Kvůli referendu o skotské nezávislosti, které se uskuteční ve čtvrtek, vrcholí ve Spojeném království nervozita. Jestliže ještě před měsícem stoupenci zachování svazku s Anglií, Walesem a Severním Irskem vedli podle průzkumů o 22 bodů, podle sondáže z předminulého víkendu se pro nezávislost vyslovilo již 51 procent dotázaných, zatímco proti jen 49 procent. Zdá se tedy, že rozhodne každý hlas.
Ponechme teď stranou, jak fatální hospodářské, a zejména bezpečnostní následky by případné odtržení Skotska mělo, a to v situaci, jež pro Evropskou unii ani pro NATO není zrovna příznivá. Hrozí reálná možnost, že v naprostém rozporu se zdravým rozumem a světovými trendy, kdy se v globalizované ekonomice prosazují velké nadnárodní bloky, se na mapě Evropy vynoří nový, malý stát.
Odpůrci však jistě oprávněně namítnou, proč by se nezávislosti nemohlo těšit Skotsko, když ji získaly tak ekonomicky slabé útvary, jako je Bosna a Hercegovina, Kosovo a Makedonie. Nechme se tedy překvapit budoucností a nahlédněme do vzdálenější minulosti Skotska, neboť o současnosti se mluví a píše všude.
Sjednocení
Skotsko se ve starokeltštině nazývalo Alban a v antice Kaledonie. Ve 2. až 1. tisíciletí je osídlily převážně keltské kmeny Britů a Piktů. Světovládní Římané tuto severní část britských ostrovů nejenže nikdy nedobyli, a naopak ve 2. století vybudovali na ochranu proti nájezdům Piktů Hadriánův val. Ve 4. století přesídlili na západní pobřeží Skotska keltští Skotové.
V 5. století vznikla tři keltská království: skotské Dalriada (dnešní správní jednotka Argyll and Bute), severobritské Strathclyde neboli Cambrie a království Piktů v severním Skotsku. Pokus o sjednocení jednotlivých kmenových království učinili již Piktové v roce 685, neuspěli však. To se podařilo až Skotům – zprvu dočasně v roce 843 a trvale od roku 1018. Od druhé poloviny 6. století se ve Skotsku z Irska šířilo křesťanství. V 8. až 11. století je nájezdy sužovali dánští a norští Vikingové, kteří na obsazeném území vytvořili Orkadskou říši s centrem na ostrově Man.
První skotští králové a vznik vysoké šlechty
Skotský král Malcolm II., jenž vládl od roku 1005, okupoval severní část bývalého anglosaského království Northumbrie, čímž položil základy jednotného feudálního skotského státu. Původním sídlem skotských králů bylo Scone. Jak se upevňovaly feudální vztahy, od druhé poloviny 11. století začal ve Skotsku působit silný vliv anglického jazyka a práva, spojený s posílením královské moci, rozšiřováním moci římskokatolické církve a také se zakládáním měst.
Od konce 11. do začátku 13. století vypukla řada povstání keltského obyvatelstva. Král Edgar, jenž získal trůn s anglickou pomocí roku 1097, přenesl své sídlo do Edinburghu, až dosud metropole Skotska. Za krále Davida I., vládnoucího od roku 1124, se zrodila vysoká šlechta, představovaná rody Bruce a Stuartovci a spřízněná s rody anglonormanskými.
William Wallace – skotský národní hrdina
V letech 1174 až 1189 vládl Skotsku Jindřich II. Plantagenet. Rozkvět země nastal za králů Alexandra II. (od roku 1214; za jeho panování vznikl skotský znak – červený lev ve skoku ve zlatém štítu s dvojitým červeným liliovým lemem) a Alexandra III. (od roku 1249), kdy se území Skotska rozšířilo o ostrovy Hebridy. Roku 1290, po vymření původní skotské dynastie, vypukl boj o korunu mezi rody Baliol a Bruce, jehož využil Eduard I. k podřízení Skotska Anglii, a to nejprve od roku 1292 jako léno a čtyři roky nato vojenským obsazením.
Jak Angličané prosazovali své panství a jak proti němu Skotové bojovali, nám přiblížil pětioscarový historický velkofilm Statečné srdce, jehož režisér Mel Gibson, který kromě Židů nemá rád také Angličany, v něm ztělesnil roli Williama Wallace, skotského národního hrdiny, bojujícího proti anglickému útlaku. Mladý šlechtic porazil vojsko Eduarda I. v bitvě u Stirlingu 11. 9. 1297 a stal se správcem Skotského království, ale v létě 1305 padl zradou do anglického zajetí a 23. srpna byl v Londýně popraven.
Nezávislost Skotska obnovil po porážce Angličanů u Bannockburnu v roce 1314 Robert I. Bruce. Proti anglické politice, podporující rod Baliolů, uzavřel spojenectví s Francií král David II., vládnoucí od roku 1329.
Na scénu přicházejí Stuartovci
Politický a kulturní vliv země galského kohouta pokračoval i po nástupu Stuartovců v roce 1371. Roku 1410 došlo k založení nejstarší skotské univerzity v Saint Andrews. Za panování Jakuba III. se Skotsko rozšířilo o Orkneje a Shetlandy. V polovině 16. století se prosadila reformace kalvínského typu (presbyterianismus), představovaná J. Knoxem. V roce 1567 svrhlo stavovské hnutí (covenant) v občanské válce katolickou královnu Marii Stuartovnu, jež se stala panovnicí ve věku pouhých šesti dnů, která následujícího roku našla azyl v Anglii, kde podporovala katolickou opozici proti královně Alžbětě I. Ta ji po devatenáctiletém věznění nechala 8. 2. 1587 popravit.
Malá douška: hon na čarodějnice
Ani Skotsku se nevyhnula snad nejhanebnější skvrna v dějinách křesťanství: hon na čarodějnice. Od konce 16. do druhé poloviny 17. století zde proběhly tři vlny. První, ta mírnější, se odehrála v letech 1590–1597; horší vlna perzekuce připadla na léta 1640–1650 a konečně třetí, nejbrutálnější, se odehrála po restauraci Stuartovců v období 1660 až 1663. G. L. Kittredge odhaduje počet obětí odsouzených ve Skotsku pro čarodějnictví za století 1580–1680 na 3400 osob, kdežto K. Baschwitz vyčíslil úhrnný počet obětí čarodějnických procesů v této zemi na 4000.
Personální unie a konec samostatnosti
Nástupem Jakuba VI. roku 1603 na anglický trůn (v Anglii vládl pod jménem Jakub I.) vznikla mezi Anglií a Skotskem personální unie. Pokus Karla I. skotskou samostatnost potlačit vedl roku 1639 k povstání, které uspíšilo pád stuartovského absolutismu a vypuknutí anglické revoluce pod vedením Olivera Cromwella roku 1640.
V letech 1650 až 1660 Skotsko tvořilo součást Anglické republiky. Personální unie byla obnovena v roce 1660. Po „slavné revoluci“ z let 1688 až 1689, jež vyhnala katolické Stuartovce z Anglie, zůstávalo ve Skotsku mnoho stoupenců svrženého krále Jakuba II., zvaných jakobité.
Měnící se hospodářské poměry vedly k tomu, že značná část vlivných skotských vrstev prosazovala užší spolupráci s Anglií. Za vlády Anny Stuartovny skončila pro Anglii úspěšně dlouhá válka o dědictví španělské. Zákonem o unii, který spojil Anglii se Skotskem, vzniklo v roce 1707 Království Velká Británie s jediným parlamentem. Své želízko v ohni udržoval tradiční rival Anglie – Francie –, který v letech 1715 a 1745 podporoval neúspěšná jakobitská povstání.
Vyvlastňování dosud nezávislého rolnictva sice vedlo k zániku klanů na Skotské vysočině, ale rovněž k úpadku starobylého jazyka – gaelštiny. Jih Skotska se rychlým tempem industrializoval, již od 19. století se ovšem objevovala snaha po obnovení skotských národních tradic.
Třetí největší úmrtnost
Za první světové války stáli Skotové věrně po boku dřívějších nepřátel – Angličanů –, vyvinuli nesmírné úsilí, přinesli nevídané oběti a skotské pluky prokázaly úctyhodnou chrabrost. Jestliže Anglie poslala do zákopů z Britského impéria proporcionálně nejvíce mladých mužů, Skotsko zaujalo s 23,71 % zmobilizované mužské populace v rámci britských ostrovů druhé místo. Za Velké války bylo zmobilizováno 557 618 Skotů, z nichž neuvěřitelných 26,4 % zahynulo, což představovalo nejen zdaleka nejvíce z celého Spojeného království, ale po Srbech a Turcích procentuálně dokonce třetí největší úmrtnost za Velké války. Počet mrtvých činil 10,9 % mužů ve věku 15–49 let a 3,1 % obyvatelstva Skotska.
Roku 1927 vznikla Skotská národní strana (SNP), jež od roku 1945 několikrát zasedla v britském parlamentu.
Detailní přehled týkající se skotské účasti ve druhé světové válce chybí. Na dotaz o počtu skotských ztrát od 3. září 1939 se zjevnou narážkou na neúměrně vysoké oběti v první světové válce britský premiér Winston Churchill 5. června 1945 v Dolní sněmovně odpověděl:
„Hodně času a nesnází by vyžadovalo podat přesný rozbor skotských ztrát. Skotové sloužiliv mnoha plucích i divizích vedle těch, jež tvoří jejich krajané, a mnoho skotských pluků mělo značný díl Angličanů. Nemáme základní seznam vojáků podle místa narození, nýbrž jen podle bydliště. Jistě stačí říci, že není skvělejšího výkonu než výkon skotského národa v této válce, i když někdy by se mohlo říci také něco o Londýně a několika jiných místech v Anglii, Walesu a Severním Irsku.
Byl bych poslední, kdo by chtěl zakrývat slávu Skotska, ale nemohu se bez pečlivé úvahy pouštět do pokusu tohoto velmi nesnadného rozboru podle rasy. Stačí říci, že byli první nebo mezi prvními v každém slavném podniku.“
Hnutí za větší samosprávu
V 80. a 90. letech minulého století zesílilo hnutí za větší samosprávu Skotska. Ojedinělé hlasy požadující dokonce samostatnost se zpočátku jevily jako extremistické, ale nynější vývoj nasvědčuje, že nezávislost má hodně stoupenců. Prvního dubna 1996 proběhla reforma administrativního členění země, kdy byly dosavadní regiony, zavedené po reformě v roce 1975, rozděleny na 29 správních jednotek (unitary authorities), jejichž hranice se přibližují dřívějším hrabstvím, existujícím před rokem 1975.
Jedenáctého září 1997 se konalo historické referendum, v němž se 74,3 % skotských voličů vyslovilo pro vytvoření vlastního parlamentu, který se 129 poslanci získal značné pravomoci. V Británii tak nastala největší ústavní změna od sjednocení anglického a skotského parlamentu i obou zemí v roce 1707.
Nezbývá než doufat, že ve čtvrtečním referendu nakonec zvítězí zdravý rozum a Skotsko setrvá ve Spojeném království, s nímž je pojí těsné hospodářské, politické, kulturní a strategické vazby, budované více než tři sta let.
