Exkluzivní reportáž: Minuta po minutě, jak reaguje lidské tělo na nadmořskou výšku 7000 metrů | Reflex.cz
reklama
nahoru

Exkluzivní reportáž: Minuta po minutě, jak reaguje lidské tělo na nadmořskou výšku 7000 metrů

Geo, Lars Abromeit25. října 2014 • 09:00
Exkluzivní reportáž: Minuta po minutě, jak reaguje lidské tělo na nadmořskou výšku 7000 metrů
Minuta po minutě, jak reaguje lidské tělo na nadmořskou výšku 7000 metrů
• foto: 
Stefen Chow, GEO

Řídký vzduch, každý krok stojí přemáhání. Co se děje, když tělu dochází kyslík? Reportér časopisu GEO Lars Abromeit a fotograf Stefen Chow už mají osobní zkušenost – při jedinečné expedici doprovázeli švýcarské lékaře s dobrovolníky do Nepálu. Cíl expedice: shromáždit v nadmořské výšce 7000 metrů poznatky pro intenzívní léčbu v nemocnicích.

reklama

Vydechujeme kroužky páry. Vytrvale pohybujeme prsty, aby neumrzly. A čekáme. Víc ani není možné: Jsme totiž u konce.

Ledovcový převis v Himálaji, v hraničním pásmu mezi Tibetem a Nepálem, téměř na vrcholu zasněženého obra Himlung Himalu: Probojovala se sem poslední část výpravy, již s fotografem Stefenem Chowem už několik týdnů doprovázím, a její členové se choulí v několika křehkých stanech – dobrých 7000 metrů nad hladinou mořskou.

Dosáhli jsme prahu „pásma smrti“: Dokonce ani ve spánku nedokáže lidský organismus přivyknout na takovou výšku. Bouráme, a to rychle. Nemůžeme však pokračovat, přinejmenším do rána, ani na spánek teď není pomyšlení: Vzduch je tak řídký. Stanem cloumají poryvy větru. Tma s sebou přinesla vlezlou zimu, až 30 stupňů Celsia pod nulou.

Naše postavení je, jak by řekli Švýcaři, poněkud napjaté: Nedostává se vařičů k rozehřátí sněhu. Máme příliš málo stanů, a tak se v malých mačkáme po třech a ve větších po devíti. O poslední kus proviantu, perník, jsme se já a Stefen podělili se spolunocležníkem ve stanu.

Jak přečkáme noc? A vydrží pohromadě skupina jedinců čelících vyčerpání? Jedna už se prý rozpadla, její zachránci jsou ještě na cestě. Můžeme jen doufat, že všichni tuto noc přečkají ve zdraví. Zbývá ještě jedenáct hodin, než se ráno slunce opět vyhoupne nad obzor.

Saturace naší krve kyslíkem klesla pod 65 procent – na hodnoty podobné kardiakům čekajícím na transplantaci srdce. Jenže my jsme si sami vybrali. Uvědomovali jsme si, že nás výška srazí do stavu nemocných. O což ostatně v tomto experimentu běží.

Lékařský tým naší výpravy se do 7146 metrů Himlung Himalu vydal s cílem sledovat na takřka 40 horolezcích, co přesně se v lidském těle odehrává, jakmile se mu nedostává kyslíku. Jak reagují plíce a srdce, mozek i krevní oběh. Jde o otázky, na něž dosud prakticky neexistuje odpověď – nalézt řešení přitom není důležité pouze pro horolezce, ale stejně tak i bezpočet pacientů v našich nemocnicích. Pro každodenní intenzívní medicínu.

Právě kvůli chybějícím důležitým odpovědím iniciovali lékaři s dobrovolníky spolku „Swiss-Exped“ dosud nejambicióznější výpravu v oboru medicíny extrémních nadmořských výšek: Nikdy v minulosti se tým čítající tolik vědců a jejich spolupracovníků nevydal do podobně extrémní nadmořské výšky.

Jen příprava projektu zabrala dva roky. Přesto nyní úspěch akce, přes veškerou naši snahu, visí na vlásku. Přitom vše začalo tak dokonale.

V jiném světě

V základním táboře na samém okraji ledovce, 4800 metrů nad hladinou mořskou, před 16 dny. Tady byl lékařský experiment oficiálně zahájen, neboť vzduch už dostatečně zřídl.

V jednom ze stanů plnících funkci vědeckých laboratoří se na dvojici skládacích stolků kupí jehly, kanyly a měřicí přístroje pro krevní analýzy.

Prostor protínají desítky kabelů. A mezi nimi se společně s pěti lékaři, oblečeni v péřových bundách a silných horských botách, motáme kolem dobrovolníka s identifikačním číslem 1459: Urs Billinger, 56 let, horolezec ze Seengenu ve švýcarském kantonu Aargau.

Podobně jako většina z nás ani on se pořádně nevyspal. Sužují jej úporné bolesti hlavy, trpí nechutenstvím. Základního tábora dosáhl teprve před dvěma dny a nejraději by si zase zalezl do relativního tepla spacáku. V takovýchto výškách by se člověk měl námaze vyhýbat.

Bolliger však šlape na rotopedu. Na „velo-spiroergometru“ se blíží naprostému fyzickému vyčerpání. Pod maskou umožňující sledovat jeho dech už sípá. Stoupá mu tep stejně jako krevní tlak. „Sípej, jen tak dál, sípej!“ křičí na něj Jacqueline Pichlerová, vedoucí lékařka naší skupiny, zatím co dobrovolníkovi z ucha odebírá vzorek krve. Bolliger se trápí dál. Ale po 15 minutách, při výkonu kolem 180 wattů, vzdává.

„Silák,“ chválí jej Pichlerová – a sama si musí na chvíli sednout. Od rána se svým týmem provedla již více než tucet podobných testů výkonnosti. I jí dává nadmořská výška zabrat.

Čtyřiatřicetiletá Jacqueline Pichlerová, věnující se ve fakultní nemocnici ve švýcarském hlavním městě Bernu intenzívní medicíně, je sama nadšenou horolezkyní. V Himálaji byla již několikrát, a to ve výškách nad 7500 metrů, přestože „řídký vzduch špatně snáším“, jak sama přiznává.

Přesto sem znovu vylezla – v zájmu vědy. Pichlerová se totiž zabývá následky nedostatku kyslíku pro lidský metabolismus, odborným žargonem hypoxií. Řídký vzduch velehor každoročně hypoxií ohrožuje statisíce horolezců, lyžařů, pěších turistů i pracovníků dolů. Běžně za den absorbujeme asi 2500 litrů kyslíku. Jsou na něm životně závislé všechny tělesné buňky. Jenže ve vyšších polohách klesá v atmosféře tlak vzduchu – tedy i našemu tělu dostupného kyslíku – každých 1000 metrů přibližně o deset procent. Již 
v 5000 metrech proto plíce každým nadechnutím získají jen polovinu energie ve srovnání s úrovní mořské hladiny. Stoupá riziko „výškové nemoci“ – zrádné choroby, vyvolávající zpočátku bolesti hlavy, nevolnost a zvracení, v těžkých případech ale vedoucí i k těžkému postižení mozku, otoku plic až s rizikem úmrtí.

Nedostatek kyslíku není výjimečným zjevem ani v nížinách. Lékaři jako Pichlerová, praktikující intenzívní medicínu, se takřka denně setkávají s pacienty, kteří jím trpí, a často proto i umírají: například po dopravních nehodách s těžkým poškozením plic, v důsledku infarktu myokardu, otrav kouřem, infekcí či mozkových příhod (více v grafice na straně 34).

Stalo se to i pětapadesátiletému dělníkovi na stavbě přijatému do bernské nemocnice poté, co mu na hrudní koš spadla pneumatická sbíječka: Mužovo srdce selhalo, musel být resuscitován. Do stabilizovaného stavu se dostal až po 15 minutách, jenže po dobu zástavy srdce spolu s krevním oběhem se do mozku nedostávala okysličená krev. Lékaři pacienta bez prodlení uvedli do umělého spánku a podchladili jej až na 33 stupňů Celsia: Utrpěl sice mírné poškození krátkodobé paměti, i to však po několika dnech po probuzení vymizelo.

Sledujeme tělo

Co přesně se odehrávalo v jeho buněčných strukturách? Proč někteří pacienti vykazují mnohem výraznější sklony k hypoxii než jiní? A jak by se v budoucnu mohlo efektivněji čelit následkům nedostatku kyslíku?

Hlavní problém spočívá v tom, že na podstoupení komplexních lékařských studií – jako například ergometru – jsou pacienti intenzívní medicíny příliš zesláblí. Navíc musejí často bojovat s řadou různorodých obtíží, takže bývá obtížné zjistit podíl hypoxie.

Právě proto podnikla doktorka Pichlerová spolu s 19 dalšími lékařskými pracovníky ze Švýcarska, z Německa a Nepálu popisovanou vědeckou expedici do Himálaje: jde o vytvoření modelu. Vědci zkoumají zdravé jedince, „průměrné“ horolezce ve věku 26 až 
70 let – ve vyšších polohách sledují jejich metabolismus. Získané poznatky se následně budou hodit v každodenní klinické praxi kdekoliv ve střední Evropě.

Jacqueline Pichlerová se o zodpovědnost za vedení výzkumného projektu dělí s Tobiasem Merzem. Její manžel, sportovní lékař a ortopéd Urs Hefti, koordinuje logistiku expedice.

Jen v základním táboře zabrali lékaři pro svůj výzkum čtyři velké stany. Kromě testu na ergometru pátrají další odborníci na displejích ultrazvuku po abnormalitách v činnosti plic a bránice. Třetí skupina měří srdeční výkonnost, čtvrtá se věnuje sledování měnícího se prokrvení mozku. Internista pomocí speciální kamery zkoumá spodní stranu jazyka dobrovolníků, zajímá jej chování drobných kapilár. A další lékař horolezcům přímo sériově odebírá krevní vzorky, aby je následně vyhodnotil z hlediska ko­agulačních faktorů, vylučování enzymů a hladiny hormonů.

Vědci jsou nuceni k neustálé kalibraci přístrojů. Občas nastane výkyv v dodávce elektrického proudu z generátorů. Ve značné nadmořské výšce není snadné udržet koncentraci: snadno se přehlédnete při zanášení hodnot do protokolu, nesprávně odeberete vzorek krve, odpipetujete materiál do chybné nádoby.

Některým výzkumníkům se už samotný výstup na stanoviště takzvaně uložil v kostech. Po čtyři nekonečné dny se museli prodírat mlhou a bambusovými pralesy, aby se vůbec dostali do základního tábora.

Lékaři nastalou situaci berou s humorem. Přitom si uvědomují, že vzduch bude ještě řidší a teplota dále poklesne. Ani v jejich řadách nedokážou všichni vydržet až do konce experimentu.

Extrémní podmínky

Na obzoru se z mraků konečně vy­loupne zářící kotouč. Modlitby šerpů byly vyslyšeny a konečně jej spatříme: vrcholek Himlung Himalu – působí však tak nedostupně. Sotva představitelné jsou dokonce i bouře, které ho bičují.

Zůstáváme mu stále ještě příliš vzdáleni, a to i mentálně. Příliš v bezpečí našeho stanového městečka, vymykajícího se z vysokohorské pustiny coby zářící základna.

V základním táboře se utábořilo více než 100 osob: kromě dobrovolníků a lékařů ještě horští vůdci, nosiči, kuchaři a pomocníci. K přepravě více než 20 tun nákladu až k okraji ledovcové masy bylo nasazeno 370 mul. „Truhla s pokladem“, obrovský mrazák, do něhož jsou ukládány krevní vzorky, nechal technický vedoucí experimentu, Kari Kobler, na místo dopravit vrtulníkem.

Zásobování vodou zajistili šerpové položením 2500 metrů dlouhého vedení k nejbližšímu potoku, jako umývárny slouží hned tři stany se sprchami, vyložené břidlicí. Elektřinu vyrábějí solární kolektory spolu s agregáty, k jídlu je na výběr ze tří menu různých kuchyní. Nabídka sahá od müsli s čerstvým chlebem přes steaky z jaka a pizzu až po sýrové fondue.

Námaha za každým krokem

Deset kroků. Odpočinek. Lapáme po dechu, sbíráme síly. Dalších deset kroků. Upravit si ruksak. Opět se nadechnout: hodinu po hodině, jež míjejí šnečím tempem. Musím se znovu naučit dýchat i chodit.

Protože kdykoliv se mi zdá, že svah už přece jen není tolik strmý, ztrestá mě příroda po několika rychlejších krocích vyčerpáním. Musíme se plížit. Míjíme zamrzlá ledovcová jezera a hřebeny, ledová pole, moře balvanů, věčný sníh: scenérie působivé svými rozměry, bez známek života. Svět na úrovni nebe.

Jako vesmírná stanice na ledové planetě září tábor číslo 2 výpravy na ledovce hory „Himlung Himal“: útočiště v 6100 m n. m. Příliš vysoko na hluboký spánek. V noci lapáte po dechu. A v dálce rachotí lavinyJako vesmírná stanice na ledové planetě září tábor číslo 2 výpravy na ledovce hory „Himlung Himal“: útočiště v 6100 m n. m. Příliš vysoko na hluboký spánek. V noci lapáte po dechu. A v dálce rachotí laviny

Camp 1 ve výšce kolem 5500 metrů je místem, kde první z vědeckého týmu se slzami vzdává. Nesnesitelné bolesti jí v noci nedaly spát, touží jen po návratu a odpočinku v základním táboře.

Další lékař se také cítí mizerně, ale sám si proto předepsal steroidy: „Musím přece nahoru,“ říká, „jinak klesnou krevní hodnoty. Nemohu to přece ostatním udělat.“ Polyká proto tablety zamýšlené původně jen pro případ nouze a trápí se dál postupem vpřed.

Pohybujeme se na samé hraně, uvědomím si, zatím co se plíživě, jištěni lany, jež šerpa před námi ukotvil v ledovci, plahočíme vzhůru bludištěm ledových soch a sloupů. Jak dlouho musíme zatínat zuby, abychom dosáhli vyššího cíle, pomohli vědě, posunuli hranice poznání? A kdy se už přece jen raději otočíme?

Určit správný okamžik patří v extrémních výškách k nejtěžším a zároveň nejdůležitějším rozhodnutím. Protože co je vaším vlastním vnitřním vrcholem, můžete rozpoznat jen vy sám. Všichni za sebou máme měsíce příprav: Je nám jasné, že bez obtíží se nahoru nikdo nedostane. Koho však příliš trápí pochybnosti, ten vůbec nemá chodit dál.

Přehnané ambice jsou životu nebezpečné. Musíme si přece rozvrhnout síly i na sestup. A kdo bude trpět nedostatkem kyslíku, respektive kdy a jaký to bude mít průběh, nedokáže současná lékařská věda předpovědět. Nejzdatnější atleti mohou klesnout stejně jako nejslabší jedinci. Rození horolezci stejně jako celoživotní obyvatelé nížin.

Stále výš a výš

Tábor číslo 2, tenká vrstva sněhu pokrývající ledovec. Šest tisíc sto metrů nad hladinou mořskou.

Prakticky všichni vědečtí pracovníci i naprostá většina dobrovolníků vystoupají až sem, lapající sice po dechu, ale s pocitem úlevy. Otočit to museli jenom čtyři. „Senzace,“ hodnotí výkon týmu doktorka Pichlerová.

