Když to jde s náboženstvím do kytek a něco je špatně | Reflex.cz
reklama
nahoru

Když to jde s náboženstvím do kytek a něco je špatně

Jan Jandourek24. dubna 2014 • 11:30
Když to jde s náboženstvím do kytek a něco je špatně
Náboženství
• foto: 
Profimedia

Dokud člověk vězí jen v jednom náboženství, přijde mu samozřejmé. Jak pozná jiná, začne mít problém. Existuje něco jako náboženská země nikoho. Je to prostor mezi náboženstvími, kde se můžete vyskytnout, když jste jich poznali víc a nejste v žádném z nich doma. Takové postavení má ale své výhody. Britský rabín Lionel Blue tomu věnuje kapitolu své knihy My Affair with Christianity.

reklama

V době, kdy hrozí další střet civilizací, patriarchové plácají nesmysly a ateisté i věřící zavile brání svou pravdu, se vyplatí si to přečíst.

Rabín Lionel Blue (84) říká, že v „zemi nikoho můžete vidět jasně, protože není žádný důvod tvrdit, že ve vašem církevním prostředí je všechno v pořádku“. Už není váš úkol bránit chování establishmentu, nebo nějakou podezřelou tradici Pokud jste žili pouze jedno náboženství, vidíte v nich najednou stejné vzorce problémů. Sám Lionel Blue, jak to popisuje v několika knihách, poznal důvěrně křesťanství, marxismus, ale setkával se také s muslimy a lidmi obrácenými na hinduismus. Navíc je homosexuál. Jistě jeho zkušenosti napomohlo, že britský svět je pestrý a je tam všechno. Jako mladý žid, po válce vykořeněný, hledal všude a dost toho viděl.

Blue navrhuje seznam nemocí náboženství, který by snad mohl pomoci v základní orientaci. Náboženství není pouze milé a štědré. Má také svou temnou stránku. Věřící upalovali, mučili nevěřící a jinak věřící. Ono totiž, jaká bída, náboženství samo o sobě vůbec nestačí. Musí to být „správné“ náboženství, dobré náboženství, prvotřídní materiál. Všechno ostatní může být „velmi nebezpečné“. Mnoho náboženských nemocí je výsledkem nerealistických očekávání. Domnívali jsme se, že můžeme milovat Boha celým naším srdcem, celou naší duší a celou naší myslí, což je ale velké sousto. V podstatě je to nemožné.

Zkratky k Bohu

Jednou zkratkou je učinit Boha malým, snížením k naší velikosti, protože pokud je někde vysoko nahoře, nemůžete dost vyrůst, abyste ho dosáhli. Tak proč ho trochu nezmenšit, aby se hodil k naší velikosti. Tímto způsobem se náboženství stává ovladatelným. Bůh se stává Bohem vaší malé skupiny, vaší třídy, vaší církve, vašeho národa. Je to váš totem. Je tak Bohem všech nacionalismů, je pánem vašeho vlastního zájmu. Pro váš duchovní růst je nebezpečný, protože začíná stírat vaše vlastní limity.

Pak už nestačí vaše štědrost a nesobeckost. Musíte se ujistit, že vaše náboženství je štědré a nesobecké. Jinak se stanete krásnější než vaše náboženství nebo Bůh, kterého uctíváte. Bohužel lidé jsou vychovávání k tomu, aby věřili, že selhání není nikdy v jejich víře, která je svatosvatá ze své definice, ale pouze v nich samotných. To je důvod, proč takoví svatí a dobří lidé se tak tvrdě chovají v Izraeli, Palestině, Severním Irsku a Burmě.

Buďte jako já

Další způsob, jak zmenšit Boha, je mnohem méně promyšlený. Ve skutečnosti je to obyčejně nevědomí a vy to odhalíte pouze tehdy, když zakusíte dvě nebo tři náboženství. „Jestli chcete věřit jako já, budete se chovat jako já, oblékat se jako já, žít v tom samém předměstí jako já – jinými slovy, budete můj klon.“ (Dodejme: Mladá katolická dívka se obléká takto, mladý křesťan netančí tyto nemravné tance, tohle my nejíme.)

Pak je ještě další způsob, jak se pokoušet růst v pravé zbožnosti, který je mnohem nebezpečnější pro všechny než ty dva předchozí. Tím je láska k sobě samému, k čemuž se má dospět zmenšením lásky k těm okolo. Je to jak na dětském hřišti. Skupina dětí se pevně semkne do přátelského kruhu, aby se vymezila vůči jinému dítěti, které do jejich kruhu nepatří. Protože cílem náboženství, zvláště křesťanství, podle toho, co samo o sobě prohlašuje, je univerzální láska, poskytuje vám takové semknutí krátkodobou výhodu v náboženském a budoucím vývoji. Jenže tím si blokujete vaši vlastní cestu k univerzální lásce. To je velmi vážné pro všechny etnické náboženské skupiny, které zmenšují svou lásku vůči těm venku, aby posílili svou lásku k těm, kteří jsou uvnitř.

