Berlín prožil svůj veliký víkend. Plný emocí, vzpomínek, historických výstav a instalací. Být součástí těchto oslav znamenalo nejen sdílet radost ze znovuspojení rozděleného Berlína, ale také pocítit smutek těch, kterým rozdělení téměř ze dne na den proměnilo život. Alespoň v něčem měl Michail Gorbačov, který na pozvání Angely Merkelové promlouval na Checkpointu Charlie, pravdu – Berlín je nyní krásné místo. Po pádu zdi povstal jako fénix z popela.
Předlouhá Postupimská ulice vede k samému srdci Berlína a ústí na Postupimském náměstí, neboli Potsdamer Platz. To náměstí kdysi protínala Berlínská zeď. Tenkrát vypadalo Potsdamer Platz jinak. Po mrakodrapech se sídly Deutsche Bahn a Sony ani pamtáky, po obřích nákupních centrech jakbysmet.
Z kdysi noblesního Grandhotelu Esplanade, dominanty Postupimského náměstí, zbyla jen jedna vitrína zasklená v základech Sony Centra. Coby kamenem dohodil od jeho částečně renovovaných zbytků vyrostla v jednašedesátém zeď. Ta poznamenala i „postupimskou“ stanici U-Bahnu, té se totiž začalo říkat stanice duchů. „Vlaky před těmi východoněmeckými stanicemi zpomalily. Ale nikdy nezastavily. Skrze okna bylo vidět východoněmeckou stráž,“ popisuje jeden z bývalých obyvatel Západního Berlína, který spolu s manželkou vzpomíná u historických fotografií na náměstí, které tyto „stanice duchů“ připomínají. Popisuje tak realitu Západoberlíňanů, kteří sice S-Bahnem skrze východní část uzavřeného Berlína směli jezdit, nesměli ale vystoupit.
Před vchodem do nákupního centra stojí starší pár, oběma může být asi šedesát. Muž vytahuje telefon a posílá svou partnerku do části zdi, která tady kdysi stála a nyní zde již je jen fragment. Šedesátnice skáče radostí uprostřed díry ve zdi, pózuje muži s fotoaparátem. Oba pak jdou do nákupního centra (pro srovnání: Chodov krát deset). Jdu zvědavě za nimi. Vevnitř ale nezaplují do obchodů s oblečením, ale prohlížejí si fotografickou výstavu na téma 25 Jahre Mauerfall. Asi nejdéle stojí starší pár u dvou stojanů: Na jednom je slavný přeskok vojáka (ve východoněmecké uniformě), který se shodou několika náhod podařilo neznámým fotografům zachytit z několika úhlů pohledu – z východu, západu, z profilu, voják čekající i voják ve vzduchu. Skok vojáka se stal hlavním obrazovým leitmotivem plakátu poutající na slavnosti pádu zdi.
Širokou třídu Unter den Linden ozařuje odpolední slunce. Zatímco se pražské ulice noří do husté mlhy, v Berlíně je překrásně barevný podzim. K Brandenburské bráně míří stovky, možná tisíce lidí. Nyní, když jsou oslavy pádu Berlínské zdi v plném proudu, se není čemu divit. Přibližuji se k bráně, či spíš se nechám unášet davem. Dav ale najednou zahýbá. Do Starbucksu.
Prohlížím si obrazovku po pravé straně Brandenburské brány, kde nonstop běží film, jež ukazuje genezi stavby zdi, letecké pohledy po dostavbě a nakonec emotivní slavné záběry prvních přeskočivších z východní části do západní. Procházím mezi davy. Tváře Berlíňanů jsou najednou rozeznatelné od turistů, návštěvníků i mladší generace, která pád zdi zná už jenom z vyprávění. Oči těch, kteří zažili rozdělený Berlín jsou zalité slzami. Chtěla bych slyšet příběh ženy ve středních letech, která sama postává přímo před obrazovkou. Ptám se jí na její příběh. „Promiňte, já nemůžu. Je to pořád příliš čerstvé,“ říká mi potichu.
Pomalu procházím podél brány a vracím se ulicí zpátky podél přehnaně obrovské ruské ambasády. Zastavuji se u Centra Willyho Brandta. Jeho podobizna hledí zpoza prosklených dveří, a to hned ve dvojím provedení. Jednou klasicky, podruhé tak, jak jej poznal celý svět – slavné pokleknutí z prosince roku 1970, spontánní akt pokání před památníkem obětí povstání v židovském ghettu. Tento syn neprovdané matky, který vyrůstal v dělnických poměrech v Lübecku, se později stal nositelem Nobelovy ceny míru. Jeho slavná, i když mnohými kritizovaná Ostpolitik, je jedním z ústředních témat expozice na Unter den Linden. Tam také vidím spolu s dalšími (pouze několika) nadšenci film, který ukazuje záběry z návštěvy J. F. Kennedyho z roku 1963. Kennedy se se svým typickým úsměvem projíždí kolem kolem Brandenburské brány, před níž stála zeď- relativně čerstvě. Mává desetitisícům Západoberlíňanů, a později pronáší větu, jíž vyjadřuje podporu obyvatelům uzavřeného Západního Berlína. „Ich bin ein Berliner.“ „Jsem Berlíňan.“
Prohlížím si budovu, koncertní síň Schauspielhaus na území bývalé NDR, která byla po válce také téměř srovnaná se ze zemí – a v uších mi zní jemný začátek Beethovenovy deváté symfonie, skladby, která pro mnohé už navždy zůstane právě symbolem sjednocení obou částí Berlína Devátá symfonie není jen Óda na radost, i když je tato část zřejmě nejznámější. Je to pozvolný a jemný koncert, který směřuje k velikému grandióznímu finále. Leonard Bernstein, veliká osobnost německé hudby, skladatel a dirigent, dirigoval tento velkolepý koncert vánocích v prosinci roku 1989. Byl to koncert svobody.
Berlínem se o víkendu táhla jako osvětlený had řada balonků. Procházela přesně místy, kdy se ještě před pětadvaceti lety tyčila Berlínská zeď. Po celé její délce – na Checkpointu Charlie, u Brandenburské brány a také na Postupimském náměstí, tam všude si tisíce lidí prohlížely fotografie, které ukazovaly život Berlíňanů v rozděleném městě. Nedaleko Bundestagu, podobně jako u Brandenburské brány, stojí obrovská obrazovka, kde se promítají dobové záběry. Lidé si sedají na kvádry, které jsou poblíž. Kvádry, které v samém srdci Berlína připomínají památku Židů zabitých za 2. světové války. S dvojsečnými pocity si prohlížím smějící se děti a teenagery, jak si v bludišti památníků fotí selfie...
Nasedám do přeplněného autobusu na Potsdamer Strasse. Sedám si na volné místo vedle mladé Němky, která si něco zaujatě ťuká do svého Samsungu.
Uvědomím si, že už několik desítek minut stojíme. Trasa, která měla trvat čtyři minuty, trvá už čtyřicet. Mně to ale nevadí – výjimečně nespěchám. To okolí je nervózní, je pátek odpoledne, asi chtějí už být doma. Němka se na mě soucitně podívá. Její oči říkají: Taky tě pobuřuje, že tady trčíme? Najednou se autobus rozjede a pak prudce zabrzdí. Němka na mě spustí – začíná úslovím „Mein Gott! “. Vysvětlím jí, že němčině nerozumím. Spustí tedy anglicky. „Chápete to? Jak se jen tohle může stát v Berlíně?“
Jak jen se tohle mohlo stát v Berlíně. Otázka, kterou si jistě kladou miliony lidí, pochopitelně nejen Berlíňanů.
