Jaký mají vlastně Američané vztah k válce? Podle východní propagandy nemají tamní jestřábi nic jiného na práci než kout pikle a lid, pokud není sveden, proti tomu bouřlivě protestuje. Jak to ale je doopravdy?
„Je příliš brzo na to, abychom řekli, že jsme změnili Afghánistán, ale Afghánistán určitě změnil nás,“ píše Sebastian Junger v The Atlantic. Reaguje přitom na myšlenky jiného autora. James Fallows ve svém ambiciózním článku pro The Atlantic „The Tragedy of the American Military“ (leden 2015) nastiňuje to, co považuje za jednu z nejnebezpečnějších změn, které v posledních letech nastaly. On tomu říká „dysfunkční předěl mezi americkou veřejností a její armádou“. Podle Fallowse se veřejnost o armádu moc nezajímá, armáda se oddává využívání obrovského rozpočtu a výrobci zbraní útočí na získání lukrativních zakázek. Výsledkem je, že Kongres schvaluje směšně drahé programy, jako je stíhačka F-35, jež podle autora nedává Američanům větší bezpečí, ale vychází vstříc silným firemním zájmům. Přes mocnou kritiku programu F-35 to však není ničivější než případy týkající se neoprávněného firemního vlivu na vládní úředníky, kteří jsou zapojeni například do schvalování sanace bank. Mnoho kongresmanů je prý možné zakoupit za večeři se steakem. Výrobci zbraní pak mají pocit, že na tuto formu korupce mají stejný nárok jako kdokoli jiný.
Americká apatie
Američtí občané jsou údajně apatičtí a často ani nevnímají, jestli je země v nějaké válce. V armádě sloužilo v posledních válkách méně než jedno procento obyvatel. Normální demokratické mechanismy podle autora nefungují, protože občané nemají přímou zkušenost s důsledky vojenských akcí. Jenže v praxi tato teorie mnoho nevysvětluje. Na konci druhé světové války mělo přímou zkušenost s aktivní vojenskou službou deset procent občanů. Podle tehdejších průzkumů mezi prosincem 1944 a lednem 1945 by tři čtvrtiny Američanů chtěly pokračovat ve válce, i kdyby Hitler nabídl mír. Chtěli by pokračovat v boji až do konečného vítězství. Často se pro boj vyslovují lidé, kteří jako vojáci a jejich blízcí nesli jeho následky.
Někteří odpůrci války říkají, že by do války měly být povolány děti kongresmanů, již o válce rozhodují. Ačkoli se nedá testovat, zda by kongresmani, kteří mají rodinné příslušníky ve válce, byli méně bojechtiví, nedá se z toho odvodit žádné pravidlo. Má se zavést povinná vojenská služba pro děti kongresmanů?
Sebastian Junger říká, že povinná služba v armádě by — podle mínění jeho přátel, co zažili vietnamskou válku — mohla vést k tomu, že by se lidé více stavěli proti válkám. Je to ale dilema, zda mají pacifisté dělat takovou okliku, aby znemožnili válku. Říká také, že dnes nejsme v době vietnamské války. Jedenácté září zapůsobilo jako druhá světová válka, Amerika byla napadena a branná povinnost nebyla třeba, protože se najednou hlásilo i tak hodně lidí.
Kdyby Vietnam v roce 1963 zaútočil na Spojené státy, žádná odvodní povinnost by nebyla třeba. Po 11. září se Spojené státy cítily být napadeny a také skutečně napadeny byly. V tom má Afghánistán více společného s druhou světovou válkou než s jinými válkami i s válkou ve Vietnamu.
Branná povinnost nikdy neochránila Spojené státy od vstupu do války. Útok na americkou půdu ale vždycky vedl ke vstupu Ameriky do války.
Kdo vyhrává?
Dnes je často přijímána teze, že Spojené státy ztratily tuto válku a že byly poraženy zaostalejší silou a hůře vyzbrojenou, než byly ony. Americká armáda prý v Afghánistánu postrádala jasnou definicí vítězství. Jenže ty věci si trochu protiřečí. Pokud přijmeme tvrzení, že není žádná jasná definice vítězství, není ani žádná definice prohry. Nemůžete prohrát zápas, jenž nemá cílovou čáru. Pokud za vítězství budeme považovat to, co většina Američanů chtěla bezprostředně po 11. září, pak se celé posuzování změní. Mnoho Američanů tehdy za vítězství považovalo zabít nebo zajmout Usámu bin Ládina, zničení vedení al-Ká’idy a svržení tálibánského režimu. To všechno Američané udělali. Obecněji se můžeme zeptat, jestli Spojené státy prohrály válku s terorismem. Je to důležitá otázka, ale není jediná svého druhu. Prohrály Spojené státy válku s drogami? S chudobou? Se zločinem? Některé války nemají žádný konečný bod a jsou neuvěřitelně drahé. Vedeme je však, protože se zdá být nebezpečnější nebo nemorální to nedělat, tvrdí autor.
Samozřejmě že mnoho Američanů má nyní dojem, že válka s terorismem se už nevyplatí a lidé napříč politickým spektrem chtějí vojáky přivést domů. Nicméně žádné snadné pravdy a neověřené premisy by neměly být používány ani k odsouzení válek, ani k jejich ospravedlnění. Válka je příliš vážná záležitost, než abychom se na ni dívali jen skrze filtr politických a osobních přesvědčení, soudí Sebastian Junger. I na válku se musíme dívat neutrálně, jako to děláme v oblasti spravedlnosti nebo vědy. Jinak bychom podle něj nevzdali poctu všem těm vojákům a civilistům, jejichž životy byly v těchto válkách ztraceny.
Jak se na to má dívat Evropan, kterého to přímo nepálí, protože není americký občan a nestojí ho to ani život, ani peníze? Někde v podvědomí ví, že kdyby bylo nejhůř, Amerika ho zase přijde zachránit a předtím i potom si může dělat legraci z jestřábů ve Washingtonu. Američané jsou vnímáni jako domácí pomocníci na světovou špinavou práci. Bylo by zajímavé se zeptat, kdo se jí ujme, až to jednou dělat nebudou.
