Čekáme pořád konec světa a máme přitom před sebou miliony let | Reflex.cz
reklama
nahoru

Čekáme pořád konec světa a máme přitom před sebou miliony let

Jan Jandourek23. dubna 2014 • 12:00
Čekáme pořád konec světa a máme přitom před sebou miliony let
Konec světa, který nenastal
• foto: 
Profimedia.cz

Pan J L Schellenberg, profesor filozofie na kanadské Mount Saint Vincent University napsal na internetovém magazínu AEON.CO pozoruhodný článek, který obrací naruby naše vnímání času a toho, co má lidstvo před sebou. Jsme fascinováni dalekou minulostí a budoucnost e pro nás příliš krátká. Často uvažujeme tak, jako by ani neměla být.

reklama

V knize Time’s Arrow, Time’s Cycle (1987) americký zoolog a historik vědy Stephen Jay Gould vypráví příběh muže jménem John Playfair, píše Schellenberg. Ti dva muži se vydali na Siccar Point ve Skotsku, aby si prohlédli zajímavou „nepravidelnost“. Viděli dvě vrstvy hornin, jedna byla mírně se svažující, druhá vertikálně nakloněná. Hutton vysvětlil Playfairovi, že Země je stroj, který neustále opakuje cyklus eroze, ukládání a zvedání. Byla to zkušenost, na kterou je těžké zapomenout. „Zdálo se, že mysl zachvacuje závrať při pohledu tak daleko do propasti času,“ praví Playfair. Lidé mají pocit závrati, když hledí „do propasti času“. Ještě si dovedou představit stovky a tisíce let dozadu. Miliony let už jsou mimo naši představu. Je to něco, co můžeme nazvat „deep time“, hlubina času. Dnes nicméně my, co umíme číst a psát, víme o hlubinách času o něco více. Na rozdíl od biblických fundamentalistů si my poučení myslíme, že vesmír vznikl před asi 14 miliardami let, naše planeta před asi čtyřmi a půl miliardami let. Darwin neznal stáří Země. Kdyby se o něm dozvěděl, ulevilo by se mu, protože jeho teorie evoluce a přirozeného výběru potřebovala počítat aspoň se stovkami milionů let. Potřebovali jsme nějakou dobu, abychom se od lidského vnímání času přemístili k vědecké perspektivě.

Hranice představ

O nesmírně dlouhé minulosti jsme už poučeni, ale dovedeme si představit tu nesmírnou budoucnost, která může ležet před námi? Jsme teprve na začátku. Kdo se odváží uvažovat o hlubinách budoucnosti? Na časové lince dlouhé v případě Země od jejího vzniku čtyři a půl tisíce kilometrů, představuje historie člověka pár milimetrů. Když si představíme ten čas před sebou, kde jsme jen na startu, je to mimo naše možnosti. Dělat bychom to ale měli, dobrovolně. „Vidět věci tak, jak jsou, v sobě zahrnuje také to je vidět, jaké budou, to znamená představit se své místo v čase nikoli jako bytosti směřující ke konci, vystrčené do prázdného prostoru s ničím mimo, ale s životem jak za námi, před námi,“ říká Schellenberg.

Jako lidé jsme zaměstnáni sami sebou. Vidíme, kam evoluce dospěla a je pro nás těžké si představit, že by měla ještě postupovat někam dál. Něčeho jsme dosáhli a těžko si představujeme bytosti, které přijdou po nás. Kosti předků můžeme vyhrabat, očistit a dát do krabic. Potomky ale do žádné krabice nenahrneme.

Z této perspektivy bychom mohli obvinit i bibli. O jejím vlivu na kulturu není pochyb, ale o miliardách let vývoje tam nic není. Bible nám neříká, že začátek je blízko, ale spíše že konec je blízko. Autor vzpomíná, že když byl dítě, pomáhal svému otci upevňovat nápis „Ježíš přijde brzy!“ Myšlenka konce je vzrušující a všichni chceme žít ve vzrušujících dobách.

Jsme krátkozrací

Jsme ale časově krátkozrací. Měli bychom myslet i směrem dopředu. Lord Kelvin si v roce 1900 myslel, že fyzika už všechno objevila a zbývá jen objasnit pár temných míst. Pak přišel Einstein a všechno bylo v troskách. Stejně jsme na tom dnes. Stojíme na začátku objevů, které teprve přijdou. I dnes jsou určitě na okraji myšlenky, nebo jsou zesměšňovány takové, které budoucnost přijme. Příkladem může být třeba to, co píše filozof Thomas Nagel z New York University ve své knize Mind and Cosmos (2012), totiž že by v budoucí vědě mohla hrát roli takzvaná teleologická koncepce (neplést s teologickou), kterou známe už od Aristotela a pak byla opuštěna. Tomu se dnes všichni vysmívají, ale možná některé budoucí nové myšlenky budou jen oprášené staré ideje. Některé ideje možná prostě potřebují svůj čas.

Nikde není řečeno, že lidé a vůbec další tvorové musí nutně přežít. O čem je tady řeč, je myšlenková perspektiva, že máme před sebou nejspíš ohromný prostor času, který si nedovedeme představit.

Proč je minulost pestrá a budoucnost matná? Schellenbergovy myšlenky nás vedou k dalším úvahám. Proč se lidé dívají do hluboké minulosti a budoucnost je jen matná? Stačí si porovnat líčení nebe a pekla v křesťanství. Peklo bylo vždycky konkrétní a barvité, ať už šlo typy trestů, nebo o výčet zavržených, který si autor sestavil podle potřeby. Peklo totiž vychází z lidské zkušenosti utrpení, neštěstí a smrti, což není v dějinách a individuálním životě nic neobvyklého. Peklo každý zná, aspoň některý z jeho kotlíků. Nebe je oproti tomu mdlé, protože lidská blaženost bývá většinou krátká. Věčné utrpení si představíme snadno, protože každé utrpení nám přijde věčné. Blaho je ale krátké a navíc nedokonalé, protože víme, že skončí, takže i ve štěstí je přítomna vždy hořkost, jak věděl už Buddha.

Co se týká jednotlivého člověka, můžeme vztáhnout na lidstvo jako celek. Pohromy máme za sebou a ráje bylo málo. Navíc minulost sice už není, ale aspoň skutečně existovala. Budoucnost bude, ale ještě teď není, takže jako by nebyla vůbec. Proto každá doba měla pocit, že konec se blíží. Křesťané očekávali stále druhý příchod Kristův. Moderní doba přišla s dalšími verzemi. Podle teorie ekonoma Thomase R. Malthuse žijícího a přelomu 18. a 19. století roste počet obyvatel rychleji než zdroje potravin, takže nastane globální hlad. Nenastal. Podle Římského klubu, který v 60. letech vyhlásil, že se blíží vyčerpání zdrojů, jsme už měli být bez ropy a kovů, zatím se se vším vesele dál obchoduje. V 50. letech a i později se čekala jaderná válka, nepřišla. Lidstvo měly zdevastovat nové choroby, ale zatím se to nepovedlo ani AIDS, ani ptačím, prasečím a dalším chřipkám.

To všechno neznamená, že by třeba v méně vyspělých zemích nenastaly velké pohromy. Jenom to, že budoucnost je otevřená a lidská invence (a přiznejme si, někdy i štěstí) zatím konec nějak oddalují.

Proroci zkázy požívají vážnost

Svou roli hraje i to, že proroci zkázy požívají díky své zachmuřené tváři ve společnosti větší vážnosti. Působí seriozně, zatímco když někdo řekne, že není tak zle a problémy se dají řešit, vypadá jako naivka, který je v něčích službách. Ne že by si ta sova o konci všeho někdo bral moc k srdci, ale dobře se o tom čte u kafe.

Dovedeme si představit, že vývoj lidstva pokračoval přinejmenším stejně dlouho, jako je jeho minulost? Podobu člověka za milion let? Bude-li člověk ještě existovat, a není nutný důvod si myslet, že by neexistoval, bude nám v něčem velmi podobný a v něčem úplně jiný. Vezme naše zbylé kosti, dá je do krabic (krabice možná jako kulturní konstanta přežijí), roztřídí a zahloubá se nad propastí minulosti. Naše 21. století mu možná splyne s dobou faraonů, pokud ne s dobou kamennou. A pak ať se podívá dopředu další milion let. Cítíte tu propast za námi i před námi? Ale vlastně je to příjemný pocit, že jsme součástí něčeho tak velkého a mimo naše představy času.



Klíčová slova: konec světaJan Jandourek



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama