Spisovatel Pavel Kohout (86) patří k posledním žijícím Čechům, kteří osobně zažili všechny prezidenty: Masaryk mu dal stříbrnou stokorunu, Benešovi recitoval, s Háchou soucítil i jím pohrdal, o Gottwaldově pohřbu dělal film, Zápotocký na něj křičel, Novotného neuznával, Svoboda jej zklamal, Husáka dovedl až k slzám a pak se vyspal v jeho posteli, Havla seřval, u Klause pochopil, že má větší ego než on sám, Zemana volil v obou kolech a o své dnešní situaci soudí: „Jen tak nedokokrhám.“
Rozhovor o našich prezidentech jsme začali povídáním o tom, co dělal touto dobou před pětadvaceti lety, kdy se sametová revoluce začala překlápět do své druhé fáze a on přijal pozvání prezidenta Václava Havla oslavit s ním na Pražském hradě silvestra.
„Havel nám nabídl, že nám ukáže hradní prostory. Přitom řekl: Ježíši, Pavle, musím ráno na první návštěvu Německa, mohl bys tu krátce zůstat a sezvat mi lidi, kteří by mohli být zahraničními poradci? Řekl jsem, že jsme už pustili hotel. A on, že v zahradě je nějaký domeček, zavolal sekretářky, jež vyděšeně řekly, že tam bydlel soudruh Husák, a Havel pobaveně: Tak to je pro pana Kohouta to pravé. Takže jsme s autem s rakouskou poznávací značkou přijeli do zahrady Pražského hradu plné estébáků, kteří z toho byli na větvi a dívali se na nás, jako když klášter navštíví ďábel,“ popisuje situaci Pavel Kohout.
Pak pokračoval: „Doprovodili nás k vilce a sdělili, že dovnitř musíme sami, protože tam smějí vstoupit jen náčelníci, kteří si právě vzali dovolenou. Vešli jsme a zjistili, že nemůžeme dýchat, bylo tam vedro jak v sauně. Šel jsem za estébáky a oni řekli: „Soudruh to měl rád teplé.“ Technik, jenž to nastavil, byl taky v trapu, tak jsme v tričku chodili po příšerně zařízených pokojích, kde strašily obrovské, pískem naplněné půlmetrové obruče na noze, které Husák užíval jako popelníky. Ležel seznam telefonních čísel na Honeckera, Kádára a další komunistické papaláše. Vybral jsem si Gorbačova, ale zřejmě nebyl doma.“
K bydlení v domečku po Husákovi ještě spisovatel Kohout dodal: „Bydleli jsme tam čtyři dny. Víte, když jsem ležel v jeho posteli se svou ženou Jelenou, měl jsem existenciální pocit – je po převratu a já jsem první občan, který spí v loži tyrana, zatímco on je teď psanec, jakého udělal ze mě. V tu chvíli pro mě přestal být nepřítel a začal jsem ho vnímat jako poraženého, jenž už nemá šanci. To jsem ještě nevěděl, že si tento celoživotní cynik nechá na smrtelné posteli dát poslední pomazání a umře jako katolík. Holt zase jednou na mě spadly dějiny.“
