných jezídských idejí. Další rozhovor přerušují opět výstřely. Vinar si nasazuje vestu s náboji a mizí v ruinách toho, co kdysi bývalo zahradou u domu...
Text původně vyšel v Reflexu č. 21/2015.
