V Plzni na Slavnostech svobody je právě teď více než 20 amerických a belgických veteránů, kteří v květnu 1945 toto město osvobodili. Reflex s každým z nich mluvil a každému nafotil sérii osobních portrétů. S trochou cynismu je totiž třeba podotknout, že v takovém počtu už zřejmě nikdy nepřijedou.
Pětice belgických veteránů je sice trochu mladší - je jim kolem 88 let, Američané však většinou přesáhli devadesátku a nejstarší účastník letošních plzeňských slavností, doktor filozofie Bob Gilbert, podplukovník 2. pěší divize, oslaví v červnu stovku.
Jeden z nich, Karl Lindquist, shrnul důvod svých opakovaných návštěv Plzně lapidárně: „Žádný jiný národ na světě není jak vděčný jako lidé v Čechách.“ Ano, plzeňské Slavnosti svobody jsou unikátní. Mohou se totiž konat až od roku 1990. Proto se už 25 let slaví bouřlivěji, než v ostatních městech Západní Evropy.
Mimochodem, Karl Lindquist slavil 7. května 1945 v Plzni dvacetiny a pamatuje si, jak moc mu chutnalo pivo, jak si užíval čisté povlečení, připravené českými ženami a hlavně že to byl den, kdy dostal „dvacítky pus.“ 7. května 2015, kdy mu bude 90, si chce pivo dát taky, i když asi už jen pár loků... „Mám pak problémy s rovnováhou,“ říká jeden z pěti přeživších členů původních 180 příslušníků 26. pěší divize, která přistála ve Francii.
O válce napsal úspěšnou knihu, Youth Interrupted, Přerušené mládí, kterou mi v Plzni ukázala jeho žena Carol. „Odvedli mě, když mě bylo 18, ještě jsem ani neodmaturoval,“ vzpomíná Lindquist dnes. „Bylo to peklo.“ V devatenácti dostal dvě vojenská vyznamenání, Bronzovou a Stříbrnou hvězdu, ve dvaceti osvobodil Plzeň. Pak celý život učil fyziku na státní škole v Nové Anglii. Prý strašně rád...
José Schindfessel ze 17. střeleckého praporu z Belgie zase na besedě s českými lidmi vzpomínal, jak těžké bylo vrátit se po válce zpátky do života. „Lidé doma žili tak, jako by žádná válka nebyla. Chodili do práce, ale my, co jsme se vrátili z bojů, jsme žádné zaměstnání neměli. Přidělili nám proto úkol – hlídat německé zajatce. Přestože válka skončila, stále fungoval systém potravinových lístků. Vedle vojáků se domů vraceli lidé z koncentračních táborů. Pohled na ně byl zarmucující. Bylo třeba znovu vybudovat celou zemi,“ popsal belgický veterán. Jeho přítel ve zbrani Michel Gilain dodal, že po návratu domů musel absolvovat vyšetření u psychologa. Ve zprávě stálo „zasažen americkým virem“. Ten prý u něj trvá dodnes. Je za to velmi rád.
Portréty veteránů i jejich příběhy hledejte v některém z příštích čísel Reflexu.