Pokušení vyvolených

To je ve skutečnosti pokušení pro všechny „vyvolené“ nebo neomylné skupiny a sekty. Dítě začíná tím, že miluje samo sebe, pak miluje svou matku, svou rodinu, pokud to život laskavě dopřeje. Pak se jeho láska rozšíří dál na skupinu, komunitu a každý z těchto rozšířených kruhu lásky a respektu je sám o sobě správný a je přípravou pro větší náboženskou lásku, když se pokoušíte milovat lidi, kteří nemilují vás, dokonce i ty, kteří jsou vaši soupeři nebo vaši nepřátelé. Pokušením je zarazit se ve vývoji v jednom stadiu a nedostat se nikdy dál, než že milujete sami sebe. Pak démonizujete ty druhé, abyste mohli milovat sebe.

Lionel Blue říká, že každé náboženství má svůj psychologický make-up. Pro zjednodušení zůstaňme u toho, co říká o křesťanství. Křesťanství trpí jakousi neurózou, kterou si křesťané neuvědomují, protož v tom žijí. Je to sadomasochismus. Obrazy mučení jsou všude, krucifixy, bičování, upalování. Říká: „stejně excentrické, jako někde v sexshopu“. (Jsou i nenásilné obrazy, ale nejsou tolik vidět, třeba Dobrý pastýř, Josef tesař a dítě Ježíš atd.)

Křesťanství nebylo nikdy nadšené ze sexu. „Je lepší se oženit, než hořet.“ To není dobrý základ pro manželství, říká rabín. Příliš mnoho potlačeného sexu pak vedlo k tomu, že křesťané viděli sexuální úchylky u těch druhých, heretiků, židů… Jenže ty úchylky byly v mysli křesťanů, ne v těch hereticích a židech.

Zhmotnit si Boha

Je jeden moderní problém, který všechna náboženství sdílejí, ať už tradiční nebo progresivní. Žijeme v materialistické době a tento materialismus zasáhnul i náboženství. Duch Svatý je duch, ale to lidem nestačí, potřebují něco hmatatelného. Chceme pak materiální důkazy pro něco, co materiální není. Všechny ty ostatky svatých… Blue říká, že něco podobného je dokonce i v judaismu, třeba vztah ke svatým místům, jako je Jeruzalém, o kterém fantazírovali východoevropští židé, kteří ho nikdy v životě na vlastní oči neviděli. Dnes je Jeruzalém turistickým místem, které se líbí Američanům, protože mají rádi solidní věci a zálibu v náboženských stavbách. U toho ale nezůstalo, stal se svatým městem a předmětem politických sporů a příčinou násilí. Všechno končí vraždami a násilím. Přitom nejsou svatá místa, jsou jen místa svatosti, to je rozdíl.

Věřící často nevědí, co nevědí, takže se domnívají, že vědí všechno. Jako Bůh a pak je to snadné. Šéfování nahrazuje naslouchání, takže každý pak ví, co je pro druhého správné, jako to ví třeba muži z Talibanu, co je dobré pro ženy. Každý tak ví, komu mají patřit svatá místa – jim samozřejmě! Heterosexuálové vědí, co je dobré pro homosexuály, stejně jako židovský číšník věděl, jaké jídlo je pro rabína Lionela Blue vhodné na recepci. („Zdůraznil jsem, že rabínem jsem tam já, ne on.“)

Tradice je důležitá, problém je v tom, že může skončit mumifikací živého slova a oslavou romantické minulosti.

My vás obrátíme

Nejnebezpečnější nemocí náboženství je ale v tom, že věřící mohou být tak horliví v obracení druhých na svou víru, že nechápou, jak ti pošetilci nevnímají něco, co je zřejmé. Proč potom nerozetnout gordický uzel a prostě druhé k víře nedonutit? K tomu je potřeba pomoci státu. Jako bonus se jeví, že politika zduchovní. Jenže místo zduchovnění politiky dochází k tomu, že lidé sami se zpolitizují. Lidé se znásilněním svědomím zase začnou nenávidět.

To všechno, co říká Blue o náboženství, se týká ale světa obecně, poznal konec konců svět marxistů, který byl velmi podobný. Podobné sekty, podobná hesla. Teď zrovna žijme v době, kdy by bylo výhodné se na sebe a „svou“ skupinu podívat z nějakého meziprostoru a pak vydržet,a ž uvidíme, jak jsme si někdy podobní s lidmi, které nesnášíme. Jak píše autor jinde, vidět někdy sám sebe jako pronásledovatele a ne pořád jako mučedníka, už to je značný duchovní pokrok.



Klíčová slova: Jan Jandoureknáboženstvíbůh



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama