Problém dětských sebevražd je velmi vážný. Pomohla by ale mladým lidem, kteří trpí depresemi a úzkostmi nějaká osvěta? Pokud ne jim, tak jejich kamarádům, kteří by někoho mohli varovat? Protože rodiče často nemají šanci něco takového poznat. A nemohou být podobné problémy spojené s hormonálními změnami v pubertě?
Deprese coby duševní porucha může vzniknout v každém věku. U kojenců a batolat je zpravidla důsledkem odloučení od matky (separační deprese podobně jako separační úzkost). Dítě zaostává ve vývoji, má poruchy příjmu potravy, poruchy chování, spánku, cirkadiánních rytmů a celou řadu dalších příznaků.
Prevalence (výskyt) je v těchto věkových kategoriích v řádu jednoho nebo několika procent. Kolem puberty začne prevalence stoupat. Mezi dvanáctým až sedmnáctým rokem věku je výskyt depresívní poruchy něco přes čtyři procenta, od osmnácti do devětatřiceti let skoro pět procent, pak až do šedesátky asi 7,5 procenta, u žen je to ovšem mnohem víc než u mužů (7:4; u sebevražd je ale poměr obrácený). Tyto statistiky pocházejí z USA, hodně závisejí na rase (vyšší výskyt je u nehispánského obyvatelstva USA), na definici depresívní poruchy a na způsobu sběru dat (v terénu se obvykle najde víc než v kartotékách pojišťoven a statistických úřadů).
Deprese pochopitelně souvisí se sebevražedným chováním. U nás každoročně spáchá sebevraždu asi 30–40 dětí do patnácti let, což je asi 0,0023 % dětské populace, jež dnes čítá asi 1,5 miliónu jedinců. Předpokládá se, že významným rizikovým faktorem je genetika (deprese či jiné duševní poruchy anebo suicidální chování u pokrevních příbuzných), citová deprivace (de facto opuštěnost), přístup k alkoholu a drogám a duševní traumata (odmítnutí, zavržení, zneužití, týrání). Hodně se také diskutuje o inspirativní snadnosti umírání v počítačových hrách a o inflaci smrti a zabíjení ve filmech dětem dnes běžně přístupných.
Hormonální „bouře“ v pubertě jistě moduluje citlivost k vnějším vlivům, ale vlastní příčina deprese je téměř vždy jinde. Z výčtu rizik plynou i odpovědi na Vaše další dotazy: nepřítomnost či nedostupnost blízké osoby (zpovědníka) je skutečně významným rizikem, a naopak možnost svěřit se někomu blízkému riziko sebevraždy u dětí snižuje. Proto je osvěta vskutku účinnou prevencí, zejména mezi zdravotníky (deprese se mnohdy projevuje tělesnými stesky a vede nejprve k praktikovi), pedagogy a v obecné populaci, neboť rodina a kamarádi jsou zpravidla první, kdo poruchu prožívání u postiženého rozpoznají.
Preventivních opatření je mnoho (péče o rodinu, osvěta, omezení alkoholu, drogová politika, péče o zaměstnanost, volnočasové aktivity, poradenství, omezení přístupu k sebevražedným prostředkům aj.), avšak mají různou (a bohužel poměrně malou) míru účinnosti. V současné době chystáme s kolegy z různých zemí Evropy a Izraele kritický přehled preventivních opatření ke snížení sebevražednosti co do jejich prokázanosti a účinnosti. Brzy dáme vědět, co jsme vytipovali.