Noci zůstávají mrazivé, teplota padá až k 20 stupňům Celsia pod nulou, většina z nás dlouho nemůže usnout. A sotva zabereme, po chvilce se opět probouzíme, protože ve spánku se dýchání na několik vteřin zastaví. Přesto následujícího rána všichni dobrovolníci obětavě podstupují všechny testy: V nadoblačných výškách ze všech sil šlapají do pedálů, trpělivě snášejí vyšetření ultrazvukem, poskytují vzorky krve i moči.

Ubývá jim sil. Většina z nich, jak dokazuje výkon odečtený z pedálů, si sem ze základního tábora přinesla už jen dvě třetiny svých sil. Jejich srdce sice tepe rychleji, aby vyrovnalo nižší koncentraci kyslíku – přesto výpadek nezvládá vyrovnat. U některých ze skupiny dostaly zabrat také plíce. Na snímcích z ultrazvuku se nyní častěji objevují stíny popisované jako „plicní komety“. Prozrazují nebezpečné průsaky z poškozených krevních cév – což dále snižuje kapacitu plic.

Z vědeckého hlediska jsou podobné výsledky úspěchem. Dokládají totiž dostatečnou přesnost vyšetření ultrazvukem pro ověření podezření na začínající otok plic pacienta upoutaného na lůžko. Navíc rychleji a snadněji než například s použitím tomografie.

Naopak pro vyšetřované osoby testy znamenají hlavně varování, že jim hrozí „utopení“ – 6100 metrů nad mořem. Selhává jim tělo čelící nedostatku kyslíku ve vdechovaném vzduchu. U většiny dobrovolníků již nasycení krve kyslíkem kleslo pod úroveň 80 procent, někteří se propadli dokonce pod 70: Dosáhli stavu pacientů vyžadujících intenzívní péči. Takže všechno jde podle plánu.

Proč snášet útrapy

Ale proč vůbec alpinisté všechny útrapy kvůli vědě snášejí? Žádné peníze za to přece nedostanou. Naopak, nemalé náklady na cestu, na osobu přibližně 10 000 švýcarských franků, si horolezci hradí ze své kapsy. Přesto měl tým „Swiss-Exped“ co dělat, aby neutonul v záplavě přihlášek uchazečů.

Vždycky toužili „vyzkoušet si hranice vlastního těla“, vysvětlují mi někteří z vybraných, když sbírají nad polévkou a kakaem síly ve chvílích odpočinku mezi jednotlivými testy. Jiné zlákala úroveň zabezpečení vysokohorského experimentu v Himálaji, kam je doprovází tolik lékařů. Další si zase uvědomili, že jejich nadšení pro hory by mohlo poprvé posloužit i ostatním lidem.

Urs Bolliger se přihlásil spolu s manželkou Roswithou. Ji zajímaly lékařské aspekty, on hledal dobrodružství. A až do tábora číslo 1 měli pocit, že je nic nezaskočí. Nicméně v 6100 metrech už se Urs Bolliger skoro neudrží na nohou. Ženě se vede skvěle, zato jemu se točí hlava.

Už předchozího dne, v poslední fázi výstupu do tábora číslo 2, jej jeden z horských vůdců musel pro jistotu vést na laně. Bolliger se musel vzdát i části přepravovaného nákladu. Noc byla klidná, zato teď se mu točí hlava.

„Vypadá to na mozkový edém,“ soudí vedoucí výzkumného týmu Tobias Merz. Předpokládá, že v dobrovolníkově hlavě tlačí otok na centrum rovnováhy. Podobné edémy vznikají v situaci, kdy krevní cévy v mozku začnou vinou nedostatku kyslíku plíživě „prosakovat“, takže se v tkáni hromadí tekutina.

Stále ještě zůstává nevyjasněn přesný průběh onoho procesu. Vědci usuzují na biochemické poškození cévní stěny, v němž hrají klíčovou roli netěsné buněčné „ventily“. Ale k podání důkazu a nalezení nových účinných metod léčby hypoxie snad pomůže až vyhodnocení všech zhruba 7000 nashromážděných vzorků odebrané krve (viz infobox) – což však může trvat dva až tři roky.

Otok mozku představuje v prostředí velehor nejnebezpečnější následek hypoxie. Dokáže dokonale ošálit smysly, navodit bludy, oslabit soudnost. Pokud se včas nestáhnete, hrozí až smrt.

Během běžné expedice by se tak časné příznaky, jako jsou Bolligerovy závratě, možná ani nepodařilo identifikovat. Ale my máme naštěstí po ruce specialisty.

Tým věnující se na univerzitě v Lipsku výzkumu mozku podezření on-line ověří – a skutečně: I z vyšetření ultrazvukem je zřejmé, že Bolligerova mozková tkáň od prvního měření, provedeného časně ráno, znatelně otekla. Dostane proto dýchací masku s čistým kyslíkem a ve spacáku bude mít k ruce šňůrku spouštějící alarm. Tým šesti šerpů, doprovázený jedním z lékařů výpravy, s ním sestoupí do bezpečí. Přes mlhu se Bolligerovým pomocníkům podaří dostat jej do základního tábora.

Dál už ne

Sestupujeme i my – přestože máme vrcholek na dohled. Jenže pokud bychom zůstali, skončilo by to špatně. Již ve výšce 6100 metrů trpí tělo permanentním stresem – dokonce i v klidovém režimu. Prakticky se totiž neregeneruje.

Druh Homo sapiens se evidentně vy­víjel v nížinách. Pro život v řídkém vzduchu nejsme uzpůsobeni – takže ani v ­Andách nebo Himálaji už nad úrovní 5200 metrů nenajdete lidská sídla.

Výstup, sestup, stále nahoru a dolů. Takový je rytmus chytrých lidí pohybujících se v ledových výšinách: jde o to, vydat se tou nejbezpečnější, ostatně často jedinou možnou cestou, abyste se nakonec dostali až úplně nahoru, přestože kvůli tomu musíte horu deroucí se snad až do nebes vylézt jakoby dvakrát.

Necháváme většinu výstroje ve stanu. Den dva totiž hodláme strávit pod ledovcovým převisem a sbírat síly. Máme zdánlivě perfektní plán. Jen jsme zapomněli vzít v úvahu „Phailin“.

Zásah cyklonu

O čtyři dny později, v základním táboře Himlung Himalu: sníh, takové spousty sněhu. Zasypal naše stanové městečko, srazil odhodlání.

Indií se přehnal cyklón „Phailin“, na pobřeží zničil statisíce obydlí, připravil o život nejméně 18 lidí. Nás odsoudil k čekání. Dokonce i zde, více než 1000 kilometrů severně od středu víru, se potýkáme s jeho velmi citelnými následky. V kempu číslo 2 napadl takřka metr čerstvého sněhu, hrozí enormní lavinové nebezpečí. A aby toho nebylo málo, Himlung Himal bičují vichry o rychlosti až 100 kilometrů v hodině. Je vyloučeno zakládat nahoře v takových podmínkách vědecký tábor. Vítr by nás odnesl až do Tibetu. Čas běží. Po večerech si ve stanech plnících funkci jídelny dobrovolníci se šerpy krátí dlouhou chvíli zpěvem. A vědci se rozhodnou změnit program: Pustí se do testů, které měly původně naplánovány až na poslední den zde, v základním táboře. Šerpové proto v „Campu 2“ vyhrabou ze závějí asi 500 kilogramů vědeckých zařízení a snesou je zpět do základního tábora. Jde o obrovské vypětí – nicméně za tu cenu získáme rozhodující den. Meteorologická služba totiž ze Švýcarska hlásí: U vrcholu by se přece jen mělo nakrátko otevřít okno pěkného počasí: šestatřicet hodin jasné oblohy, skoro úplné bezvětří.

Naší jedinou možností tak zůstává výstup až na samý vrchol hory.

Tábor číslo 2, 8.30 hod. ráno, o další čtyři dny později. Jsme zpátky v nadmořské výšce, kde jsme se předtím obrátili čelem vzad. Nyní chceme postoupit dál: až do posledního výzkumného tábora, do 7050 metrů nad mořem.

O poslední výstup se nicméně pokusí pouze 25 dobrovolníků s dvanácti lékaři, všichni ostatní postupně vzdali, sáhli si na dno sil. Jestli to zvládneme?

Nejzkušenější vědci odhadují šance „snad na 60 až 70 procent“.

Vrchol hory se před námi tyčí jako obrovská bílá homole. Rozeznáme šerpy přecházející po hraně jako malé tečky. Vstávali už ve dvě ráno, aby nám prošlápli a zabezpečili cestu, zjistili stupeň lavinového nebezpečí, ověřili schůdnost svahů a vybudovali nahoře tábor.

Jak je zdar celé expedice závislý na nosičích! Šerpové natáhli více než 5000 metrů lan, jimiž nás jistí, vděčíme jim za všechny tábory, dokonce i v takové výšce nám vyvářejí. Poté, co se přehnal cyklón, vyhrabávali „Camp 1“ a „Camp 2“ dobrých dvanáct hodin ze závějí. Museli spravit řadu stanů. Posbírat rozprášenou výstroj. A teď každý ze šerpů s popruhem napjatým přes čelo s sebou vláčí až 40 kilogramů zátěže. Bez jejich pomoci by se k vrcholku nejspíš žádný z dobrovolníků či lékařů ani nepřiblížil. Máme dost práce jen sami se sebou.

Vzduch je čím dál řidší, opět musíme počítat kroky, svah se zdá být bez konce. Ve výšce 6500 metrů se lékaři rozhodli před posledním úsekem nasadit kyslíkové masky. Každá tlaková láhev sice znamená šest kilogramů další zátěže, ale svěží dech „pomáhá jako turbodmychadlo“, uklidňuje mě vnitřní hlas.

Až do poledne se předpověď zaslaná z Bernu překvapivě naplňuje: vzduch se ani nehne, nebe je doslova jako vymetené. Jenže v 6700 metrech začne náhle foukat. Ne nijak silně, asi čtyřka podle Beauforta, „mírný vánek“. Jenže náhle se pocitově skokově ochladí.

Široko daleko nevidíme jedinou muldu, za níž bychom si v závětří mohli aspoň trochu odpočinout. Takže čelem vzad? Nebo postupovat dále, abychom se pohybem zahřáli? Já osobně váhám, ale Jacqueline Pichlerová, stoupající přede mnou, přes dýchací přístroj volá: „Raději nahoru, jsou tam stany!“

Rozeznám zaoblenou hranu převisu, přece není nijak daleko. Jen kdybychom nebyli tak pomalí! Vědecká pracovnice mi přenechá další péřovou bundu, kterou s sebou nese v ruksaku. A v tutéž chvíli konečně ze zasněženého horizontu vystoupí žluté kopule stanů tábora.

Sedm tisíc padesát metrů! Celý roztřesený se zhroutím do těsného stanu. Konečně jsem v závětří.

O čem přitom vůbec nemám tušení: Dole pode mnou se u lana, jež členy výpravy jistí, vytvořila fronta. Čekající prostydají, poztrácelo se pár rukavic, lékaři rozdělují steroidy na povzbuzení. Slunce už zapadá – a přitom řada kolegů ještě postává v polovině strmého svahu, na větru. Jenže v podobné nadmořské výšce znamená každá minuta nehybnosti značné riziko, navíc mnozí – stejně jako já – podcenili, jak rychle se počasí může změnit, a proto se nedostatečně teple oblékli. Chlad je zbavuje sil.

A vtom se jedna z dobrovolnic, právnička krátce po čtyřicítce, ve frontě ná­hle zhroutí: Zradí ji zrakový nerv, upadne do sněhu – a ztratí vědomí.

Zlobivé hory

Když Tobias Merz dosáhne tábora číslo 3, odhodí těžký ruksak, sáhne po třech kyslíkových bombách a opět se vydá tam dolů, naproti zbytku vědecké výpravy. Neví přesně, kolik zesláblých dobrovolníků se vrací, kolik z nich ještě hodlá pokračovat a kolik na to má. Těm, kteří se mu zdají nejvíce zesláblí, rozdá tlakové láhve a pomůže jim tak dál.

Teprve po setmění, což v tomto prostředí zamená kolem 18.30 hod., dosáhnou poslední z nich „Campu 3“. Mnozí jsou podchlazeni. Nejednoho bolí oči. Jeden zvrací. Další nemůže pro kašel skoro dýchat. Kdo má ještě zbytek sil, rozehřívá sníh. Ale málokdo dokáže usnout.

Kolem půlnoci konečně obdržíme rádiovou depeši hlásící zdárné dosažení tábora číslo 2 všemi těmi, kteří výstup vzdali. Tři šerpové na svahu vyrobili ze spací podložky improvizovaná nosítka pro transport paní obhájkyně, jež zkolabovala. Po takřka sedmihodinovém sestupu nakonec i oni dosáhli cíle.

I u nás v táboře číslo tři, tedy ve výšce 7000 metrů a po vskutku skromné večeři – sladkém perníku –, všichni nějak přečkáme noc. Nakonec se opět nebe rozjasní a vycházející slunce přináší oteplení. Když se soukáme ze svých spacáků, dostane se nám sprchy ledových krystalků: jde o zmrzlou vlhkost z našeho dechu, pokrývající strop stanu.

Co dokážete

Nazout si botu. V této výšce dá i nejjednodušší úkon zabrat. Přinejmenším v jednom se všem ulehčilo: Výzkumný projekt bude možné dovést do konce. Vybaveni dýchacími přístroji pro zvýšení koncentrace se lékaři pouštějí do testování zbylých 15 dobrovolníků. Bezpochyby se jedná o světový rekord: Nikdy dříve se v takto značné nadmořské výšce nepodařilo prozkoumat následky hypoxie u tolika fyzicky zdatných dobrovolníků. Odpadá jen vyšetření plic a šlapání do pedálů, přestože jeden ze šerpů simulátor jízdy na kole dovlekl až sem. Jenže složitá elektronika těchto zařízení se s podobnými mrazy nedokáže vypořádat.

Přesto jsou vědci spokojeni. A většina z nás dokonce vystoupala až na vrchol. A tak konečně stojíme 7126 metrů nad mořem, s tibetskou plošinou na severu, přičemž rozeklané vrcholky Nepálu vidíme jižním směrem. Nastal okamžik naplnění, úžasu. Prázdnoty.

Poté konečně zahájíme sestup.

Všechny omrzliny se podaří vyléčit, všichni dobrovolníci, kteří vážně onemocněli, se během několika málo dní plně zotaví. Experiment byl úspěšný na celé čáře. Přesto se doktorka Pichlerová s kolegy Heftim a Merzem shodli, že šlo o jejich poslední lékařskou výpravu do himálajské „zóny smrti“.

Postarat se na takto vysoké hoře o početnou skupinu horolezců bylo logisticky nesmírně složité, vyčerpávající a riskantní, navíc ještě museli tým řídit a provádět výzkum. Sešlo se zde široké spektrum různorodých povah, očekávání, výkonnostních úrovní, což vedlo k třenicím, k vysilujícímu napětí plynoucímu z vlastní a cizí odpovědnosti.

„Ještě nikdy jsme neměli nehodu s tragickými následky,“ hrdě připomíná Merz. Nechce však štěstí pokoušet. Přestože vrcholy Himálaje jsou z lékařského hlediska velmi vzrušující: „My lidé sem prostě nepatříme.“

Pro Larse Abromeita (39) šlo o první výpravu do Himálaje: Pro horolezectví považuje Alpy za dostatečně vysoké. To Stefen Chow (33) naopak stanul už na třech osmitisícovkách, mimo jiné na Mount Everestu.

Geo 11
Text je převzatý z listopadového vydání časopisu GEO


Geo, Lars Abromeit


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama