„Na farmě pracovali muži i ženy odděleně. Pro praktikanty bylo oddělené i bydlení,“ vzpomíná na zážitky ze švýcarského Guetli Markéta Matlochová (22). „Návštěvy opačného pohlaví byly zakázané, a pokoj svého bratra jsem tedy nikdy neviděla.“
Guetli – ve švýcarské němčině dobro – je křesťanská komunita hospodařící na farmě u švýcarského městečka Mettmenstetten. Odjela jsem tam i s bratrem Markem. Chtěli jsme někam do hor a já navíc oceňovala, že tam budeme dál od ruchu civilizace, odstínění od internetu, Facebooku a virtuálního světa vůbec. Jak nám vyprávěl strejda, který tam byl před sedmi lety a dal nám na tohle místo tip, v Guetli se žije tak trochu v izolaci. Bez počítačů, bez televize… Spojení se světem zajišťuje jen pošta a telefon.
Práce místo studia
Mettmenstetten leží jižně od Curychu, asi hodinu jízdy po dálnici směrem na Zugersee. Farmu u městečka založili v roce 1968 Peter a Edit Lippunerovi. Zpočátku se tam usadilo všehovšudy šest lidí, ale dnes jich tam žije něco přes padesát a další desítky dobrovolníků jim jezdí pomáhat. Jde o bezplatnou brigádu, mají však zdarma nocleh i jídlo, v neděli je lidé z farmy vozí na výlety po okolí, kde za ně i všechno platí, a také jim proplácejí cestu do Guetli i zpátky domů.
Dívky a chlapci, kteří jsou na farmě dočasně, bydlí odděleně v domcích určených pro jedno či druhé pohlaví. Stálí obyvatelé žijí ve dvou velkých budovách propojených chodbou, jež částečně slouží i jako ubytování pro turisty. Přes léto je v nich skoro plno. Nejčastějšími hosty jsou Němci, ale zažili jsme i Kanaďany a návštěvníky z Afriky.
Když nepočítám rekreanty, kteří měli samostatné stravování a volný čas trávili podle svého, pracovalo za našeho pobytu v Guetli asi patnáct dobrovolníků z Itálie, Česka, a hlavně ze Slovenska. Další dočasnou posilou byla desítka Němců a Švýcarů z biblické školy, jež s Guetli spolupracuje a předepisuje šestiměsíční pobyt na farmě jako praktickou součást studia.
Pomoc pro Eritreu
Ať už jde o rodiny, nebo jednotlivce, všichni stálí obyvatelé Guetli jsou křesťané. Nejsou však zaregistrováni pod žádnou církví. Jejich život vychází z Kalvínova učení a stručně ho vystihuje latinské krédo ora et labora – modli se a pracuj. Našince překvapí zejména neuvěřitelnou skromností a poněkud starozákonním stylem života, o němž ještě bude řeč.
Kromě hospodaření na rozlehlých pozemcích se na farmě část úrody zpracovává a také prodává v malém obchodě. Pracuje se osm hodin denně, šest dní v týdnu. My dobrovolníci jsme však měli kromě neděle volno ještě část dalšího dne. Jinak jsme dělali totéž co ostatní (Marek se ještě s dalšími muži staral o rajčata ve skleníku a já pomáhala ženám v kuchyni nebo v obchodě).
Stejně jako ostatní jsme se i stravovali. K snídani byl střídavě chleba s marmeládou a rösti, tradiční švýcarské jídlo, placky z hrubě nastrouhaných brambor, které se zapékají nebo smaží. Připomínaly naše bramboráčky, ale každý druhý den bych je mít nemusela, tím méně k snídani a pak ještě k večeři. I to se stávalo. Až na malé výjimky se jedlo skoro všechno, co se na farmě chovalo a pěstovalo. Nejčastějšími ingrediencemi v našem jídelníčku byly brambory, zelenina a sýr, maso jen výjimečně. V supermarketu ve městě se kupovalo jen to nejnutnější. Hygienické potřeby, prostředky na úklid a podobně. Z potravin představovala výjimku marmeláda, protože ta, co se vyráběla na farmě v biokvalitě, putovala do obchodu. Z jeho výtěžku komunita přispívala na provoz jedné eritrejské nemocnici a podporovala nějaké uprchlíky.
Zásnuby bez lásky
V osm večer je v Guetli čas na kázání nebo čtení z bible, v němž se střídají muži z farmy. Abychom o nic nepřišli, i my dostali sluchátka a někdo vždy překládal do slovenštiny. Bylo to nezvyklé, ale mnohem víc překvapení nabízel běžný život celého společenství.
Ekonomicky komunita fungovala prakticky jako jediný organismus. Kromě malé částky, kterou každý dostával pro osobní potřebu, zůstával veškerý výdělek farmy ve společné kase. Společné bylo skoro všechno. Auta, pozemky (na celé farmě neměl nikdo vlastní záhonek), bydlení i stravování.
Ženy v Guetli měly vždy sepnuté vlasy a oblékaly si zásadně trička bez výstřihu a k tomu dlouhé sukně, protože podle Starého zákona se má žena oblečením lišit od muže. Jinak ale svou ženskost spíš potlačovaly. Nelíčily se a nebarvily si vlasy, nenosily náušnice, prstýnky nebo jakékoli jiné ozdoby, jež by se dotýkaly pokožky. Pravidla ohledně oblečení a ozdob musely respektovat i praktikantky z biblické školy. Na dobrovolnice se ovšem nevztahovala, takže jsem s výjimkou nedělí nosila kalhoty a nikdo mi nic neřekl.
Zvláštní byly i vztahy mezi muži a ženami. Když měl muž o nějakou zájem, slušelo se prý, aby jí to sdělil písemně a pak jí nechal několik měsíců až půl roku na uvážení odpovědi. Pokud byla kladná, během tří až šesti měsíců svatebních příprav se pár teprve začal podrobněji poznávat. Když lidé z Guetli vyprávěli o svých zásnubách, nikdy se nezmínili o nějaké zamilovanosti. Na farmě se razilo heslo „láska jako rozhodnutí“. S někým se zasnoubíte
a rozhodnete se, že se do něho zamilujete.Milimetr Tolerance
Navzdory zásnubám bez lásky se prý žádný pár z farmy nerozvedl. A jak jsem mohla vidět, partneři si opravdu vážili jeden druhého. Nejspíš i proto, že spolu trávili velmi málo času – každý z nich pracoval odděleně v jiných prostorách. Mohli se sejít jen během oběda a večeře, ale často se stávalo, že ani tehdy neseděli spolu a místo toho se věnovali praktikantům a dobrovolníkům. Pokud měli malé děti, ani ty si svých rodičů moc neužily.
O program se jim celý den staral vždy některý z praktikantů. Pobyt na farmě byl zvláštní, ale přesto jsem si ho hodně užila. Všichni byli velmi milí a jednali klidně, i když se třeba něco pokazilo, takže nebyl problém se aklimatizovat. Viděla jsem, že se dá žít i skromně a věci, jež u nás považujeme za důležité, nejsou zase tak nutné ke štěstí.
Bez čeho bych se obešla, to přičítám spíše švýcarskému naturelu než náboženskému vytržení. Mám na mysli přísně organizovanou práci s přesným dodržováním patnáctiminutových přestávek a důraz na každou maličkost. Když jsem například nalepila svůj první štítek na silonový sáček se sušenkami, měla jsem za to, že je rovně a tam, kde má být. Spolupracovnice mě ale hned upozornila na odchylku. „Můžeš se seknout nanejvýš o milimetr,“ dodala.
Text byl původně publikován v Reflexu č. 13/2015.
