Jejich kariéry mají podobnou trajektorii. Ve svém oboru dosáhli významných met. Oba jsou Češi. Třiačtyřicetiletý hokejový génius znovu táhne národní tým za úspěchem na hokejovém mistrovství, přestože už nemusí nikomu nic dokazovat. Zato padesátiletý atentátník na veřejné peníze simuluje, kličkuje a tahá za nos soudy i veřejnost jen proto, že se bojí přijmout odpovědnost za svou nenasytnost. Pozoruhodně protichůdný příběh dvou mimořádných talentů svého oboru.
První zápas Čechů na mistrovství světa. Druhá třetina. Naši se nadechují k náporu. Jágr řádí ve švédské útočné třetině. Vtom dostává od soupeře ránu přes rukavici. Sklání se a s bolestivou grimasou odjíždí na střídačku. Vypadá to na zranění jeho už jednou pochroumaného malíčku. Čechům v hledišti i u obrazovek zatrnulo. Nastoupí ještě Jarda? Pokud ne, máme vůbec šanci na medaili?
Jen několik dní před tímto minidramatem si David Rath vyjíždí na kole, shodou okolností nedaleko Jágrova kladenského rodiště. Padá. Prý. Nechá se odvézt někam do nemocnice a prostřednictvím svého advokáta vzkazuje, že se nemůže zúčastnit probíhajícího soudního procesu, v němž je obviněn z braní úplatků. V krátkém rozhovoru pro televizní zpravodajství, vedeném dva dny nato z okna jeho domu, vidíme muže s tragikomicky patetickým výrazem, rukou zavěšenou na pásce a kňourajícího: „Nechte mě, bolí mě hlava z řečí pana státního zástupce.“
To Jágr nechával národ v nejistotě pouhý jeden den. Malíček naštěstí zlomený nebyl. Nastupuje proti Lotyšsku. Rozhoduje zápas a po zásluze je vyhlášen nejlepším mužem na ledě.
Jestli a kdy nastoupí k procesu Rath, zatím není jasné. Třeba se svým zástupcem vymyslí další z nekonečné řady obstrukcí, jimiž se chce vyhnout nevyhnutelnému – vynesení trestu. Podobně tvrdého, jaký si už vyslechli jeho korupční kumpáni (Pancová, Kott a spol.). Tohoto kdysi velkého politického hráče, který s oblibou urážel, děsil a zastrašoval své oponenty a choval se na dobytém území (lékařská komora, ministerstvo, Středočeský kraj) jako bezohledný diktátor, zachvátil obyčejný lidský strach z dlouhého pobytu za mřížemi.
1980–1989: Vůle a talent
Miloš Forman řekl o Jaromíru Jágrovi, že je Amadeus hokeje. Vystihl pocit, jejž máme všichni, když ho vidíme na ledě. Tu nesnesitelnou lehkost počínání, samozřejmost, s níž hlavně v devadesátých letech dělal z protihráčů navigační kužely, kolem nichž putoval s pukem až před bránu, kde za pasívní asistence brankáře soupeře zasunul puk do sítě. Jestli to přirovnání v něčem kulhá, tak že za krasojízdou je obrovská fyzická dřina, kterou nikdo nevidí.
Jágrova lehkost a samozřejmost se rodily jen pomalu na rybníku zvaném Čabárna, kde se učil hokejovou abecedu, a na kladenském zimním stadiónu, kde především díky buldočí vytrvalosti Vodnáře rychle odskočil umem od vrstevníků a „prokletí“ talentu, jenž zavazuje, pocítil záhy. Pod tatínkovým dohledem polykal tréninkové dávky brzy ráno a pozdě večer, když byl led volný. Hodiny bruslení a hokejových cvičení. Ve druhé třídě hrál se šesťákama za Kladno a nasázel Spartě dvanáct gólů. A když pak přišel domů, cvičil. Pod plakáty Ivety Bartošové a Samanthy Foxové dělal od devíti let den co den tisíc dřepů a sto kliků. Na ledě získal stabilitu dobře spasovaného stolu.
V době, kdy Jágr přeskakuje všechny věkové kategorie, končí pražské gymnázium Nad štolou ambiciózní jedničkář David Rath. Jeho další volba je předem daná: medicína. Nejen proto, že pochází z lékařské rodiny. Je jedním z nadějných hochů poloviny osmdesátých let, pro něž medicína znamenala elitní vzdělání, zahraniční stáže, kariérní jistotu, peníze i prestiž.
Čas ovšem oponou trhl a nalajnovanou budoucnost čtyřiadvacetiletého studenta lékařství na Univerzitě Karlově rozkolísají dějiny: Vypukne Listopad a býti lékařem se nezdá být takovým ternem, jak se svazáckým medicínským typům koncem osmdesátých let jevilo. Prim hráli rychlokvašení podnikatelé a nově se rodící byznys třída.
Ale talentovaný Rath se ani v nových časech neztratí. Politika, odborářství a veřejné kravály, to bude jeho parketa.
1990–1996: Cesta vzhůru i dolů
Když přišel v šestnácti do kabiny kladenského áčka, „kamarádi“ ho poslali na místo hvězdného kanonýra Milana Nového. Ten ho kvaltem vyhnal. Později si nad ním vzal patronát. Jako osmnáctiletý si Jágr poprvé zahrál na mistrovství světa, současně jej během slavnostního večera v neforemném krémovém saku, které by obstálo jedině na tancovačce v Buštěhradě, draftovali Pittsburgh Penguins. První zápas odehrál v NHL proti Washingtonu. „Solidní propadák! Začal jsem v první lajně a skončil v pátý,“ vzpomínal později. Kluk, jenž si neměl v kabině s kým pokecat a na nějž se někteří hráči dívali skrz prsty, neboť je vyštípal ze sestavy, zvedl legendární pohár nad hlavu hned ve své první sezóně v NHL. Neznal jeho význam, jenž se mezi fanoušky i hokejisty samotnými blížil magii svatého grálu. Strašně se mu stýskalo. Po mámě, která ho varovala před americkými holkami a kladla mu na srdce, ať si je vždycky prohlédne, když se umyjí od šminek. Po tátovi, jenž s ním celá ta léta prostál na tribuně studeného kladenského stadiónu utěšovaný vírou v synův talent. Po starší sestře, která vystudovala ekonomku a držela mu palce, po babičce, jež mu vyprávěla, jak s dědou zametli komunisté, a proto že jeho máma nemohla jít na školu. Hlavně pro ni vyměnil číslo patnáct za osmašedesátku.
Civilizační otřes byl značný. Jako pittsburská hvězdička sedával na diskotékách a v restauracích čelem ke zdi, aby ho fanynky nechaly na pokoj. Sebevědomí nabíral ve sportovním mitsubishi, které řídil zběsilou rychlostí. Když ho čapnul policajt, zmuchlal mu před očima bloček. Průšvih jako hrom byl na světě, dokonce na něj vydali zatykač.
V jednom interview pro americké noviny se Jágr svěřil, že nosil v žákovské knížce fotku Ronalda Reagana. Jaké bylo jeho překvapení, když mu o několik dní později zavolala domů kancelář bývalého amerického prezidenta. Jaromír hovor předčasně ukončil –
myslel si, že jde o vtip. Telefon zazvonil znovu a sekretářka mu nechala na úřad číslo. Jágr konečně uvěřil a druhý den si patnáct minut pohovořil s tehdy již osmdesátiletým Reaganem. Na co se má ptát, mu poradili spoluhráči v kabině.
Hned rok nato získal Pittsburgh Stanleyův pohár znovu, a to už si jej užil dosyta políván šampaňským v otevřeném autokaru, jejž ve všední den a v pravé poledne obklopilo čtyřicet tisíc lidí.
O dva roky později vstoupil do jídelny v italském Bolzanu, kde na něj koukali bývalí kamarádi jako na primadonu. Řada z nich ten obří katapult růžolícího kluka nedokázala pobrat. Poprvé přijel pomoci reprezentovat z NHL na mistrovství světa. Tým ještě šéfují jiní, nedorozumění se přesune i na led. Skončíme trapně sedmí.
V roce 1994, kdy jeho hvězdný spoluhráč Mario Lemieux podstoupil operaci páteře a vynechal sezónu, se Jaromír poprvé ocitl pod nepředstavitelným tlakem, kdy klub spoléhal pouze na něj. Mohl se pod ním zhroutit, opak byl pravdou. V sezóně 1994/95 získal Art Ross Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL. Tank jedoucí na tatranky a maminčiny řízky získal 70 kanadských bodů. Pro cyklus GEN řekl rok předtím, že chce být nejlepším hráčem na světě. Tímhle se mu to splnilo. Mezi roky 1997 a 2001 zopakoval tento majstrštyk bez pauzy čtyřikrát.
Jaromír Jágr si podmanil Pittsburgh jako kometa, podobně rychle stoupá doma hvězda Davida Ratha. V roce 1990 absolvuje lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a nastupuje do Fakultní nemocnice Motol jako internista. Za nemocničními zdmi ovšem jeho život nekončí. Přestože většina z nás zná Ratha jako urputného levičáka, vstoupil už v roce 1991 do řad Klausovy ODS. Strana byla v polovině devadesátých let plná mladých energických kariéristů, on ale neuspěl. Členové sdružení ODS Prahy 6, jehož byl Rath členem, po letech vzpomínali, jak Rathovi překážela stranická pravidla a procedury, které zdržovaly jeho přefouknuté ego na cestě vzhůru. Z řad ODS proto po čtyřech letech odchází.
Jeho první hvězdná hodina ovšem přichází v roce 1995 – tehdy se svými podobně neklidnými generačními kolegy (například s dnešním předsedou České lékařské komory Milanem Kubkem) zakládá nátlakovou odborovou organizaci Lékařský odborový klub. V něm se žádným demokratickým pravidlům podřizovat nemusí, organizaci vládne zcela neomezeně a autoritativně. To mu vyhovuje.
Odboráři v bílých pláštích jsou hnáni frustrací a závistí, jež vyplývaly ze zavedení bodového systému ve zdravotnictví. Ten podle rathovců znevýhodňoval lékaře z velkých státních nemocnic oproti soukromým praktikům. Začali proto tvrdě požadovat splnění několika zásadních požadavků: výrazné zvýšení platů lékařů, redukci zdravotních pojišťoven, vyšší zdravotní odvody, spoluúčast pacientů (ano, Rath navrhoval dvacet korun za návštěvu lékaře), zdravotnictví ve státních rukou a omezení soukromých lékařských zařízení. Když u premiéra Klause narazili, zorganizovali na podzim 1995 před ministerstvem zdravotnictví první velkou protivládní demonstraci.
Rathovi kolegové-odboráři si to asi neuvědomovali, ale v tu dobu se stali Rathovou armádou užitečných idiotů, kteří sloužili k jeho cestě na politický Olymp.
Přesný opak Jágra, jenž dává svůj talent ve prospěch celku.
1996–2000: Nagano ducha i těla
V roce 1996 musel Jágr strpět největší mezinárodní ostudu své kariéry, když na Světovém poháru zdánlivé all stars (Jágr s Petrem Nedvědem po letech doma v reprezentačním dresu) pokořilo Německo 7:1 a tým se vůbec neprobojoval do závěrečných bojů. Možná plechovky piva, co na hráče lidi házeli z tribun, i Jaromíra zvláštním způsobem zatvrdily, protože nic takového se už prostě nesmí opakovat. Jágr sám je přesvědčen, že bez výbuchu na Světovém poháru by žádné Nagano nikdy nebylo.
Jaromír je soutěživý ve všem. Jednou v letadle soupeřili se spoluhráčem Jaroslavem Bednářem, kdo rychleji vyluští křížovku, a pak se půl roku hádali, kdo vyhrál. Pověstné jsou jeho spanilé jízdy po sezóně do Las Vegas. Nikdo přesně neví, kolik tam prohrál, ale státní rozpočet naší malé země by to asi docela osvěžilo.
Druhá třetina čtvrtfinálového zápasu s Amerikou na olympijských hrách v Naganu zřejmě nastartovala cestu české reprezentace ke hvězdám – obrat po prohrané první třetině nastartoval Jaromír Jágr. Když vsítil, poodjel za branku a udělal to co už v NHL nesčetněkrát – zasalutoval jako generál hokejové armády. A pak se jako vždycky nekontrolovaně rozesmál. Jakkoli o sobě Jágr opakovaně tvrdil, že neholduje alhoholu, nevěřím, že na japonské lince, v letadle, kde nepil snad jenom kapitán letadla, svou zásadu neporušil.
V srpnu 1999 – během letní hokejové přestávky – do dvora Jágrova domu u Kladna přiletěla zápalná láhev s výhrůžným dopisem. Stálo v něm, že jestli nezaplatí, bude zlikvidována jeho rodina. Polapený mladík pak vypověděl, že měl za 250 000 Kč vystřelit po jeho autě z pušky s upilovanou hlavní. V zemi, kterou tolik miluje, kvete závist jako blázen. I v takových chvílích mířil Jágr denně na kladenský stadión.
Jaromír Jágr v roce 1996 prohrál ve Světovém poháru a jedenatřicetiletý David Rath ve svých prvních volbách. Když totiž začal organizovat v dresu LOK politické demonstrace, všiml si jej a přilákal do řad svých vadnoucích Liberálních demokratů politický veterán Jiří Dienstbier. Volební výsledek byl ovšem podobný tomu, co předvedli naši hokejisté: 2,5 procenta. Nic pro Ratha.
Po neúspěšných volbách se David Rath vrací na bezpečnou půdu svých odborů, Dienstbier je zapomenut. Rath a jemu sloužící odboráři pojali nový ďábelský plán: ovládnout stavovskou a respektovanou organizaci našich lékařů – Českou lékařskou komoru, již do té doby vedl distingovaný porodník a pozdější pražský primátor za ODS Bohuslav Svoboda. Mladým kraválistům se útok podařil v roce 1998, a to především kvůli agresi a negativní kampani vůči tehdejšímu vedení komory. Novým předsedou je zvolen David Rath – kdo také jiný. A z České lékařské komory se stává další platforma k ukojení Rathova velikášství. Ale nejen to – v té době si asi poprvé Rath „přičichl“ k větším penězům. Proslulý se stal například způsob, jakým vedl časopis komory, především pak jeho inzerci od velkých farmaceutických firem. Všechna podezření byla ovšem díky jeho věrným souputníkům z řad LOK, jimiž obsadil vedení lékařské komory, zametena pod koberec.
S jídlem ale roste chuť.
2000–2005: Zázraky se dějí
Když Jágr na přelomu tisíciletí coby téměř třicetiletý odmaturoval a na začátku sezóny se mu nedařilo podle jeho představ, dopustil se jednoho z osobitých vtípků: „Chtěl jsem pak hrát hlavou, a ono to nešlo! Zlatý starý časy – bez matury, ale nejlepší!“ Všeho do času. Během hokejové stávky v roce 2004 hrál s dalšími hokejisty půl sezóny v Česku a neskutečně bavil celý národ.
V říjnu téhož roku přišel do Kotle Michaely Jílkové, aby lobboval za zvolení Petra Bendla (ODS) středočeským hejtmanem. Hlavně kvůli Kladnu. Pořád bydlí u rodičů v kladenské čtvrti Hnidousy. Když se mluví o stěhování, říká: „Já jsem tady doma.“
Jeho zlomený malíček byl hlavním hrdinou hokejového mistrovství světa ve Vídni v roce 2005. Snad od dob Nemocnice na kraji města, kdy měl primář Sova rozhodnout, zda bude hokejista Rezek operován metodou tahové cerkláže, nebo totální endoprotézy, nevzhlížel národ k žádnému chirurgickému problému s takovou intenzitou. Tehdy možná byl hokejista odměněn za poctivou víru, která jej čtyři roky předtím, v září 2001, ve chvíli, kdy padaly v New Yorku mrakodrapy, dovedla za pražským patriarchou, hlavou pravoslavné církve, aby jej pokřtil. V okamžiku, kdy jsme všichni tonuli v nejistotě, zda hvězda nastoupí k dalším zápasům turnaje, Jágr sice konstatoval, že zlomeninu na prstě vidí, ale že ho nebolí. Nakonec se speciální dlahou odehrál celý turnaj, jejž jsme vyhráli. V tu chvíli se v očích národa odehrálo něco jako svatořečení. Tohle přece není normální člověk…
Ale i David Rath dokázal zázrak. Přestože neprošel ohněm voleb, stal se „jako odborník“ ministrem zdravotnictví v Paroubkově vládě. Ještě předtím stačil svou neopakovatelně odpudivou dikcí pozurážet kdekoho, především prezidenta Klause, který se jej poté zdráhal jmenovat kvůli jeho angažmá ve vedení České lékařské komory.
Okamžitě po nástupu na ministerstvo vyhází Rath z úřadu téměř sto lidí a obsadí je svými věrnými z Lékařského odborového klubu. Začíná si rozumět s velkými farmaceutickými firmami, nepokrytě protežuje Zentivu, jež dokonce zaměstná jednu z jeho dvou žen – Evu Horkou. Přestože naoko zuřivě bojuje proti soukromému kapitálu ve zdravotnictví, sám kupuje za 16 miliónů korun soukromou kliniku na Chodově. Těm, kteří mu připomínají jeho politiku proti soukromému byznysu ve zdravotnictví, se vysmívá. Kliniku si přece pořídil jen proto, aby si udržoval lékařskou praxi…
O tom, že se mu zjevně finančně daří, svědčí i fakt, že svým dvěma rodinám staví dva domy v Hostivici nedaleko Prahy.
Když Jiří Paroubek nakonec v roce 2006 slavně nevyhrál parlamentní volby, část jeho neúspěchu padla na hlavu Davida Ratha. Ten jako pražský lídr totiž získal o dva procentní body méně, než byl celostátní průměr sociální demokracie, a ty Paroubkovi zoufale chyběly, aby vládl místo Mirka Topolánka.
Nafouklá ega dvou pánů se tak byla nucena vybít v opozičních lavicích a v kampani ke krajským volbám v roce 2008. A stálo to za to. Vše nejhorší, co v Davidu Rathovi dříme, tehdy vyplavalo na povrch.
2008–2015: Nahoru, dolů a ještě níž
Vítězný duch muže, jenž dokáže donekonečna debatovat o mimozemských civilizacích, se v roce 2010 vrátil do českého národního týmu na šampionát do Německa, aby pomohl získat zatím náš poslední titul mistra světa. Tentokrát přiletěl ze Sibiře, kde hrál Jágr v té době v angažmá v Omsku.
Ruští bossové lámali Jágra pět měsíců. Rusové ho zbožňovali. Slíbili mu, že podle něj postaví skvělé mužstvo, nový stadión, dají mu řidiče, který ho odveze i na oběžnou dráhu, když si to bude přát, a samozřejmě dostane dvakrát tolik co v NHL. Roli zřejmě sehrálo i Jágrovo pravoslavné vyznání. Madonka je neustále přítomna ve skřínce s hokejovou výzbrojí. Za tři „sibiřské“ roky dokázal vstřelit 82 branek.
Po návratu do NHL vystřídal kluby Philadelphie, Bostonu, Dallasu, New Jersey a Floridy, kde hraje dodnes a překonává jeden historický rekord za druhým. Jakkoli mu různí experti předpovídají soumrak kariéry a čeká se na pád krále, věčný kluk z Hnidous se hrabe historickými tabulkami NHL až do té nejvybranější společnosti. Začátkem dubna tohoto roku zaznamenal v dresu Floridy 1798. kanadský bod v NHL a dostal se na čtvrté místo produktivity. Před ním je jenom Mark Messier, Gordie Howe a sám hokejový bůh Wayne Gretzky. Jinak už nic!
Jágr nechce zůstat nikomu nic dlužen. Když se ho ptají, proč přispívá na charitu, říká: Vracím to těm, kteří neměli tolik štěstí. Když má říct, proč se vrací na Kladno, odpovídá: Protože tady lidem strašně dlužím, odtud jsem odstartoval. A když lidi zajímá, jak se mu žije jako hvězdě, vždy hovoří o odměně – za tu strašnou dřinu, jež ho provází celý život. V říjnu loňského roku napsal na svůj facebookový profil: „Je 11.15 v noci. Většina už asi spí a já s patnáctikilovou vestou dokončuji poslední cvičení. Usedám na lavici, abych si odpočinul, a zahledím se do zrcadla. Po chvilce mě napadne otázka. Stojí ti to ještě za to? Bohužel nedokážu jednoznačně odpovědět. Opravdu nevím. Přemýšlím dál... Jsi sám, bez rodiny, dřeš jako kůň, nikdo na tebe doma nečeká – hmmm, to nezní moc nadějně, říkám si. A hned mě napadá další otázka... A proč to teda děláš? ... Jenže na tuhle otázku znám odpověď hned. Protože to miluji.“
To David Rath chyby a dluhy, které po něm zůstávají, nikdy nepřizná a neplatí.
Když díky hysterickému tažení proti regulačním poplatkům, jež kdysi hájil, a slibování modrého (či spíše oranžového) z nebe zvítězil v krajských volbách ve Středočeském kraji a usedl do hejtmanského křesla, choval se ke svěřenému úřadu jako doživotní gubernátor. Kromě tradičních personálních masakrů Rath spustil dotační šílenství, které přivedlo kraj téměř na pokraj krachu. Za nesmyslně obludné peníze se v předražených zakázkách zvelebovaly zámky, školy, nemocnice, galerie a v neposlední řadě i jeho Hostivice. Kraj sliboval vracení poplatků u lékaře, dětem zdarma cestu do školy a podobné vymoženosti, za něž by se nemusel stydět kdekterý jihoamerický populista. Jen ke stavbě Rathových soch v nadživotní velikosti už nedošlo. A to z jednoduchého důvodu: David Rath uvízl 14. května 2012 v rozsáhlé protikorupční policejní akci se sedmičkou vína v ruce a nevysvětlitelnými sedmi milióny korun.
Následovalo to, co máme v živé paměti – vazba, spektakulární vystoupení Ratha v Poslanecké sněmovně, absolutní nedostatek sebereflexe. Když byl Rath po roce a půl propuštěn z vazby (přiznejme, že nesmyslně dlouhé), naplno se projevilo jeho křiváctví a neschopnost vzpřímeně čelit drsné realitě. On nic, svět se proti němu prostě spikl.
Přestože je obviněným dovoleno u soudu vše, obstrukce v podobě nemocí obhájců, nekonečné napadání soudce z podjatosti a skandální tvrzení o politickém procesu na zakázku svědčí o jediném – David Rath kvůli panickému strachu z vězení podlehl bájné lhavosti; prostě začal věřit svým vlastním lžím.
V jakém fantaskním světě David Rath vlastně žije, svědčí jeho slova z rozhovoru, který poskytl Reflexu krátce poté, co opustil vazbu: „Byl jsem činorodý člověk. Orientoval jsem se především na výkon a výsledek. Nebylo to jen, že chci uspět ve volbách a získat funkce. Ty jsem měl jen jako prostředek dospět k něčemu. V Parlamentu jako prostředek prosadit své názory, mít možnost tam vystupovat. Ty názory někoho štvaly, možná i hodně. Jako hejtman jsem zase měl za cíl, aby po mně zůstalo něco, co je hmatatelné. Opravené školy, nemocnice, opravená Jezuitská kolej v Kutné Hoře a podobně. Tomu jsem věnoval enormně času. A ve vězení jsem dospěl k názoru, že to bylo vlastně úplně zbytečné.“
Pokud nakonec vyléčí David Rath svá bebíčka a dostaví se k soudu, je téměř jisté, že dostane podobný flastr jako jeho hlavní spoluobvinění Kott a Pancová.
Pustí-li jej v polovině trestu za dobré chování, může se psát zhruba rok 2020. Což je spekulace.
Podobně pravděpodobná jako ta, že osmašedesátka bude ve stejnou dobu na mistrovství světa nebo olympiádě v osmačtyřiceti zachraňovat český národní tým.
Text původně vyšel v tištěném Reflexu č. 19/2015.
