Prosadí se nakonec i v Evropě mnohoženství? Nejspíš ano | Reflex.cz
reklama
nahoru

Prosadí se nakonec i v Evropě mnohoženství? Nejspíš ano

Jan Jandourek27. dubna 2014 • 15:00
Prosadí se nakonec i v Evropě mnohoženství? Nejspíš ano
mnohoženství
• foto: 
Profimedia

Dočkáme se toho, že i v Evropě jeden muž bude mít dvě manželky? Je to docela možné, protože vlastně nejsou jiné důvody proti, než že na to nejsme zvyklí. Ve skutečnosti to a ale ve skrytosti už mnohdy funguje.

reklama

Asi před dvaceti lety jsme se studenty přespávali v rodině jednoho káhirského muslima. Dalo se s ním docela normálně mluvit, žil kdysi ve Spojených státech, měl pochopení. Tak jsme se nezdráhali se drze ptát i na věci, na které bychom se v nějaké tradiční vsi na jihu Egypta ani radši netázali. Třeba jak to mají s tím, že mohou mít víc manželek.

Na to odpověděl, že má svou ženu rád a nemá potřebu mít nějakou další. Že mu ale pořád mnohoženství přijde lepší, než když má někdo starší a třeba nemocnou manželku a rozvede se s ní a opustí kvůli jiné, jak se to na Západě děje. Na to jsme celkem neměli moc co říct. Na Západě totiž ve skutečnosti mnohoženství dávno máme, i mnohomužství, protože málokdo je celý život s jedním partnerem. Pokud se partneři jen rozchodem vystřídají, říká se tomu sukcesivní monogamie, tedy že lze mít více partnerů, ale postupně. Společnost to akceptuje a bere se to jako jev sice nikoli chvályhodný, ale nikoho nepřekvapí a jedinec se kvůli tomu nestane vyvrhelem. Ani by to dost dobře nešlo, protože v Praze by byl vyvrhel každý druhý a to už není ta pravá vyvrženost.

Kromě toho zřejmě většina lidí má aspoň někdy mimomanželské sexuální vztahy, takže monogamie je mnohem méně rozšířená, než se společnost tváří. Veřejně žít se dvěma ženami si ale i v moderní západní společnosti troufne málokdo.

Sociobiologové přitom tvrdí, že člověk není párový živočich a že současná podoba manželství je kulturní výtvor a mohlo by vypadat také úplně jinak.

Afrika to ráda

Mnohoženství je na světě poměrně rozšířená záležitost. Existuje takzvaný pás polygynie, který sahá od Senegalu na západě až do Tanzanie na východě. V této oblasti přibližně asi třetina až polovina vdaných žen žije v těchto polygynních svazcích. Z historického hlediska bylo mnohoženství částečně přijímáno ve staré židovské společnosti (a nešlo jen o proslulé královské harémy se stovkami manželek), v klasické Číně, částečně u domorodých Američanů a Afričanů a polynéských kultur. Mnohoženství bylo také přijímáno ve starém Řecku až do doby Římské říše a příchodu křesťanství. V dnešní době se praktikuje především v Africe od rovníku výše a potom v arabských zemích s islámskou kulturou.

Ve většině zemí světa je ale mnohoženství považováno za nelegální. Většinou se tam ten problém nemusí řešit, pokud zrovna nejde o Mormony v USA, nebo o islámské imigranty, kdyby chtěli žít podle svých zvyklostí a narazili na hranice našeho práva.

Čistě ze statistického hlediska se zdá, že nejpraktičtější svým uspořádáním na vztahu může a ženy je to, že jeden muž má jednu ženu, a to, pokud možno po dobu trvání života obou partnerů. Vycházíme z toho, že na světě je přibližně stejné množství mužů jako žen, takže to nakonec vychází jeden na jednu. Přesně je to tak, že v průměru při početí je asi 105 chlapců na 100 dívek. Ženy to pak doženou, protož muži umírají dřív, takže třeba u nás v kategorii nad 65 let je už jen 65 mužů na 100 žen. Jenže to už se lidé do uzavírání vztahů tolik nehrnou. Párové manželství tedy dává statisticky smysl.

K čemu je to dobré

Plošné mnohoženství by neodporovalo této statistické překážce jen tehdy, kdyby stejné procento žen zase chtělo žít v mnohomužství, což není pravděpodobné. Mnohomužství existuje, ale je to velmi vzácný model. Vyskytuje se u Eskymáků, Tibeťanů a v Indii.

I když by se tedy nedostalo na všechny, nikde není řečeno, že menšina lidí by nechtěla mít z různých důvodů jiný životní styl. Proč?

Protože se v mnoha kulturách tento jev stále vyskytuje, můžeme se ptát, jaký je jeho smysl a jestli nedojde k obnově mnohoženství také ve vyspělých západních zemích. Mít více manželek má pochopitelně své důvody. Smyslem, jak to vidíme třeba v subsaharské Africe, je jakési sexuální rozdělení práce a velký ekonomický přínos žen.

Pěstitel, který měl několik manželek, měl také pravděpodobně hodně dětí, mezi nimi mladé syny, kteří představovali v domácnosti velkou pracovní sílu. Spojeným úsilím synů a mladé ženy mohl postupně rozšiřovat pěstitelství a stále více prosperovat. Muž s jedinou ženou má při pěstování pomoc menší a při kácení stromů možná žádnou.

Podle afrických výzkumů dánské ekonomky Esther Boserupové ženy žijící v takových svazcích vítají další manželku či manželky, protože jim pomáhají s břemenem denních prací. Druhá manželka ale mívá většinou podřazené postavení, dělá těžší práce a má nižší status.

Jsou ovšem oblasti, kde to neplatí a další ženy jsou spíše ekonomickým břemenem a luxusem, který si každý nemůže dovolit.

Je to překonané?

Dnes se mnohoženství jako manželská forma jeví jako historicky překonaná záležitost. Přitom to tak z mnoha důvodů být nemusí. Bezprostředním podnětem může být samozřejmě vliv imigrace. Co když k nám uprchne někdo, kdo bude mít dvě manželství a požádá u nás o občanství? Podobný problém řešili kdysi misionáři, když křtili nějakého pohana, který měl víc manželek, což křesťanství nepřipouští. Zavedla si praxe, že si ponechal tu první. Ale co ty chudinky ostatní?

Příchozí nás samozřejmě nemohou nutit, abychom měnili své právo. Jenže se mohou objevit i místní, kteří by také chtěli mít dvě manželky a ne manželku a milenku. Kolem toho by se určitě rozpoutala velká debata, kde by si obránci tradičních hodnot přišli na své. Problém je v tom, že moderní státy jsou sekulární a proto se nemohou odvolávat ve svém zákonodárství a náboženské tradice. Takto už státy postupují, když rozhodují o rozvodech, interrupcích eutanazii, umělé antikoncepci a podobně, což jsou praktiky, které jsou v rozporu s tím, co si myslí mnohé náboženské komunity, které v zemi žijí. Vychází se ze spravedlnosti a přirozené morálky. Mnohoženství ale není ani proti spravedlnosti, ani proti přirozené morálce. Dá se proti němu jen namítnout, že to nepatří k naší tradici. Demokracie ale také nepatří úplně k naší tradici, žijeme v ní asi deset procent naší státní historie. Věci se prostě mění.

Zábavné kombinace

Praktické důvody by byly jistě vážné. Jak by se řešilo dělení majetku při rozvodu s některou z žen, jak by vypadalo dědictví a tisíc dalších otázek. Není pochyb, že by se našlo dost ochotných právníků, kteří by za honorář příslušné předpisy vypracovali.

Ještě zábavnější bude, až homosexuálové budou chtít mít také více partnerů, takže jeden muž bude chtít mít dva muže. Společnost by se tím stala poněkud nepřehlednou. V rámci rovnoprávnosti by také žena mohla mít dva muže, nebo víc. Během několika desítek let by se život společnosti mohl změnit k nepoznání: mnohoženství, mnohomužství, zaregistrované partnerské trojky a čtyřky osob téhož pohlaví, mohlo by to být skutečně pestré.

Je možné, že by společnost došla tak daleko? Možné to samozřejmě je, protože budoucnost je otevřená. Jiná otázka je, co je pravděpodobné. Pokud nedojde k nějaké mimořádné události, třeba velké válce, která by pozornost lidí odčerpala k jiným tématům, tak se vývoj tímto směrem nejspíš jednou posune. Ne ale většinově, koneckonců, žen a mužů je v produktivním věku stejně, jak jsme už řekli. Příroda si nenechá od společnosti diktovat úplně všechno. Všechny ty ostatní varianty (homosexuální trojky atd.) jsou o dost méně pravděpodobné, protože je lidé mohou realizovat neoficiálně, pokud budou chtít.

Nejjednodušší by bylo, nechat věci tak, jak jsou. Není ale v lidské povaze dělat věci tím nejjednodušším způsobem.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama