V Terezíně se vyprávěla tato anekdota: Stojí Hitler na francouzském pobřeží a hledí na křídové útesy doverské. A mudruje:
„Co takhle otevřít to moře a napochodovat tam, Gott strafe England. Jak to ten Mojžíš vlastně dělal? Umí to někdo?“
„Jawohl, mein Führer,“ odpovídá jeho adjutant pro židovské záležitosti. „Já vím o jednom starém rabínovi, který by to mohl umět.“
„Kde je?“
„V Terezíně.“
„Tak sem s ním.“
„Takhle zleva doprava máchnu pravou paží,“ vysvětluje rabín, když ho k Hitlerovi dovezou, „a zamumlám tajnou formulku.“
„A moře se otevře?“
„Jo, ale potřeboval bych k tomu takový ten klacek, co měl Mojžíš.“
„A ten je kde?“
„V Britském muzeu.“
Zaplať pánbůh za Britské muzeum. A za to, kolik toho Britové stačili po světě vykopat, posbírat a odvézt. Imperialisticky nakrást, jak si později stěžovaly různé tamní vlády žádající navrácení toho či onoho do míst původu. A zaplať pánbůh, že jim Britové zdviženým prstem vždycky odpověděli: „Tůhle.“ Nebýt Britského muzea, brzy by nikdo nevěděl, jak vypadala socha asyrská, babylónská nebo egyptská. Devětadevadesát procent jich už za ta staletí zmizelo pod zbožnou náruživostí pravověrně věřících, přesvědčených, že všechno krásné, moudré a pracné je dílo Šejtánovo a že uctívat Tvůrce tvořením je smrtelný hřích. Ta zbývající setina mizí pod kladivy, vrtačkami a dynamitem chrabrých reků ničících vše hmatatelné, co by ještě mohlo připomínat tvořivé dějiny tvořivých lidí.
Ničení je snadné. Tvoření je pracné. Ale jak říkával Beethoven: „Pracné je dobré. Pracné je poctivé. Pracné se nejvíc blíží pravdě.“
Pracné budeme brzy potřebovat i na to, aby zbytky zbytků tvůrčích dějin ještě bylo kam odvážet a nad lidským tvořením se neslehla zem.
