Známý psychiatr a spolupracovník Reflexu Cyril Höschl dostal od našich čtenářů další otázku: „Byl jsem již třikrát v Singapuru a vždy mě fascinuje, jak tam vše funguje. Úspěch je založen na jednoduchých věcech – většinový volební systém, staré anglické právo a jeho rychlá vymahatelnost. Když v Singapuru noviny napíší něco, co není pravda, a soud to potvrdí, následuje pokuta a noviny se omluvit. V případě neuposlechnutí soud zakáže další vydávání novin. Co si o tom myslíte?“
Ano, je to prosté a možná i funkční a často prožívám chvíle, kdy bych takový systém prstíčkem hrabal. Přesto jsou důvody být k podobným návrhům obezřetný.
Především je to značná nepřenosnost legislativy, zejména přirozeného chápání práva, z jedné kultury do druhé, a to jak v čase, tak v prostoru. To, co je v zemích, kde platí šarí’a, správné, může být jinde hrubým porušením základních lidských práv. Těžko si lze představit, že by čeští nebo němečtí policisté nezúčastněně přihlíželi vraždě ze cti v rámci rodiny nebo ukamenování ženy za to, že si namluvila jiného než rodinou dohozeného ženicha.
Dalším důvodem k opatrnosti je zkušenost těch, kteří v podobných prostředích dlouhodobě žijí a neužívají si tamních předností pouze jako turisté. Nechme stranou anekdotické výstřelky, jako je stodolarová pokuta nebo dvacet ran sukovicí za vyplivnutou žvýkačku. Mám ale kolegyni – Číňanku z Hongkongu –, jež má se Singapurem mnohaletou osobní zkušenost. Tvrdí, že by tam trvale žít nechtěla ani za nic. Cítila se tam nesvobodná, svázaná, prostředí sterilní. To je daň za Vámi líčený (a námi kýžený) pořádek. Připomíná mi to princip nepřímé úměrnosti mezi osobní svobodou a kriminalitou.
V zemi, kde je stanné právo a cenzura, není kultura a není žádná legrace, zato je mizivá kriminalita a bulvár prakticky nepomlouvá, ba ani neexistuje. Při zákazu vycházení, pokud ho neporušujete, je v ulicích klid. Jakmile se však lidem poleví, hned začnou šmelit, spekulovat, lichvařit, okrádat, lhát, pašovat a podvádět. Svázaný a připoutaný seká dobrotu víceméně každý. Na škále mezi těmito extrémy se proporce hodnot této nepřímé úměry pohybuje. Pro každou společnost, dokonce pro každého člověka, je vhodné poněkud jiné nastavení.
Poučení z Vašeho příkladu však plyne jednoznačně i pro naše prostředí, a to nejen pro bulvár: Účinnost trestu je dána daleko víc jeho bezprostředností než výší. Je škoda, že naše justice, ač si je toho jistě vědoma, dělá, jako by to nevěděla. Kauzy má rozdělané i desítky let, a tak není divu, že může být záminkou i pro prezidentskou amnestii, jež se spravedlností nemá společného už prakticky nic.
