Zaorálek

Zaorálek Zdroj: ČTK

Zeman a Zaorálek se náhle neklaní Východu. Že by osvícení státnickou moudrostí?

Proč mají najednou Miloš Zeman a Lubomír Zaorálek celkem rozumné názory, pokud jde o zahraniční politiku? Buď to myslí vážně, nebo se chtějí líbit lidu.

Čekalo se, že po nástupu nové vlády nastane přece jen dlouho očekávaná politika smířlivosti vůči Východu, které Jiří Paroubek říkal politika více azimutů. On tím měl ve svém newspeaku na mysli především jeden azimut, co by se měl člověk pořád rozptylovat všemi směry. Jenže teď náhle Putin změnil sportovní disciplínu a střelbu možná hodlat přesunout ze Soči na Krym.

A česká vláda v souladu s Hradem se najednou vyjadřuje dost „nekremelsky“. Jak si to vysvětlit? Pro české poměry je charakteristické, že když politici něco řeknou, Čecha, který čte často víc mezi řádky než řádky samotné, napadne, co tím asi papaláš myslí „doopravdy“. Nejjednodušší vysvětlení asi je, že – krom komunistů – je naše veřejnost přece jen pořád traumatizovaná zkušeností sovětské okupace. Většina lidí ji buď pamatuje, nebo pamatuje její dusivé následky. Češi nemají apriorně nic proti Rusům, byť se jim často vysmívají. Tuší ale, že normální Rusové byli obětí toho samého zločinného a tragikomicky směšného režimu jako oni sami. A ještě mnohem více. Rozlišují Rusy a Rusáky, obyvatele a režim, byť to někdy splývá. Proto je pochopitelné, že politici nebudou nadšeni z přílišného hemžení ruských ozbrojenců. Být ještě Československo, je Ukrajina náš soused.

Napsat na net a honem pro rublíky

S tím souvisí i to, že politici jsou všichni do nějaké míry populisté a naladění české veřejnosti je nejspíš protiputinovské. V debatách na internetu sice zaznívají hlasy mluvící o ukrajinských fašistech a banderovcích a právu Ruska na nastolení „pořádku“ a zajištění „bezpečnosti“, na to ale Vladimiru Vladimiroviči skočí jen prosťáček. Hitlera taky pořád někdo provokoval a měl nutkání někoho ochraňovat, nejlépe mimo vlastní území. Část diskutujících ostatně budí dojem, že po pár příspěvcích na síti hned běží někam na ruskou ambasádu k okénku pro pár rublíků. Za našich dob se říkalo „blbej, nebo navedenej“. Ono to může být obojí. Prorusky se zatím chová především Václav Klaus a komunisté. Klaus asi musí, když už jednou dostal Putinovu Puškinovu medaili. A komunisté – škoda slov.

Že by státnická moudrost?

Nebo máme u našich představitelů předpokládat státnickou moudrost, to znamená, že vidí najednou více do budoucnosti, než odpovídá jednomu volebnímu období? Po internetu koluje nový vtip. Paní učitelka se ptá Pepíčka, s kým sousedí Rusko. „S kým chce,“ říká Pepíček. No ano, právě. Rusové si vymysleli pojem „blízké zahraničí“, což je Pobaltí a země Společenství nezávislých států. Jak už to tak bývá, zahrnují do něj (Rusáci) občas i země, které s Ruskem nesousedí, třeba Polsko. Třeba se dočkáme i toho, že jednou bude „blízkým zahraničím“ zase i Kuba nebo klidně i Měsíc. Kremelský Rusák je schopný se přetahovat i o severní pól a hájit tamní ruské menšiny, když se to bude hodit.

Do“blízkého zahraničí“ oblasti mají v Kremlu – podle svého mínění – nárok mluvit. Když se tam děje něco pro ruský imperialismus nepříjemného, hned vidí „provokaci“. Provokace je všechno, co někdo udělá, aniž se předem zeptal v Moskvě. Po našich zkušenostech víme, že stát se „blízkým pohraničím“ je dost divoká a déletrvající jízda a je lepší si na to dát pozor.

Tak jen aby ta státnická odvaha, ať jsou její motivy jakékoli, otcům národa chvíli vydržela.