Včera se ještě "jenom nevyspala", protože jí reflektory helikoptér svítily do ložnic, dnes už Pařížanka Elodie R. zažívala peklo v přímém přenosu. Roční dceru totiž měla v jeslích, jež se nacházejí dvě minuty od tiskárny, v níž teroristé zodpovědní za útok na list Charlie Hebdo drželi rukojmí.
V podvečer se za ní konečně dostala, nebylo to ale nic jednoduchého. „Celá Paříž je vzhůru nohama, metro částečně nejezdí a policisté chodí s odjištěnými zbraněmi. Je cítit, že se bojí, že další útok může přijít odkudkoli," naráží na druhý incident, který se odehrál pro změnu v obchodě na Porte de Vincennes.
Našince automaticky napadne, jak mohla matka malé dítě nechat v tak vyhrocené situaci na pospas instituci, Francouzky nicméně nemají luxus Češek, které smí s dětmi zůstat na mateřské i několik let. Elodie - jako spousta jejích krajanek - musela nastoupit do práce pouhé tři měsíce po porodu. A banka, která jí zaměstnává, neviděla ráno důvod, proč by své zaměstnance měla nechávat doma.
"Celou noc se sice po teroristech pátralo všude kolem našeho domu, ale ani v nejhorším snu nikoho z nás nenapadlo, že je máme takříkajíc za dveřmi," říká Elodie, jež tak u dopoledních zpráv o rukojmích v tiskárně v Dammartin-en-Goële zažila šok.
Jesle, kde její dítě pobývalo, nebyly na rozdíl od ostatních evakuovány, paradoxně jim pomáhala blízkost všudypřítomných bezpečnostních složek. Naopak ve Vincennes odstartovala masová evakuace škol a školek jen záhy poté, co tamní útočník pohrozil, že rukojmí pozabíjí, pokud se něco stane sourozencům obklíčeným v Dammartin-en-Goële.
Právě v městečku nedaleko Paříže také armáda a policie zahájily protiútok. "Dostali jsme pokyn nevycházet, na ulici jsem viděla jen rodiče, kteří tak jako já dobíhali pro děti. Zásah v tiskárně a výbuchy byly slyšet až k nám, dlouho jsme ale netušili, co přesně se stalo," popisuje Francouzka.
Když se dozvěděla o smrti všech teroristů, ulevilo se jí, ale ve střehu zůstává i nadále. "Nejhorší je, že nikdo netuší, kolik teroristů odhodlaných jednat se vlastně v Paříži nachází,“ dodává Elodie s tím, že sítě místních extremistů jsou tak spletité, že do nich jen málokdo vidí.
I autorka tohoto článku, která rok pobývala na severním předměstí Paříže, v Saint-Denis, kde se koncentrují „problémové“ národnostní menšiny, může potvrdit, že do mnoha míst ve francouzské metropoli se policie vůbec neodváží chodit. „Žijí si tam tak podle vlastních pravidel a obzvlášť v době, kdy je situace nepřehledná jako nyní, nelze dost dobře odhadnout, co se za zdmi jejich bytů plánuje či odehrává,“ souhlasí Elodie.
Zároveň nevěří, že jde o izolovaný akt několika útočníků. „Vlastně tomu tady nevěří skoro nikdo. Je veřejným tajemstvím, že právě na předměstských sídlištích teroristické organizace verbují nové členy – všichni to vědí, ale nikdo s tím nic nedělá. Důsledkem je to, co se stalo dnes. A bojím se, že nemusí zůstat jenom u Paříže.“
