V listu The Guardian líčí publicista Nick Cohen své pocity poté, co jeho rodina odcestovala do Londýna. Banální cesta. Jakmile odjeli, autor zjistil, že očekává zprávu o bombovém útoku. Sám to označil za absurdní a paranoické. Rozumově ví, že pravděpodobnost teroristického útoku je menší než autonehoda, a to dokonce i v Iráku. Ale kdo ví?
Britský autor ve svém článku v Guardianu konstatuje, že pokud by nějaká bomba explodovala, nikdo by se nedomníval, že zaútočil militantní ateista. Nikdo by také nenaznačoval, že někdo bere ten „boží podvod“ (zjevná narážka na knihu Richarda Dawkinse The God Delusion) tak vážně, že mu za to taková akce stojí. Ani by to nekomentoval tak, že ateisté by měli vědět, že „silná slova vedou k násilným činům“ (to se vytýká všem, co vedou silné řeči a pak se diví). Policie také neposílá tajné agenty do nábožensky indiferentních zemí a parlamenty nepřijímají bezpečnostní zákony, aby potřely ateistické násilí. Jsou to spíše islámští fanatici, kdo vyhrožují evropským muslimům, pokud ti opustí svou víru. Autorův text se v podstatě zabývá otázkou, zda existuje něco takového jako „militantní ateismus“ a jestli se na něj dívat stejně, jako se díváme na militantní odrůdy různých náboženství.
Podle některých názorů by to klidně mohlo vypadat tak, jako by tu byl na jedné straně militantní ateismus a na té druhé militantní náboženství. Nemáme však žádnou povinnost si mezi něčím takovým vybírat.
Pojem militantní ateismus má speciální význam. Marxisté- leninisté pronásledovali víru, kdekoli se dostali k moci. Ti byli autentickými militanty. Dnes najdeme militantní ateismus v Číně, kde stoupenci hnutí Falun Gong (v českém přepisu Fa- lun-kung) končí ve vězení a jsou bourány katolické kostely. Podle Cohena ale, pokud byste byli dost pošetilí a vzali západní obránce víry za slovo, mohli byste si myslet, že se podobné pogromy pořádají i tady. „Toto intelektuální klima — tak všudypřítomné, že vám může být odpuštěno, když si nevšimnete jeho podivnosti – posiluje pocit perzekuce. Napravo i nalevo, v BBC, akademické obci a v údajně vážném tisku, jsou ateismus a ,agresívní sekularismus‘ napadány jako samozřejmost,“ píše. Když jsou v nejlepším, tvrdí mnozí, že ateisté a humanisté odzrcadlují chování věřících.
Cohen soudí, že sklon věřících vidět se jako oběti má různé zhoubné formy. Objevuje se tu pokřik tvrdící, že „netolerance agresívního sekularismu ohrožuje víru“. Když se potom zkoumají konkrétní případy, zjistíme, že šlo třeba o kauzu, kdy byla zrušena na zasedání městské rady anglikánská modlitba, protože ani zastupitelé, ani občané nejsou všichni anglikáni. Požadavek stejného zacházení se všemi se přitom týká církví stejně jako majitelů hotelů. Ti dnes nemohou vykázat ze svých pokojů homosexuální páry, jako bylo dříve možné vykázat odněkud černochy, psy nebo Iry. (V našem prostředí a se vzpomínkou na nacismus bychom řekli: a Židy.)
Ateismus není náboženství
Autor mluví o dogmatismu, který zachází s ateismem, „jako by to bylo náboženství“. Jak připomíná, takové označení není nic lichotivého, protože takto se mluví o řadě kulturních a politických hnutí od monetarismu po marxismus a myslí se tím slepá poslušnost vyšší autoritě a tvrdohlavé lpění na dogmatu. Autorovi se také nezdá tvrzení, že bez náboženství není žádná morálka, a že když to tvrdí seriózní tisk a BBC, působí to na něj depresívně. Ptá se, zda Británie na vrcholu viktoriánské éry byla snad morálnější zemí, když vezmeme v úvahu, jak zacházela se ženami, homosexuály a chudými.
Nikdo snad nechce tvrdit, že nemorálnost se objevila v okamžiku, kdy padlo náboženství. Používá se ale jiné tvrzení, totiž že veškerá morálka má kořeny křesťanské, křesťansko- židovské nebo – jak se dnes dokonce objevuje – židovsko- křesťansko-islámské. Přitom je mnoho náboženských kultur, jež jsou nemorální, třeba jim nevadí zvyk se s jinověrci navzájem vraždit. Náboženství je tak zcela vyprázdněné od jakéhokoli významu a stává se jen vágním kulturním dědictvím. Asi tak jako jezdit vlevo (vpravo) nebo při různých příležitostech vypalovat ohňostroje.
Cohen píše: „Špatná víra náboženských apologetů je vidět na jejich teologické prázdnotě. Projděte si jejich spisy a sotva najdete jediný poctivý argument, jejž věřící zastávají od nejstarších dob, že je totiž třeba odmítnout ateismus, abyste zachránili svou duši. Podle mé zkušenosti z intelektuálního Londýna ti, kteří nejvíc křičí proti militantnímu ateismu, sami nevěří. Víra není pro našince. Potřebujeme ji kvůli disciplíně nižších vrstev a abychom domorodce učinili šťastnými.
Od 11. září měli západní intelektuálové volbu. Mohli si zvolit militantní náboženství, ukázat jeho texty, hanobit jeho doktríny a najít argumenty, jež by přesvědčily mladé Brity, aby nešli do Sýrie a vraždili ,heretiky‘. Jenže náboženští fanatici by se mohli pomstít. Místo toho si vybrali snazší volbu a zaútočili na fantóm hrozby militantního ateismu, který by jim nikdy neublížil. Tím, že odložili všechny filozofické a morální námitky, stali se těmi nejhoršími zbabělci.“
Naše prostředí je od britského nepochybně dost odlišné. U nás nehrozí, že by někdo na schůzi veřejné instituce chtěl pronášet modlitby jakékoli církve. Pokud jde ale o militantní ateismus, má u nás svou zvláštní tradici, jež je dána dlouholetým proticírkevním bojem jak za první republiky, kdy šlo o pouhou agitaci, tak za čtyřicet let vlády komunistů, kdy to byl boj krvavý a zločinný.
Z intelektuálního hlediska můžeme dát Cohenovi za pravdu. Nemáme tu militantní ateismus v té podobě, v jaké existují spolky hlásající násilí ve jménu náboženství. Ateismus ví, čemu nevěří, ne čemu věří. To je dáno jeho podstatou. Naše vlastní historická zkušenost však ukazuje, že když je potřeba se chopit moci a někdo (nevěřící v zemi ovládané náboženskými fundamentalisty, věřící v komunistickém režimu starého ražení) nesnese narušení ideového monopolu, není k pronásledování daleko.
