Děti lásky | Reflex.cz
reklama
nahoru

Děti lásky

Veronika Bednářová16. dubna 2015 • 00:15
Děti lásky
foto: Ilustrace Helena Zahrádecká

Společný mají jen věk; všem bude na začátku května, kdy se v Plzni chystají velkolepé oslavy 70. výročí osvobození americkou armádou, bez devíti měsíců 70 let. Jejich otcové, američtí vojáci, pobývali v západních Čechách od května do listopadu 1945. Pak odjeli a voda se zavřela. Všichni hrdinové této reportáže se pak ve škole učili, že západní Čechy osvobodili rudoarmějci, a oni, děti amerických vojáků, raději o svém původu nemluvili. Nikdy a nikde.

reklama

Marta Ordáňová cítí, že jí v žilách koluje indiánská krev. Žije spokojeně ve dvougaráži v Hranicích u Aše, každé ráno pije čerstvé kozí mléko a sama si vyrábí všechno oblečení. Ivan Štampach je populární teolog a vysokoškolský pedagog. Za komunismu byl tajně vysvěcen na kněze. Jiří Langmajer starší, slavný plzeňský tenor, zase miluje českou poezii, v prosinci přeplaval Vltavu a výtečně jezdí na kole.

Tihle tři spolu nemají zdánlivě nic společného. Snad jen, že mají v rodném listě napsáno „otec neznámý“ a že se všichni tři snažili své biologické otce po roce 1990 vystopovat. Marně.

Reflex hledá děti lásky

Nikdo neví, kolik takových „dětí lásky“ je; historie osvobození západních Čech americkou armádou je sice zpracovaná poměrně detailně, válce z pohledu obyčejných lidí se ale historici začínají věnovat až nyní (viz rámeček na konci tohoto článku Láska, nebo znásilnění?).

Milan Jíša, kurátor Památníku generála Pattona v Plzni, otevřeného v roce 2005, sice některé z českých potomků amerických vojáků znal, ale: „Bohužel již nemám konkrétní údaje, protože ti, se kterými jsem se setkal, jsou mrtví,“ napsal stručně Reflexu. Také odborníci na danou problematiku krčí rameny – například Vladimír Bružeňák, autor vynikající knihy Květen bez šeříku o posledních dnech války na Chebsku, Sokolovsku a části Karlovarska, vydané v roce 2013, potvrzuje, že žádný výzkum v této oblasti dosud nikdo nepodnikl.

O tom, že „američtí vojáci tady nechali i nějaké děti“, jak vzpomíná pamětník květnových událostí v roce 1945 František Mandák (jeho svědectví je nahráno na webu Paměť národa v rámci projektu Paměť 20. století), není pochyb. „Říkalo se potom o určitých dívkách, že ,to má s Američanem‘. Jeden Američan si odvedl ze Zdíkova i dívenku do Ameriky. On byl v Německu a potom si pro ni přijel,“ doplňuje František Mandák.

Náš článek je ale věnován těm dětem lásky, které zůstaly v komunistickém Československu. Pokud máte podobný osud nebo pokud někoho takového znáte, přihlaste se Reflexu na www.reflex.cz/deti – uspořádáme jejich setkání v Praze.

Hodil na mámu kalhoty...

Takhle se to u Červenků doma říkávalo. Maminka Marty Ordáňové (za svobodna Červenkové) se s vojákem americké armády, jenž pocházel z Texasu, říkal si Johnet Smith a na rukávě nosil znak s hlavou Indiána, seznámila v Třemošné u Plzně. „O tom, že to bylo hned v prvních dnech osvobození, svědčí i datum mého narození – 9. února 1946,“ říká paní Ordáňová u kávy s lógrem v pohraniční hospůdce U koně na náměstí v Hranicích u Aše. Tady energicky tráví svůj důchod – kreslí vtipy, zahradničí, pořádá bizarní kulturní akce, píše články do místních novin, a hlavně si moc ráda s někým povídá.

Pan Smith (těžko už může mít Američan běžnější jméno) věděl o tom, že se má dítě narodit, a tak zanechal slečně Červenkové adresu – 1515 Lincoln Street, Fort Worth, Texas – a taky hodinky, které se nemusely natahovat. „Byly přímo zázračné,“ říká dnes Marta Ordáňová se zasněným pohledem. Hodinky přitom nikdy neviděla – stejně jako otce.

Ptám se, zda se někdy maminky ptala, jestli uvažovala o potratu. „Prosím vás!“ vyjekne vyděšeně žena, jež si dodnes sama barví vlasy vodou s trochou genciánky, aby byly – po indiánsku – nafialovělé. „Takhle se přece tehdy neuvažovalo. Byla jsem dítě osvoboditele! Ženy možná občas potratily samy od sebe, ale nechat si dítě vzít nepřipadalo v úvahu! To byla úplně jiná doba,“ dodává vitální důchodkyně, která má americkou vlajku na stole hned u vchodu do své dvougaráže.

„Vojáci odjeli a od té doby o něm maminka neslyšela. Když přišli komunisti, dostávali jsme ale z Ameriky balíky, bylo v nich oblečení a jídlo a na zpáteční adrese bylo české jméno – Ondracek. V padesátých letech však tuto pomoc dětem po amerických vojácích zakázali a balíky chodit přestaly,“ říká Marta. Vyrostla v chudobinci; v jedné místnosti, s vodou nošenou ze sousedního dvora, kde byly suché záchody, společné pro dvacet lidí. Maminka už se nikdy potom nevdala: „Prý aby nás nějaký cizí chlap netloukl,“ říká dáma s výrazně řezanými rysy – skoro by se řeklo americkými – dnes.

Těžko byste asi hledali osobu, která je na svůj původ pyšnější. Pravidelně si dopisuje s vnukem generála Pattona Georgem Pattonem Watersem, věnovala mu i svůj ručně drhaný „indiánský“ náramek, jejž on dodnes nosí na zápěstí.

Díky svému původu se kdysi dávno – jako samouk z magnetofonových pásků – začala učit anglicky, dodělala si maturitu, vedla Kulturní dům v Rotavě a Kraslicích spolu s Mirkem Rösnerem (otcem herce Borise Rösnera) a snažila se tak obnovit kulturní život v zanedbaném pohraničí. Do USA se poprvé dostala v roce 1993, i když ne do Texasu. „Po návratu domů jsem náhodou mezi starými fotografiemi našla i obálku a jméno člověka, jenž nám po válce posílal balíky – Anton Ondracek. Našla jsem složitě jeho rodinu v Texasu, pozvali mě k sobě domů, ale nikdo z Ondráčkových potomků už nevěděl, kde vzal maminčinu adresu a proč balíky posílal právě nám...“

Marta Ordáňová, „dítě lásky“, které se na případné setkání lidí s podobným osudem těší asi nejvíc ze všech, se samozřejmě letos na oslavy 70. výročí osvobození Plzně chystá. „Vždyť jsem celý táta,“ usmívá se nad fotkou rozesmátého snědého frajera ze sokolovny v Třemošné. Přesně tam kdysi procházela demarkační čára.

Krev není voda

Když bylo Ivanu Štampachovi šestnáct, tajně se svému tatínkovi prohraboval v papírech. Tak našel dokumenty o své adopci. Dověděl se, že jeho biologickým otcem je americký voják Jimmy Smiles z Virginie, narozený v roce 1919, a jeho maminkou jistá Milada Bělohradská, jež jej počala kdesi v západních Čechách, porodila 18. února 1946 v pražské porodnici u Apolináře a ihned poté předala k adopci. „Tehdy jsem si tu nenadále nabytou informaci přetavil v pozitivum, že v mých žilách koluje svobodomyslná, anglosaská krev,“ vzpomíná kněz a autor oblíbených knih o spiritualitě.

Po několika týdnech v kojeneckém ústavu byl Ivan předán do obchodnické rodiny Štampachů. Vyrůstal v ní jako jediný syn: „Jako dítě jsem byl uzavřený samotář, filozofující, hledající smysl života. Adoptivní rodiče o mne vzorně pečovali, přesto jsem se doma cítil trochu divně. Dnes vím, že rodina drží pohromadě i díky genetické příbuznosti, která u mě chyběla,“ říká Ivan Štampach, jenž působil v disentu v okruhu Charty 77 a po převratu v roce 1989 učil společně s přítelem Tomášem Halíkem na pražské teologické fakultě. Lidé mu prý někdy říkají, že je podobný Václavu Bělohradskému (s jeho skutečnou matkou sdílí příjmení), pocházejícímu také ze západních Čech. Občas o tom spolu žertují.

Také on svého Jimmyho Smilese nikdy nevypátral. „Hned v roce 1990 jsem jel do Plzně na první oslavy osvobození, ale nenašel jsem jedinou stopu, která by mi pomohla otce najít,“ shrnuje Ivan Štampach, jenž byl roku 1983 tajně vysvěcen na římskokatolického kněze a vstoupil do dominikánského řádu. I on je moc rád, že o svém původu může svobodně mluvit, mimo jiné na svém blogu, kde píše i o tom, že uznává Ameriku za její svobodomyslnost a není nadšen, že od teroristických útoků v roce 2001 dává přednost spíše bezpečnosti. Do roku 1998 řeholník-dominikán dnes říká: „Jsem velký stoupenec svobody, kdy autorem vlastního rozhodnutí mám být já, ne pozemská autorita, která se Boha dovolává.“ Roku 1999 se stal duchovním starokatolické církve, čímž z hlediska římskokatolické církve upadl do exkomunikace. „Princip slepé poslušnosti mi nevyhovoval, musel jsem odejít z oficiálních struktur,“ vysvětluje.

Zůstal ale věřící, stále se pokládá za křesťana, jen dílčí církevní příslušnost dnes pro něj není důležitá. Bůh mu prý nevadí, pokud není portrétován jako kosmický diktátor. Posmrtným životem si sice jistý není, ale doufá v něj. Možná v něm potká svou matku i otce.

Pátrat jsem začal kvůli dětem

Jiří Langmajer, nejstarší zpívající člen operního sboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, má ve své plzeňské garsonce nový diplom z Memoriálu Alfréda Nikodéma, nejstaršího otužileckého závodu v Čechách. Šestadvacátého prosince 2014 totiž přeplaval – spolu s nejstarším synem Jiřím – Vltavu. I proto je nad jeho vypínačem u kuchyňské linky fixem namalovaná velká osmička. „To značí moje předsevzetí – příští zimu chci vydržet osm minut ve čtyřstupňové vodě,“ usmívá se muž, jenž léta provozoval triatlon.

„Sport je jediná věc, kterou děláš sám pro sebe,“ vysvětluje náš hostitel, v jehož pokoji nejsou zdaleka jen fotky jeho syna, herce Jiřího. Je tam například i zvětšenina fotografie jeho maminky Anny a Harryho Erloda. Zpěvák Jiří Langmajer o té fotce napsal povídku, můžete si ji přečíst u fotky jeho maminky Anny a vojáka Harryho.

Anna a Harry si pravidelně psali až do dvou let syna Jiřího; babička Anna a dědeček Matěj, rodiče mladičké Anny, které bylo, když otěhotněla, osmnáct, však o odchodu dcery do Spojených států nechtěli nic slyšet. Pár týdnů poté stejně přišel únor 1948...

„Odstěhovali jsme se potom kousek za Plzeň do Bdeněvesi, kde rodiče maminčina nového manžela, Jiřího Šroubka, měli baráček. Tam jsme s mámou žili. Vztah mámy s mým nevlastním otcem ale nebyl dobrý; mastil karty a pil. Odjížděl jsem často z Plzně do Přeštic za babičkou a dědou, kteří mě vlastně vychovali. Když jsem od nich odjížděl, vždycky jsem brečel,“ vzpomíná dlouholetý sólista opery DJKT v Plzni (do roku 1982), mimo jiné slavný Vašek z Prodané nevěsty. „V roce 1946 už se Američané nenosili, už to nebylo žádné hrdinství, mít dítě s Amíkem. Už to začalo být trochu nepříjemné – malé město, holka v jiném stavu, všichni se za to styděli, i ona. Neměla z toho moc rozum, mám pocit, že předtím byla panna – a teď tohle...,“ vypráví Jiří Langmajer.

„Když jsem byl větší a mámě se nedařilo, tak mi vždycky rovnou řekla: Ty jsi mi zkazil život. Nikdy to nebylo mezi mnou a mámou o lásce. Milovala moje děti, moje vnoučata, mě měla ráda, ale když jsme vyrůstali, tak jí přišlo, že jsem byl její velká prohra hned na začátku,“ vzpomíná Langmajer, jenž se o svém původu dozvěděl až v šestnácti letech od tety. „Opravdovou starost o to, odkud pocházím, jsem ale začal mít, až když jsem se oženil. Kvůli dětem. Tehdy mi máma předala balík dopisů, fotografií a památných věcí, které souvisely s Harrym a s tím, co se tehdy stalo. V roce 1990 jsem se vydal na první oslavu osvobození Plzně americkou armádu a moje dcera, jež v té době studovala vysokou, si vzala ten balík věcí s tím, že zkusí Harryho najít – a balíček omylem ztratila. Už jsem se z toho ale dostal...,“ říká muž, jenž čte už třicet let každý den před spaním poezii, nejradši Antonína Sovu. „A ještě taky Seiferta, to je vítěz,“ dodává. K jeho zásadním aktivitám patří interpretace poezie klasických českých básníků. Vytváří takzvané hudební básně, kdy verše prokládá hudbou.

„Mám rád výjimečné lidi, kteří vytvoří něco mimořádného ve svém oboru nebo tím, jak myslí, inspirují ostatní – jsou předskokany společnosti,“ vysvětluje a zdůrazňuje, ať tam nezapomeneme napsat, že je pyšný nejen na všechny tři svoje děti – Jiří a Lukáš jsou herci, Markéta překladatelka –, ale i na vnoučata.

„Už je to bezmála sedmdesát roků, co na nevelkém náměstí i na nedalekých rozlehlých lukách za řekou parkovaly tanky vojáků – osvoboditelů. Přijeli do našeho městečka v květnových dnech, kdy voněl černý bez, a v listopadu, s prvním sněhem, odjeli. Byli veselí, statní – vítězové kruté a nelítostné války – a bylo jich na jedno malé město tolik, že děvčat se na všechny nedostávalo. Tady někde, nedaleko místa, kde jsem stál, se potkali. Malá a štíhlá Anni s rozesmátou tváří jako oválný démant, s drobným a usměvavým vojáčkem, sotva dorostlým vojenskému věku, s výrazem ještě nedotčeným zkázou, kterému říkali Harry. Byl milý a vzal si to, co chtěl. Byl to přece vítěz! Za několik měsíců se Anni čekala. Ještě nestačila potlačit údiv nad skutečností, že už není dítětem, a Harry odjel. Ten prchavý čas, než jsem spatřil světlo světa, si psali. Už nikdy jsem ho nespatřil a všechny pozdější snahy o nalezení, při nichž jsem přišel i o vzácnou korespondenci vojáčka Harryho a malé Anni, nebyly úspěšné.“

JIŘÍ LAGMAJER SENIOR
v Přešticích,
ke Dni osvobození

DĚTI LÁSKY, HLASTE SE!

Jubilejní oslavy 70. výročí osvobození Plzně americkou a belgickou armádou, Slavnosti svobody 2015, budou letos v Plzni (1.–6. května) nezapomenutelné.

Proto chce Reflex za pomoci vás, čtenářů, vyhledat další děti amerických (či belgických) vojáků, počaté mezi květnem a listopadem roku 1945 v západních Čechách, a uspořádat jejich setkání.

Znáte-li někoho takového,nebo jste-li to vy, tak:

Pište na adresu Reflex/Děti lásky, Komunardů 42, 170 00 Praha 7
Maily posílejte na: veronika.bednarova@reflex.cz
Volejte na sekretariát redakce, tel. 225 977 442.

Bližní informace najdete na adrese www.reflex.cz/deti

Veronika Bednářová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama