Šokující reportáž Mariusze Szczygieła o tom, jak matka ubila své dítě a pak se živila jako učitelka | Reflex.cz
reklama
nahoru

Šokující reportáž Mariusze Szczygieła o tom, jak matka ubila své dítě a pak se živila jako učitelka

Mariusz Szczygieł7. srpna 2014 • 07:00
Šokující reportáž Mariusze Szczygieła o tom, jak matka ubila své dítě a pak se živila jako učitelka
Mariusz Szczygieł
• foto: 
Krzysztof Dubiel / Institut knihy Polsko

V aktuálním vydání Reflexu přinášíme rozhovor s polským spisovatelem a novinářem Mariuszem Szczygielem, mimo jiné autorem bestselleru Gottland. Hovoří v něm o Češích, Polácích, o svých plánech a také o své reportáži o ženě, která před 30 lety umlátila vlastní dítě a po vypršení trestu se začala živit jako učitelka a expertka ministerstva školství. Článek způsobil v Polsku šok a autor za něj získal několik novinářských cen.

reklama

„Byla to ta nejnáročnější reportáž v mém životě. Připadal jsem si, že popisuji malou Osvětim vytvořenou v dětském pokojíčku … Žádný můj text nikdy nevyvolal tolik emocí,“ řekl Szczygiel Reflexu. Reportáž, která vyšla vloni v listu Gazeta Wyborcza, nabízíme v plném znění:

REPORTÁŽ PRO DOSPĚLÉ

Mariusz Szczygieł

R o z t o m i l ý   a   p o s l u š n ý

1.

Jednou večer jsem dostal email, v němž mě neznámý odesilatel (budu mu říkat N.) prosí, abych si přečetl jednu starou reportáž. Napsanou před třiceti lety. Připojuje sken z tehdy populárního týdeníku.

„Pokud si ten text přečtete a zanechá ve vás nějakou stopu, napovím vám, co máte udělat dál.“

Přečetl jsem možná jednu třetinu. Ta reportáž ve mně nemohla zanechat stopu. „Stopa“ zní jako něco lehkého, řekl bych smytelného. Není to slovo adekvátní látce, kterou popisovala autorka. Ten text představoval násilí.

Nemohl jsem číst dál a nevěděl jsem, jak mám teď usnout. Byly už skoro dvě hodiny v noci, a tak jsem hned nato vypil půl láhve vína.

Druhou polovinu reportáže jsem četl  měsíc. Otvíral jsem přílohu, ale po několika větách jsem ji zavíral a říkal si: dočtu to jindy. Dokonce jsem N. zalhal, že už jsem to přečetl celé a prosím o vysvětlení, proč se s tím mám seznámit.

2.

Byla to zpráva ze soudního procesu. Obžalovanými byli žena a muž. Mladá učitelka a mladý inženýr, v stejném věku. Budu jim říkat Ewa T. a Tadeusz W.

Dítě, které vychovávali – Tomáš, šest a půl roku – ztratilo jednoho zimního dne roku 1982 v mateřské školce tkaničku do bot.

Druhý den mu Ewa T. nedovolila jít do školky, protože si nekoupil nové tkaničky. Zůstal tedy celý den doma. Když se Ewa T. vrátila z práce, dala dítěti oběd a řekla:

„Chci slyšet, co máš udělat, abys měl v botách nové tkaničky.“

Dítě nevědělo. Vzala proto řemen a začala ho bít. To bylo asi ve čtyři odpoledne. Chlapec jí nedokázal správně odpovědět. Bití se po pauzách opakovalo.

V pět přišel domů otec. Tomek seděl na posteli, měl už viditelné modřiny, některá místa krvácela. Tričko měl zakrvácené. Prstem se snažil tatínka přivolat a požádat ho, aby ho už Ewa nebila. Dostal další výprask, „co je to za způsob, takhle přivolávat tatínka“. Otec odešel k zubaři. Tomek zatím vstal a odešel do koupelny. Když šel kolem psa, pohladil ho. To se Ewě nelíbilo, a tak mu dala pohlavek. Pak se otec vrátil domů, ale znovu odešel, jel do města koupit sušičku.

Tomek opět uslyšel otázku: „Co máš udělat, abys měl v botách nové tkaničky?“

Nevěděl, jaká odpověď se od něj očekává. A tak ho zase bila. Vojenským opaskem se sponou. Přes nohy, přes záda, přes ruce, přes hlavu. Přestala až za několik hodin, když ztrápeně zakňučel:

„Musím je jít do obchodu koupit.“

„A kde vezmeš peníze?“

„Ty mi je dáš,“ zasténalo dítě.

„Ne, já ti je nedám. Kde je vezmeš?“

„Z mé pokladničky.“

„No konečně!“

Potom se chlapeček svlékl a v pyžamku zalezl do postele. V sousedním pokoji se malovalo, proto Ewa před osmou ulehla vedle Tomka. Chlapec sténal, volal:

„Pít!“ Vstala a zacinkala mu řemenem nad uchem.

Chlapec sebou vrtěl a prosil: „Tatínku, dej mi studenou vodu.“ Otec přiložil ucho k jeho hrudníku a měl dojem, že mu srdce bije slaběji.

Lékařka, která podepsala protokol o ohledání, prohlásila, že s takovým případem sadismu se ještě nesetkala, přestože provádí ohledání mrtvých už léta.

Soud vyslechl svědka, kolegu z koleje, kde dva roky předtím spolu bydleli studenti Ewa T. a Tadeusz W. s jeho synem Tomkem. Po rozvodu s Tomášovou matkou přiznal soud syna otci, a matce dceru.

V pokoji, který svědek přenechal kolegyni a kolegovi s dítětem, visel na zdi domácí řád.  Přímo nad lůžkem chlapce, který ještě neuměl číst. Bylo tam vyčísleno, kolik ran dostane za jaké provinění. Všichni svědkové z koleje dosvědčili, že nejpřísněji byla trestána lež.

„A nepřekvapovalo vás, že v pokoji visí něco takového?“

„Ano, divili jsme se, ale Ewa řekla, že je to součást její výchovné metody.“

Ale přitom – zdůrazňovali – strouhala chlapci mrkvičku, protože byl chudokrevný. Zavedla ho k očnímu lékaři, protože trochu šilhal. A přestože na tom nebyli materiálně nejlíp, kupovala mu na trhu za drahé peníze telecí.

V mateřských školách, kam Tomáš chodil, si učitelky povšimly, že je roztomilý a poslušný, ale bojí se, aby něco neztratil, aby dojedl jídlo. Jednou přišel do studentské jídelny sám a neuměl si poradit s žilnatým kusem masa. Jeden student mu řekl, aby se tím netrápil, že si toho Ewa nevšimne.

„Ewička vidí všecko,“ odpověděl chlapec.

Když přišel do školky s modřinami a ranami, zavedla ho učitelka k lékařce, která sepsala lékařskou zprávu a doručila ji soudu. Ten se bohužel případem nezabýval.

Když se situace opakovala, dala si ředitelka zavolat otce a varovala ho, že pokud jeho družka bude chlapce dál bít, ponesou důsledky. Tadeusz W. se rozhodl, že Tomek tedy s modřinami do školky chodit nebude.

Z výkazů, které soud získal ze dvou mateřských školek, plyne, že chyběl přibližně polovinu měsíce.

Soudce: „Byly důvodem jeho nepřítomnosti vždycky modřiny?“

Ewa T.: „Vždycky ne. Někdy jsem měla volnou sobotu, někdy jsme si někam vyjeli, a někdy nové modřiny přikryly ty dřívější modřiny. Někdy bil Tomáše Tadek. Kluk byl radši, když ho bil otec, protože Tadek se držel řádu. Já jsem ho bila nejdřív slabě, ale potom čím dál tím víc, protože jsem se přestávala ovládat. Někdy jsme ho bili společně… Ano, někdy jsme to dělali spolu.“

Když se přestěhovali do vlastního bytu na předválečném sídlišti pro inteligenci (dar od jejích rodičů), rozestýlal Tomek jednou gauč. Dělal to vždycky před večeří. Jednou mu přikrývka vyklouzla z povlaku a nedařilo se mu ji navléct zpátky. Povlak byl velký, a jemu bylo tenkrát pět let a měl krátké ruce. Bili ho střídavě celou noc. Ani jeden chlapci nepomohl, otec ho jen poučoval, jak to má udělat. Poučoval ho a stál přitom opodál, „protože dítě se musí vychovávat přísně“. Bili ho tenkrát od sedmi večer do svítání. Za svítání se konečně Tomkovi podařilo dečku povléknout.

Tadeusz W. před soudem: „Domácí řád jsem vymyslel já. Tomek nikdy neprosil, abychom mu trest odpustili. Ona ho bila fest, vždycky mu řekla, aby se svlékl a lehl si. Jinak se přece dítě bít nedá, vážený soude. Dítě se musí svléknout a lehnout si.“

Ewa T.: „Bylo to hodné dítě. Měl rád pohádky, většinou byl poslušný. Jen nerad dělal nějakou práci. Když dostal výprask, tak ten gauč ustlal. Musela jsem ho učit se mýt, prát si ponožky.“

Soudce: „Třeba to ještě nedokázal?“

Ewa T. striktně: „Nechtělo se mu. Pomohl jen výprask. Nikdy se nepokoušel utíkat ani křičet.“

„Proč se choval způsobem, který není pro dítě typický?“ chtěl slyšet soudce, přestože věděl ze spisu, že křičet a plakat chlapec nesměl, jinak začali počítat rány znovu, za sebemenší křik začalo bití od začátku.

Soudce: „A od čeho měl tu jizvu na hlavě?“

Ewa T.: „Rozbila jsem mu o hlavu talíř, protože ho špatně umyl. Jen ho strčil pod tekoucí vodu a chtěl ho odložit.“

Systematické týrání chlapce trvalo dva a půl roku. Obšírná reportáž končí informací, že soud odsoudil Ewu T. k patnácti letům odnětí svobody (podle paragrafu „ Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově… a způsobí tím její smrt“) a Tadeusze W. k pěti letům odnětí svobody (podle paragrafu o týrání svěřené osoby).

3.

Oznámil jsem N., že jsem reportáž dočetl.

„Obraťte se na Ministerstvo školství se žádostí o seznam expertů pro jmenování učitelů a najděte si jméno Ewy T.“.

Ewa T. je v současné době skutečně poradkyní ministerstva. Poradci z celého Polska zasedají ve zkušebních komisích, které učitelům udělují doživotní titul diplomovaného učitele. A v jednom vojvodském městě je poradkyní právě ona.

Sama je také učitelkou.

Za chvíli dostávám nový email od N.: „Pokud vydržíte další dost odporné překvapení, najděte si jméno Ewa T. na internetu.“

Učitelka matematiky a katechetka. Autorka inovačních programů výuky.

Zeptal jsem se na ministerstvu školství, jestli se může někdo stát poradcem proti vlastní vůli. Ne, učitel musí absolvovat speciální školení, udělat zkoušku, sám musí být diplomovaným učitelem a mít ve svém oboru dobré postavení. Učitelé se na funkce poradců hlásí sami.

Zeptal jsem se N., jestli si myslí, že o tom mám napsat investigativní reportáž.

„Prozatím vás provedu určitým procesem,“ zněla odpověď.

4.

N. připojuje k emailu kopii školního časopisu starou několik let. Je to škola, kde pracovala Ewa T. Žáci dělali rozhovor s učitelkou, která je tak důsledná ve svém poslání a výchovné metodě.

Ptají se: „Máte muže a děti?“

EwaT.: „Ne, nejsem vdaná, z čehož plyne, že nemám děti.

„Jste katechetka a působíte dojmem hluboce věřící ženy. Chodíte často do kostela?“

Ewa T.: „Ano, snažím se zajít do kostela každý den.“

„Chtěla jste někdy vstoupit do kláštera?“

Ewa T.: „Ano, uvažovala jsem, jestli nemám vstoupit do kláštera. Ale po hlubokých úvahách jsem dospěla k přesvědčení, že je příliš vzdálený životu.“

„Vždycky jste chtěla být učitelkou?“

Ewa T.: „Samozřejmě, to byl vždycky můj sen. Bylo mi jedenáct let, když jsem učila číst a psát svého souseda, kterému bylo šest.“

„Často nám píšete poznámky. Myslíte, že sedmá poznámka stejnému žákovi bude mít konečně nějaký efekt? Nebo bude výsledek opačný a žák přestane kritiku vnímat?“

Ewa T.: „Nijak mi nevadí psát poznámky a pětky, ani psát jedničky. Vím, že teprve jedenáctá poznámka nebo devátá pětka mohou žáka probnrat z letargie.“

„Učíte matematiku i náboženství. Mohli bychom vědět, jaké obory jste vystudovala?“

Ewa T.: „Vystudovala jsem matematiku na univerzitě. Jsem také absolventkou teologie.“

„Jak dlouho pracujete jako učitelka?“

Ewa T.: „Pracuji ve svém oboru už třináct let, ale učitelkou jsem patnáct let. Předtím jsem pracovala ve školní družině, měla jsem dozor nad dětmi. Také jsem byla asi pět let v Německu.“

5.

„Ani slovo o tom, že seděla. Až si přečtete tento rozhovor, sežeňte si prosím soudní spisy Ewy T. a Tadeusze W. Možná že to nebude snadné, protože po deseti letech od propuštění na svobodu (Ewa T. si neodseděla patnáct let, jen deset, pro dobré chování) došlo k zahlazení trestu, což nastalo úřední cestou.

V Rejstříku trestů už její jméno není. Ale spisy existují. Mimo soud, ale existují. Ve státním archivu. Již čtrnáct let může Ewa T. tvrdit, že nebyla trestaná, a žádná škola, v níž pracuje, se nedozví, že zavraždila dítě.“

Odpověděl jsem, že Ewa T. nedělá nic nezákonného.

Čas plyne a v lidech vyprchává vzpomínka na to, že byl spáchán zločin. Pachatel už si odseděl trest a není důvod, aby žil se stigmatem zločince. Proto zavedli zákonodárci zahlazení trestů – vysvětluje internet.

Humánní nápad, který umožňuje zločinci skoncovat s minulostí. Jakmile je zahlazení trestu provedeno, považuje se odsouzení za neexistující a v Rejstříku trestů se nezobrazuje, nezůstane po něm ani stopy. Je jen jediná výjimka – zahlazení se neprovádí, pokud šlo o zločin sexuálního rázu a obětí bylo dítě do patnácti let.

Násilí na dítěti si stát pamatuje, ale jeho umučení si pamatovat nechce.

N. se s tím nemůže smířit. „O zahlazení trestu hovoří i právníci jako o právní fikci. Dá se zločin vymazat, když se na něj lidé pamatují? Nemělo by být v případě výkonu některých povolání zahlazení úplně vyloučeno?

Řeknu vám, čemu věnovat pozornost ve spisech, až je najdete,“ upozorňuje mě N. a uvádí jméno soudkyně, která vynesla rozsudek.

„A pro zpestření,“ dodává, „citát z Rytmu života Antoniho Kępińského. Je až kruté, jak se ty dva případy shodují! Hoess se sice považoval za odpovědného za to, co se dělo v Osvětimi, a tak také vylíčil tuto záležitost před polským soudem, jenže jeho odpovědnost pramenila z litery táborového řádu: Velitel tábora je v plném rozsahu odpovědný za vše, co se v táboře děje. Hoess tento řád dobře znal a považoval se za odpovědného za Osvětim proto, že ho tomu naučil zmíněný řád. Ale sám tuto odpovědnost nepociťoval. V hloubi srdce se pravděpodobně až do konce cítil nevinen, neboť nedělal přece nic jiného, než plnil své povinnosti. Moc pěkný citát. Nedokážu najít soudkyni, není to fyzicky možné, proto by bylo dobře, kdybyste to udělal vy.“

Zeptal jsem se proč. Aby potvrdila analogii s Hoessem?

„Jen se jí, prosím vás, zeptejte, jak si obžalovanou zapamatovala.“

Na soudu nemá nikdo kontakt se soudci, úřednice si vzpomněla, že paní soudkyně již dávno odešla do důchodu. Ale to N. neodradilo. „V Googlu se příjmení soudkyně vyskytuje jako příjmení jednoho hudebního skladatele. Kdoví, třeba je to její syn… Najděte ho a zeptejte se ho, jestli je to jeho matka a jestli je naživu, ano?“

Píšu email do divadla, pro které potenciální syn soudkyně v poslední době napsal hudbu pro jednu inscenaci. Odpovídá mi už sám skladatel. Ano, jeho matka byla soudkyní, žije teď v Kanadě, má email, určitě mi ráda odpoví, jak si zapamatovala Ewu T.

A opravdu, za týden dostávám odpověď od penzionované soudkyně: „Odsouzená nechápala, že její požadavky nemůže tak malé dítě splnit. Tresty včetně tělesných měly dítě pouze ukáznit. Hodnocení odsouzené neobsahovalo prvky psychického ani fyzického týrání dítěte.“

Soudkyně se omlouvá, ale „po více než třiceti letech od ukončení procesu by byla moje detailní informace o odsouzené určitě poznamenána vadou uplynuvšího času, a to bych nechtěla.“

Čekám na akta, propracovat se k nim mi trvá půldruhého měsíce.

6.

N. navrhuje, abych ve staré reportáži vyhledal větu vyřčenou prokurátorem, že jde o těžkou a krutou kauzu a že by byla jednodušší, kdyby…

„… kdyby šlo o rodinu holdující alkoholu a zanedbané dítě.“

Tadeusz W., absolvent velmi náročného oboru na technice, skvělý prospěch. Rodina Ewy T. – vojáci, statkáři a právníci. Ewin otec s titulem profesora hrdě odhaduje, že od skončení války vystudovaly vysokou školu dvě třetiny rodiny.

„Její otec – nota bene teď bydlí společně v bytě, kde chlapce umučila; kdo asi spí v Tomáškově pokoji, dědeček nebo babička, a možná na jeho gauči? – napsal rodinnou kroniku a nedávno ji deponoval v Národní knihovně,“ informuje mě N. „Dovedete si představit takový nedostatek pokory? Mít na kontě vraždu, a s pýchou psát o úspěších rodiny a jejím katolictví? Mít na kontě umučení dítěte, a bez zábran se stát poradkyní ministerstva školství? Mít na svědomí takový hřích, a bez zábran psát na internetu, že v Polsku může udělat pořádek jedině katolická partaj Právo a spravedlnost? Překvapilo vás to? Tady vám posílám link s dopisem Ewy T. adresovaný této straně /…/ Strojopis s rodinnou kronikou si bohužel nemůžete vypůjčit, jen si ho přečíst na místě, je hrozně podrobný, ale napovím vám, na kterých stranách najdete důležité věty.“

Odepsal jsem N., že mi to trochu připomíná hledání dědečka ve Wehrmachtu a že to asi s případem moc nesouvisí.

„Naše výměna dopisů mi teď osvětlila, co měla na mysli autorka reportáže, když psala před 31 lety o vzrušujícím aspektu tohoto případu , který zbrotil krví dům inteligentů, v němž spolu s jinými váženými rodinami žila i tato rodina. To dítě neumlátili grázlové v temné uličce.

Spáchal to někdo, kdo pochází z dobré rodiny, někdo konkrétní, kdo to udělal vědomě a považoval se za někoho lepšího. A proto mě napadlo, abychom se té nadřazenosti podívali do očí.“

Moje pochybnost, zda má smysl se hrabat v minulosti této rodiny, nenechává N. na pokoji, protože zase píše:

„Pořád čtu Kępińského Rytmus života.  Hoessovo dětství je zoufale šedivé a suchopárné. Domov se starými vojenskými tradicemi. Otec, penzionovaný major koloniální armády v německé Africe, fanatický katolík, jak o něm píše Hoesse, vychovával syna přísně. Vzpomínáte si na tu větu z reportáže, že Ewa byla vychovávána přísně? Chci pochopit, kde se to v té rodině vzalo.“

7.

Podle kroniky, kterou otec sepsal, žili vždycky v souladu s ideály. Jeden z rodiny T., známý teolog, byl profesorem Jagellonské univerzity. Druhý T., dvorní rada a profesor práv ve Vídni, byl známým odpůrcem nároku žen studovat na vysokých školách a jejich členství ve spolcích. Třetí T. se stal důležitou osobností na sjezdu vysokoškolsky vzdělaných zemědělců. Myslivci z rodiny (hony se pořádaly na každém velkostatku) se v roce 1863 proslavili v Lednovém povstání. V Ústředním vojenském archivu je patnáct složek z doby před rokem 1939, jež dokazují slavný průběh vojenské služby mužů T. Někteří padli ve varšavském povstání. Nasz Dziennik uveřejnil fotografii T., jenž byl zavražděn v Katyni, a jiného T., který zahynul při obraně Helu.

8.

Instrukce neznámého navigátora uvádějí stránky a kapitoly rodinné kroniky, kterým mám věnovat pozornost.

N. mě upozorňuje na jednu báseň na straně 71 a zejména její název. Napsal ji dvorní rada, jak upozorňuje profesor T., „pochovaný vedle zasloužilých krakovských rodin na Rakowickém hřbitově“, přestože „nejstarší rodinný hrob se nachází na varšavských Powązkách“. Báseň byla napsána v druhé polovině 19. století a byl šířena mezi polskými vlastenci: „Myslíš si, že utrpení / mračnem nebe povléká / že každá bolest je vězení / co brzdí osud člověka? /…/“

Báseň nese název „Blahoslavení, kteří trpí“.

Na straně 180 vypráví T. v kapitole „S křížem a koudelí staletími a pokoleními“ o jednom příbuzném, který byl členem Vlasteneckého spolku v roce 1831 a vynikal nemenší výřečností než Lelewel a Mochnacki.

Žádal, aby dříve, než cokoli uskuteční, stanovili ceny za hlavy zrádců.

Rodina T.: vlastenectví, zdrženlivost, práce, pravda, obětavost, poslušnost, pravidla, zásady, právo a spravedlnost.

N. mě dále upozorňuje: „Nakonec si povšimněte poznámky číslo 40. Co v ní tatínek píše o zapomínání a zamlčování, a jak graficky píše tyto pojmy, pro něj zřejmě důležité.“ Tak tedy: „Dnes už jsou po téměř šedesáti letech německé vyhlazovací zločiny z druhé světové války skoro zapomenuty. Ty sovětské, zejména v Polsku, jsou zamlčovány. Dnes jsou sice připomínány, ale laxně, pomalu a v omezeném rozsahu, navzdory úsilí Institutu národní paměti.“

9.

„Všiml jste si, že tatínek slovo ´rodina´ vždycky píše s velkým R?“

10.

„Škoda že uplynul měsíc, a spisy ještě nedošly.

Nejdůležitější je, abyste si přečetl výpovědi rodičů Ewy T. u soudu, o tom, jak ji vychovávali. To je podle mého názoru klíčové,“ píše mi jednoho dne N.

„Abyste se nenudil, prozradím vám další věc (nevadí vám, že nepíši všechno hned a najednou?) Rodina T. se už před sto lety zúčastnila vytváření základů polského trestního zákoníku (prameny v příloze). Najděte si v knihovně stať jednoho z T. Je-li možno zvířata postaviti před soud.“

Stať jsem si našel. „Na jedné straně nikdo nepochybuje, že by to dnes odporovalo zdravému rozumu,“ píše T. z 19. století, „ale na druhé straně není zcela jasno, zda bychom měli trestní odpovědnost považovati za výhradní privilegium člověka. Ano, PRIVILEGIUM, neberu to slovo zpět. Pokud jest na světě něco, co si zločinec zaslouží ve jménu své lidské důstojnosti, něco, nač má právo jako člověk, pak je to rozhodně trest.“

Jestliže však mohou zvířata stejně jako člověk dělat činy dobré nebo zlé, proč nepostavit zvířata před soud?

„Proto,“ odpovídá T., „že trestní odpovědností v lidském významu tohoto slova chápeme nejen schopnost trestu se obávati, ale i schopnost zasloužiti si ho.“

11.

Soudní spisy představují tři svazky. Byly doručeny soudu. Podepisuji závazek, že po využití materiálu pro reportáž zničím všechny mnou pořízené kopie. První svazek se mi sám otvírá na žádosti obžalované, aby jí bylo dovoleno zúčastnit se mše svaté, protože by chtěla přistoupit k smíření s Bohem. V tomto svazku je velká obálka s fotografiemi zmasakrovaného tělíčka chlapce. Tu otevřít nechci. Třetí svazek obsahuje stovky dopisů. Fotografuji stránky popsané neúhledným rukopisem rolníků a dělníků, krasopisně popsané rukama inženýrů, popsané na stroji úřednicemi a řediteli, popsané roztřesenýma rukama starých lidí, kteří prosí soud, aby proces Ewy T. a Tadeusze W. skončil ještě před jejich smrtí.

„Pane soudce, přežili jsme skoro celé století, ale ještě jsme nikdy neslyšeli o tak strašném zločinu, jaký spáchala Ewa T. …“; „My, ženy z Katovic, jsme se dověděly, že se mezi námi ženami našla taková bestie, taková stvůra…“; „Píši kvůli malému Tomáši. Nikdo jaktěživ neslyšel, aby za tak otřesný zločin dostali vrahové jen 15 a 5 let…“; „Vážený soude, od chvíle, kdy jsem četl o životě toho chlapečka, nemohu myslet na nic jiného…“

12.

„Doufám,“ píše N., „že se vypravíte do gymnázií, v nichž pracovala a pracuje Ewa T. a navštívíte její sousedy.

Nejvíc mě překvapuje, že se po odpykání trestu vrátila do téhož bytu a bydlí v onom měšťanském domě dodnes.“

A proč by tam neměla bydlet?

Když opustila vězení, dvakrát žila v klášteře, poprvé čtyři roky, podruhé dva. Pracovala jako uklizečka v katolické škole a jako pomocnice v kanceláři jedné církevní instituce. Dostudovala teologii se skvělým prospěchem. (To všechno vím z její žádosti o zahlazení trestu, protože se znovu přihlásila do práce jako učitelka.) Nač předpokládat, že se Ewa T. po odpykání trestu a přiblížení k církevním institucím a možná i k samému Bohu nedomnívala, že má právo být považována za jiného člověka? Člověk, který se kál, uvěřil Pánu a zodpovědně na sebe vzal kříž. Člověk, který pokorně snáší své vypálené znamení hříšníka a již si netroufá cokoli od světa chtít.

„Ale ne, ujišťuji vás, že si troufá – k tomu se ještě dostaneme.“

Ve spisech je řada otázek, na které si Ewa T. ve svých pětatřiceti letech neumí odpovědět (to přiznává v žádosti o milost zaslané Státní radě v sedmém roce odnětí svobody).

„Smrt chlapce, což jsem si uvědomila chvíli před příjezdem lékařky, kterou na můj pokyn zavolal Tadeusz W., pro mne znamenala strašnou tragédií, i když nedokážu vysvětlit, proč k tomu všemu došlo. Proč jsem si neuvědomila dřív, v jakém stavu je chlapec, a proč jsem ho nepřestala bít a neposkytla mu pomoc? Proč jsem toho kritického dne úplně ztratila kontrolu nad tím, jakou silou ho biji a jaké to může mít následky? Tyto otázky mě trápí a já na ně dodnes nenacházím odpověď.“

13.

Třeba to dokáže Tadeusz W.

U soudu, o svém životě s Ewou T.: „Posledních pět let jsme spolu nežili, naposledy před šesti lety v roce 1975, přestože jsme spolu bydleli. Ewa pro to měla náboženské důvody, ale později jsem k tomu dospěl sám. Když jsem převzal Tomka od své bývalé manželky, požádal jsem Ewu, aby mi ho pomohla vychovat. Mé prosbě vyhověla, věnovala pak dítěti mnoho času. Tato situace způsobila, že jsem uznal její důvody, proč se mnou nadále nebude žít, jelikož jí péče o dítě zabrala mnoho času. Kdybych na Ewu v tomto smyslu tlačil, nebylo by to u mé strany férové. Promluvili jsme si spolu a dohodli jsme se, že by naše další soužití nebylo morální, nebyli jsme přece oddáni. V roce 1979 jsem přestoupil na římskokatolické vyznání a tím spíše jsem uznal Ewiny důvody za správné a její postoj za oprávněný. O této věci jsme už později nikdy nemluvili, naše postele prostě jen stály vedle sebe. Uznávám, že taková situace pro nás mohla být těžká a iritující. Určitě tomu tak bylo a mělo to vliv jak na rodinnou atmosféru v naší domácnosti, tak na vztah k dítěti. Motivace jednání přece bývají různé. Myslím, že kdybychom spolu žili sexuálně, nedocházelo by mezi námi tak často k napjatým situacím. Myslel jsem na to už tenkrát a myslím na to i teď, dospěl jsem ostatně k tomuto názoru už před onou tragickou událostí. A proč jsme spolu sexuálně žili v roce 1975? Pohybovali jsme se ve vysokoškolském prostředí a můj světový názor nebyl ještě ustálený. Tomek byl také počat ještě před uzavřením manželství s jeho matkou. Teprve od Ewy jsem se dověděl mnoho o křesťanské nauce a prodělal jsem mravní proměnu. Cílem života člověka je seberealizace a sebezdokonalování, jde tedy o to ovládat své instinkty. Považoval jsem to za zkoušku sama sebe.“

14.

„V prvním svazku spisů najdete telegram Tadeusze W. jeho bývalé manželce. Je zajímavý.“

Tomkova matka zůstala s dcerou v malém městě.

Pracovala jako pomocnice v kuchyni, toužila, aby ji vzal s sebou do města. Ale rektor si nepřál mít cizí osobu ve studentské koleji. Několikrát se pokusila o sebevraždu, aby manžela donutila si ji odvézt. Chlapec se jí bál. Pak ještě jinému muži porodila druhého syna, ale zřekla se rodičovských práv. Když Tomkovi byly čtyři roky, jednou nebo dvakrát přijela do města a chtěla se s ním sejít. Ale Tadeusz to nedovolil. Za nějakou dobu, když Tomek přijel s otcem a Ewou za matkou, pošeptal jí v koupelně, aby si ho od nich vzala. („Ale potom, před obžalovanými, už tu prosbu nezopakoval,“ vysvětlovala u soudu.) Dnes se v městečku šušká, že Tomkova matka s dcerou žijí někde v Irsku, ale nikdo neví kde. Po chlapcově smrti dostala od Tadeusze telegram:

„Motto pomni čas se krátí smrt nám je v patách věčnost čeká jsem s tebou v nejhlubším žalu nad odchodem našeho milovaného dítěte teď už nejšťastnějšího z nás všech“

15.

Otec Ewy T. u soudu:

„Dcera byla zbožná a pilná. Ale když se seznámila s Tadeuszem, polevila ve studiu. Věděl jsem tenkrát, že Tadek má dvě děti s manželkou. Vzhledem k tomu, že se dosud nepostaral o rozvod, nedovolil jsem mu chodit k nám domů. Když jsem navštěvoval dceru na koleji, snažil jsem se s Tadkem nesetkat. Taková situace trvala půl roku, ale když už bylo jasné, že k rozvodu dojde, zrušili jsme zákaz k nám chodit. Když k nám přijeli a zůstali čtrnáct dní, dověděl jsem se od manželky, že dcera Tomka bije, dopoledne, když nejsme doma. Mluvili jsme o tom s dcerou, ale nepřesvědčili jsme ji, že ho nemůže bít tak, aby to na něm zanechávalo stopy. Také jsme si nepřáli, aby dcera bila Tomka u nás doma.

Dcera odpověděla, že našemu přání vyhoví, ale že si není jista, zda po ní vyžadujeme správnou věc. Když jsem ji navštívil před Vánocemi 1980, napadlo mě, že dcera možná nalezla poslání v rodinném životě. Viděl jsem Tomkův pokoj, byl to nejlépe zařízený pokoj v celém bytě. Dcera mu šila oblečky, protože se naučila šít od své matky. Četla mu knížky pro děti, reagoval na různé příběhy větami, jak by je formuloval dospělý. Když jsem to dceři řekl, poznamenala, že v tom má Tomáš k ideálu ještě daleko.“

16.

Matka Ewy T. u soudu:

„Jako farmaceutka jsem dceři často radila, jak upravit Tomkovi jídelníček, trpěl krvácením z nosu, byl útlý a chudokrevný. Někdy jsem měla dojem, že Tomáš neslyší, co se od něho chce, odchází do vedlejšího pokoje a říká „počkej“. Myslela jsem si, že to souvisí s tím, jak byl dříve zanedbávaný, jako pětiletý šestiletý konal fyziologické potřeby do kalhotek. Viděla jsem, že dcera s ním dosahuje dobrých výsledků. Dcera a Tomek se měli moc rádi, byla to vzájemná láska, ona za ní chodil jako stín. Byla přesvědčena, že to dítě je pro ni vším, obětovala i nás, rodiče, když se pro ten svazek rozhodla proti naší vůli. Vždycky jsme na ni byli hrdí, moc dobře se učila, v matematice byla přímo geniální. Proto jsme u ní nejvíc nesnášeli lhaní. To se k ní nehodilo a trestali jsme to nejpřísněji. Když jsem zjistila, že dcera přede mnou skrývá nějaké problémy ze školy, musela jsem použít tělesných trestů, na které reagovala hrozně. Když to nešlo jinak, bila jsem ji řemenem přes hýždě, když si svlékla kalhotky. Výprask dostávala výhradně vleže. Vždycky jsem se večer dcery ptala, jestli mi nemá co říct, a varovala jsem ji, že pokud mi zatajuje poznámku nebo pětku, zaslouží si výprask. Jak už jsem řekla, reagovala na něj strašně, hrozně křičela, proto ji můj muž tělesně trestat nedokázal. I já jsem to těžko snášela, ale snažila jsem se, aby to Ewa na mně nepoznala. Když jsem se potom někdy rozplakala, nikdy to nebylo před ní, zavřela jsem se v koupelně.“

17. 

Nevím, jestli Ewa T. zná posudky soudních psychologů. Kdyby je znala, možná by našla odpovědi na otázky, které ji trápí.

„Konflikty obžalované vznikají na základě nedostatečného chápání potřeb jiných lidí. Na první pohled se zdá, že její emocionální sféra je ovládána intelektem a pod jeho kontrolou. Ve skutečnosti se však hluboké negativní pocity její kontrole snadno vymykají, proto projevuje tendenci vlastní pocity negovat. Nachází uspokojení v tom, že může ovládat jiné lidi. Agresivní chování bere jako prostředek k dosažení cíle – při nevyzrálosti obranných mechanismů. Takové chování nevybočuje z rámce osoby netypické, není to vy psychiatrickém hodnocení odchylka od normy.“

A co její přítel? Tomášův otec?

„Tadeusz W. reprezentuje vyšší intelektuální úroveň, než je průměr v naší zemi. Skutečnost, že staví morální principy nad hodnotu člověka, zřejmě souvisí se vzájemným vztahem obžalovaných. To vše v očích obžalovaného ospravedlňovalo výchovnou metodu. Obžalovaný byl osobností podřízenou Ewě T.“

18.

„Ještě jsem si vzpomněl – našel jste ve výpovědích svědků zmínku o básničce?“

Našel. Tomek chtěl Ewě T. udělat radost a naučil se pro ni básničku. Bohužel zapomněl poslední sloku nebo ji řekl nesprávně, a tak ho za to hned potrestala.

Přesto se z výpovědí mnoha svědků při procesu rýsuje portrét velkomyslného dítěte, které „Evičku“ vždycky omlouvá za to, co mu dělá. „Tomek se v prosinci 1979 nechtěl svléknout k odpolednímu odpočinku,“ vypověděla vychovatelka ze školky. „S kolegyní jsme zjistily, že dítě je týráno. Mělo na těle tmavé modřiny pokožku rozsekanou řemenem. Vedle těch modřin jsme viděly čerstvé stroupky. Chlapec si všiml, že nás ten pohled velmi rozrušil a že pláčeme. Vzal mě kolem krku a řekl: „Neplač, teto, mě to vůbec nebolelo.“

19.

Ve škole, kde Ewa T. pracovala před několika lety, říkají, že byla vždycky velmi náročná. Ale jakmile zůstával žák v učení pozadu, hned volala do školy rodiče, nikdy nenechávala slabšího žáka na holičkách. Proto na ni dnes absolventi vzpomínají s chválou. Ale moc toho nenamluvila, vzpomněla si jedna učitelka. Ve sborovně nemluvila skoro s nikým, dodává druhá. Nanejvýš se zeptala, jestli je volná čajová konvice nebo kopírka. No a školní řád… Školní řád byl pro ni důležitý. Ale jako o ženě se těžko dá říct o paní Ewě něco víc, víte, zejména proto, že se člověku nikdy nepodívala pořádně do očí. Proč vás její osoba zajímá? No ano… prý vyhrála soutěž na skvělý učební program…

V domě, kde bydlí Ewa T., organizují sousedi každý rok „den našeho domu“. Každý přinese do zahrady něco k pití, sladkosti, víno. Ona jediná nikdy nepřijde.

Neptáme se proč, říkají sousedi, kontakt s ní je ostatně obtížný – po schodech jde vždycky se sklopenýma očima. K tomu procesu se nevracíme, odseděla si své, má právo na diskrétnost a klid. Ale tenkrát se o tom procesu mluvilo. Už proto, že ta paní doktorka, která dodnes bydlí v našem domě a která první přiběhla chlapečka resuscitovat, musela křísit i zdravotníka z pohotovosti. Když to dítě uviděl, omdlel. Dlouho se nemohl vzpamatovat a celou akci pohotovosti proseděl v bytě paní doktorky.

No a to ticho… Proč jsme nikdy neslyšeli pláč nebo křik toho chlapečka?

20.

Jdu po širokých schodech třípatrového domu. Na dveřích Ewy T. mě uhodí do očí, že se liší od ostatních dveří v domě jediným detailem. Přestože je duben, je na nich nápis K+M+B. Pouze na nich.

21.

„Ve spisech z výslechu na str. 261 si laskavě najděte zmínku o reakci na Tomkovo největší přání a uvidíte, co znamená, být ortodoxní katolík, když někdo neumí být člověk,“ napovídá mi N. v nové instrukci.

Tomek by byl Ewě T. moc rád říkal „maminko“.

Nepřistoupila na to. Bylo to proti jejím zásadám. Samozřejmě jí bude moci říkat „maminko“, ale až se s tatínkem vezmou.

22.

Když dostudovala teologii, zvolila si za téma diplomové práce Syna božího.

„Nemohu ukládat všechny úkoly vám,“ informuje mě N. „Chci si dopřát potěšení číst diplomní práci Ewy T. Své úvahy vám budu posílat postupně.“

11,20: „Předmětem jejích analýz je část Nového zákona viděný z hlediska předpokládaných vlastností Syna božího. Ve středu její pozornosti, řečeno obecně, je kategorie MOCI. Dobré, ne? Není tu ani slovo například o lásce, nevím, jestli je pro tuto část důležitá, ale pro křesťanství prý láska důležitá je. Když autorka píše o vztahu Bůh otec – Syn boží, rovněž se vůbec nezmiňuje o lásce. ANI SLOVEM! Netvrdím, že by to tam být muselo, ale překvapilo mě to.“

11,23: „Vidím, že se v její práci často opakuje slovo NADŘAZENOST.“

12,40: „Čtu i část, o níž píše, slovo láska se tam samozřejmě vyskytuje, ale ve spojení s postulátem lásky bratrské, což znamená, že si Ewa T. vybrala, co chtěla.“

12,53: „Autorku zajímají  i charakteristické znaky Kristovy moci, věnuje jim zvláštní odstavec, často padá slovo spravedlnost, náležející výhradně Bohu. Paschální událost, v níž se Syn jednoznačně vyslovil pro spravedlnost a proti všem nepravostem, se stala příčinou intronizace, jež nemá časové omezení. Syn kraluje spravedlivě a věčně.“

13,15: „Kristus neusiluje o místo na trůně kvůli vlastním ambicím, právě naopak. Dostává je proto, že je pokorný a poslušný až do smrti.“ (Omlouvám se, ale nemohu to nepodtrhnout. Ty asociace…)

13,57: „Důležitý citát z její práce: ´Dnes se mnoho lidí snaží přesvědčit jiné, že každý člověk nebo společenství může mít svého prostředníka: Buddhu, Konfucia, Zarathustru aj., ti všichni plní stejný úkol.´

Podle Ewy T. dokazuje to, co napsala o trůnu, pokoře a smrti, že Syn boží je výše zmíněným absolutně nadřazen.“

23.

Před Vánocemi jsem Ewě T. napsal email a požádal ji, aby se se mnou sešla. Napsala jsem jí, že bych si s ní rád promluvil o tom, jak se člověk může změnit k lepšímu. Může ho minulost ničit, nebo povzbuzovat?

Pomůže mu v tom víra v Boha? Vyrovnala se se svým traumatem sama, anebo potřebovala něčí pomoc? A konečně – jak vychovávat děti? „Po tom, co se stalo, o tom možná víte víc než jiní.“

„Děkuji vám za nabídku,“ odpověděla mi. „Ale nevyužiji ji. K tématům, která navrhujete, nemám co říci. Prosím, abyste mě vyškrtl ze svého adresáře a abyste mi už nikdy podobné nabídky neposílal. Ani vy, ani vaši kolegové a kolegyně novináři.“

Napsal jsem jí, že reportáž napíšu bez ohledu na to, jestli se mnou chce mluvit nebo nechce, protože se domnívám, že není přípustné, aby byla poradkyní ministerstva školství a učitelkou.

Odpověděla mi: „Mám čistý trestní rejstřík a nemám k tomu co říci.“

Prosbu o schůzku jsem poslal i Tadeuszovi W na jeho soukromou emailovou adresu. Dostal jsem ji od firmy, jejímž je majitelem. Že je to ten správný Tadeusz W., vím od N. a také z celostátního soudního rejstříku.

Bohužel mi neodpověděl.

24.

„Vzpomínáte si na má slova o tom, že Ewa T. má stále tu drzost chtít něco od světa? Jelikož se o leccos zajímám, čtu podmínky účasti na hodinách matematiky Ewy T. a dost mě to šokovalo. Jedna z jejích podmínek zní: žák používá propisky tmavomodré barvy, použití jiné je hodnoceno známkou nedostatečnou.

Můžete si najít webovou stránku školy, kde Ewa T. aktuálně pracuje, a přesvědčit se, jaký školní řád platí ve třídě, kde učí.“

Přesvědčil jsem se. Nechtěl bych být žákem Ewy T.:

Žáci musejí sedět ve třídě absolutně tiše. Žák, který neslyší, co říká, učitelka, dostane pětku. Jakoukoli škodu ve třídě musí žák uhradit a dostane nedostatečnou. Vliv na ohodnocení má i nepořádek na lavici. Žáci mají zaujmout určená místa a mohou je změnit jen v případě, že o tom rozhodne učitelka. Jejím rozhodnutím je nutno se přizpůsobit bezodkladně a tiše. Žák se musí soustředit na správné a rychlé provedení jejích pokynů.

Aby žák nezapomínal na řád, musí si ho vytisknout na internetu a umístit do sešitu na stranu 2. Na stranu 1 musí napsat, že jeho učitelkou je profesorka T.

„Nikoho by nenapadlo,“ píše mi N., „co všechno se skrývá za řádem, který si vymyslela náročná a komisní profesorka matematiky.“

25.

„Jistě si říkáte, proč pociťuji potřebu sledovat kariéru Ewy T. a posílat vám o ní informace. Chcete-li to vědět, můžeme se sejít a já vám prozradím, kdo jsem.“

Jména a iniciály postav a některé podrobnosti byly změněny.

Přeložila Helena Stachová

Mariusz Szczygieł


Klíčová slova: Mariusz Szczygiełreportážpouták



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama