Vatikán formálně uznal mezinárodní sdružení exorcistů, neboli vymítačů ďábla, které tvoří skupina 250 kněží ve 30 zemích světa. Podle vatikánského listu L'Osservatore Romano vatikánská Kongregace pro klérus schválila stanovy organizace a uznala skupinu podle kanonického práva.
Podle agentur představitel sdružení Francesco Bamonte přijal vatikánské uznání s velkou radostí. „Vymítání ďábla je formou lásky, která prospívá těm, kteří trpí,“ řekl listu L'Osservatore Romano. Teologové upozorňují na to, že nejde o nic jiného než o osvobozující modlitby, které jsou popisovány v Bibli.
Exorcisté podle církevních směrnic musejí spolupracovat s psychology a psychiatry, aby měli jistotu, že žadatel netrpí žádnou duševní chorobou. Během procesu vymítání musí být také dotyčný v kontaktu s terapeutem.
Kněží, jež jsou oprávněni vymítání provádět, musejí projít speciální výukou. V kurzech se učí třeba o dějinách satanismu a jejich kontextu v Bibli, samozřejmostí jsou přednášky z psychologie či práva, ale také přesné instrukce, jak rituál vyhánění zlých duchů provádět.
Tolik zhruba, co se lze dočíst z oficiálních prohlášení. Většina lidí, protože přinejmenším u nás žijeme v sekularizované společnosti, která není nakloněna organizovanému náboženství, si stejně pomyslí, že jde o něco jako z filmu Kladivo na čarodějnice nebo z hororu Vymítač ďábla. Budou mít pravdu v tom, že existují jedinci nebo různé krajní skupiny, kteří jsou schopni týrat lidi, dovést je do hlubokých depresí a některé třeba i k sebevraždě. Proč? Protože jsou sami duševně nemocní, nemají žádné vzdělání a žijí v pomatených a neskutečných verzích věta, které vytváří jejich mysl. Zlomyslně by se dalo říci, že jsou sami posedlí.
Pro lidi je pochopitelně rozhodující, jestli nějaký ďábel je, nebo není. Pokud není, bylo by to celé nesmysl. Ne ovšem stoprocentně. Pokud lidé něčemu věří, chovají se podle toho, to je takzvaný Thomasův teorém. Pokud si lidé definují situaci jako skutečnou, je skutečná ve svých důsledcích. Proto může placebo, třeba neškodný vitamínek, fungovat jako lék, protože lidé mu věří. Historka jednoho mého známého, který pracoval v nemocnici, je proto příznačná. Doktor babičce dal endoprotézu a namluvil jí, že je ze speciální švédské oceli a babička si to pochvalovala. Možná tam hrálo roli i nějaké všimné. Jenže pak to prasklo, že endoprotéza je úplně normální a babičce se přitížilo. Proto mohou různé šamanské praktiky lidem pomoci, byť je otázkou, na jak dlouho.
Je ďábel?
To ale neřeší otázku existence ďábla. Nejjednodušší je říci, že žijeme ve světě fenoménů, které si interpretujeme. Vytváříme věty, které odráží naši zkušenost se světem. To se týká i přírodních zákonů. To nejsou zákony, to jsou naše věty o pozorovaném světě. Archimedův zákon můžeme ověřovat experimentem. Existenci Boha nebo ďábla ale nikoli. Náboženství není věda, je to způsob popisu světa z jiných perspektiv. Věda se ptá „co a jak“, náboženství a filozofie „proč“. Boha vynechejme, když mluvíme o ďáblovi.
Jde o použitý jazyk. Někdo řekne posedlost, někdo řekne komplex. Důležité je, aby se nejdřív vyčerpaly všechny normální prostředky, psychologická a psychiatrická léčba, potom teprve, když nic nezabere, je řada na alternativní metody. Ostatně i C. G. Jung měl klientku, která slyšela na různých místech svého těla hlasy, některé ji nabádaly k ošklivým věcem. Jeden z těch hlasů měl ale docela rozumné názory a Jung se s klientkou dohodl, že se budou držet tohoto hlasu.
Vymítání ďábla je metafora. To neznamená, že ďábel není. Ani že je. Někdy to ale vypadá, že je a působí. Takže v krajních případech proč nezkusit vymítání. Není to o nic méně nebezpečné, než třeba alternativní léčitelství. Církev je natolik konzervativní, že si excesy pohlídá. Nehorší jsou samouci.
