Děti revolučního roku 1989 to nemají právě lehké, že? Alespoň ale mají svobodu slova – teď už jen vědět, co říct. Spisovatel, scenárista a dramatik Jaroslav Žváček (25), autor románu Lístek na cestu z pekla, hry Obludov, uvedené pražským A Studiem Rubín, nebo dvou scénářů k celovečerním filmům, to ví a taky to řekne: Proč je ze srdce rád, že se narodil do svobodného státu?
1. Konec „jedné pravdy“
Jako žáci základní školy jsme fasovali předrevoluční učebnice, v nichž byly bílou páskou přelepeny celé pasáže. V dnešních učebnicích němčiny už není k nalezení příběh, jak jel Ulrich do Moskvy a podivoval se, že je krásnější než Berlín…
Propagandistické pasáže v příručkách k ostatním předmětům, například chemii a fyzice, učitelé taktně přeskakovali. Polovina učebnice chemie byla zasvěcena úspěchům ruských badatelů, knížka fyziky se obsáhle věnovala sovětskému kosmickému programu a faktu, že ruskému vesmírnému výletníkovi musíme říkat kosmonaut, a nikoliv astronaut. Tužkou pak byly opravovány slovní úlohy: „Spočítejte dráhu, jakou uletěla sovětská družice…“
Pád jedné pravdy těžce nesla učitelka zeměpisu: „Ať si říká kdo chce co chce, Donbas a Kuzbas jsou stále největší centra metalurgie na světě,“ kázala nám zatrpkle. A také: „V Denveru možná vyrobí nejvíce aut na světě. Ano. Ale kdybyste mohli vidět, v jakých hrozných podmínkách tam pracují dělníci!“
Učitel biologie se z krabiček, jež uchovávaly přírodopisné preparáty, někdy v roce 2003 konečně rozhodl sloupnout nálepky lva s rudou hvězdou nad hlavou. Pod nimi se ukázaly další etikety – s nacistickou orlicí. A my mu je pomáhali seškrabávat.
2. Konec okupace
Z kasáren za městy vymizeli sovětští vojáci. Příběh, jak sovětský tankista svítil na dívku laserovým zaměřovačem a ta oslepla, je asi městská legenda vzhledem k výkonu tehdejších laserů a výskytu této historky v každém městě. Ale přítomnost několika tisíc vojáků na našem území znamenala, že jsme byli sovětským protektorátem.
3. Životní prostředí je k žití
Dnešní environmentalisté neustále bijí na poplach, ale oproti tomu, co páchaly průmyslové podniky za komunismu, je dnešní Česká republika vycíděný pokojíček. Žil jsem ve vesnici mezi řekami Morava a Desná, proti proudu se nacházelo několik papíren a textilek. I vinou zvyku vyvádět přepady septiků do potoků se řeky proměnily v mrtvou stoku. Potok tekoucí vesnicí měl střídavě žlutou a červenou barvu, podle toho, jaká se v místní sodovkárně zrovna vyráběla limonáda. Vepříny si nedělaly hlavu s jinak obtížně využitelnou kejdou a lily ji za zeď do pole, což při správném směru větru přinášelo tu pravou rurální atmosféru.
Skládky odpadu se „za totáče“ nacházely u každé druhé vesnice, většinou v nějaké strži nebo vyschlém vodním toku, protože tam hora odpadu nebyla tak vidět. Vyváželo se naprosto vše, od suti po různé chemikálie. Když odpad začal strž přerůstat, jednoduše se zahrnul tenkou vrstvou hlíny. Jako děti jsme chodili vykopávat barvy a spreje a pro legraci je házeli do ohně. V některých sprejích byl stále přítomen hnací plyn, tak to pěkně bouchalo.
4. Rozkvět kultury
Bez svobody a liberálního prostředí není plnohodnotné kultury. Všechny ty okrajové spolky, zájmové kroužky, specializované časopisy, které čte méně lidí, než kolik se jich na jejich produkci podílí, nekoukatelné filmy, kapely, na něž nikdo nechodí – to je podhoubí, ze kterého vyrůstají zajímavé věci. To v silně regulovaném prostředí nemůže existovat.
5. Radost konzumentova
Konzum je v dnešní době kritizován ze všech směrů, ale naší generaci byl dávkován postupně, takže jsme se naučili užívat si jej. Přiznejme si to: bylo skvělé, když Jednoty a Prameny s otrávenými prodavačkami a krátkou otevírací dobou (tj. formálně od osmi do čtyř, reálně od 8.30 do 15.00) nahradil supermarket, kde mají rohlíky i odpoledne a nemusíte se chodit ptát, zda jim už přišel točený salám. Krátkodobý nedostatek zboží vznikal i v raných devadesátých letech – distribuce do maloobchodu nebyla právě pružná, a když se zboží vyprodalo, tak se vyprodalo, přijďte si za týden. A co teprve, když v okresním městě otevřeli hypermarket, kde si člověk mohl vedle jídla koupit i žárovku!
Zboží vlivem konkurence zlevnilo a zlepšila se jeho kvalita, ale Škoda 130 de Luxe, považovaná za jedno z nejlepších aut východního bloku, vypadala vedle stejně starého VW Golf stále naprosto směšně. Přišly seriály v televizi, jež jsme postupně přestávali stíhat sledovat, a z druhé ruky se daly levně sehnat technologické výstřelky typu mobilní telefon nebo stolní počítač. Když si vzpomenu, jak jsem domů přivezl v pytli kilo vyhozených RAM pamětí pořízených za pár korun (ano, prodávaly se tehdy na kilogramy) a pak několik dní strávil zkoušením, která z nich funguje... Nic z toho by za komunismu nebylo možné, protože kvůli nedostatku zboží měl i odpad téměř stejnou hodnotu jako nová věc.
6. Konec beztrestnosti státu
Vést soudní spor se státem je obtížné i dnes. Stát tahá za delší konec už tím, že může ovlivňovat práci policie či státních zástupců, a ignorování soudních rozhodnutí u něj nevede k likvidačním pokutám a odnětí svobody. Nicméně soudní spor se státem je dnes možný a nevede ke společenské likvidaci žalujícího. Stát se již nemůže chovat jak feudální pán a kreativní úřednický výklad může být soudně zkoumán. Nelze tak už mít zákon jako za socialismu, že lze vlastnit činžovní dům a být zodpovědný za jeho provoz a údržbu, ovšem se svévolným úředním výkladem, že toto ustanovení nedává majiteli právo v činžáku bydlet a pronajímat ho. Máme i ústavní práva, jež jsou všem nadřazena; málo informovaný poslanec se je snaží čas od času obejít či napadnout, leč tato snaha bývá k nelibosti dotyčného zadupána do země, ať už Ústavním soudem, nebo mediální smrští.
7. Změna profese povolena
Komunistický stát možná garantoval práci pro všechny, ale celá kariéra byla predestinována ukončenou školou. Když už byl někdo inženýr, měl po celý život zůstat inženýrem a basta. Dnes lze hlavní obor činnosti změnit daleko lehčeji – když se inženýr rozhodne hodit věstník s novými postupy frézování ozubených kol za hlavu a věnovat se na plný úvazek svému hobby, třeba truhlařině, může. Otevřít si na volnou živnost truhlářskou dílnu nikdy nebylo jednodušší.
8. Vítej, křemíková revoluce!
Pokusy JZD Slušovice o počítačové inženýrství byly slabým odvarem toho, co se dělo za kopečky. Sametová revoluce s otevřením hranic sice přišla příliš pozdě na to, aby v Česku vznikla světově významná hardwarová firma, ale právě včas na to, aby mohla spousta Čechů piplat z plenek počítačový software. Snad tomu napomohl i fakt, že první počítače i operační systémy nepřipomínaly dnešní tajemnou krabici, ale spíše průmyslový polotovar vhodný k dalším úpravám.
9. Aktivní volební právo
Za komunismu existovala teoretická možnost aktivního volebního práva, tedy právo být volen. Ale aby strana či jednotlivec mohli být voleni, museli vstoupit do Národní fronty. Aby mohli vstoupit do Národní fronty, musela to Národní fronta schválit. A drtivou hlasovací většinu v Národní frontě měla KSČ. Kouzelný systém, že? Dnes mohou mít vlastní volební stranu i takoví lunatici, jako je Petr Cibulka.
10. Možnost legitimně zbohatnout
Za komunismu znamenaly velké peníze šmelinu, úplatkářství nebo jinou černotu. Vzpomínáte na takové to zapůjčení majetku bokem, kdy bylo řekněme užívání rozlehlé vily vázáno na vysokou ekonomickou nebo politickou funkci obyvatele? Od časů sametové revoluce máme všichni možnost zbohatnout i díky svému talentu, píli či dobrému nápadu.
Text byl také publikován v tištěném Reflexu č. 46/2014.
