Jak naši předkové stavěli své stavby z obrovských kvádrů, když měli – na naše poměry – minimální techniku? Na tuto otázku, která vzrušuje záhadology, již zřejmě existuje částečná odpověď.
Obří kamenné kvádry a desky, z nichž jsou vystavěny části pekingského Zakázaného města, byly údajně přepravovány na saních. Ty dělníci táhli po uměle vytvořených ledových dráhách, které byly pro zajištění větší kluzkosti polévány vodou. Píše o tom zpravodajský server BBC News s odvoláním na studii čínských a amerických vědců.
Podle zmíněné studie se stavitelé k této metodě uchýlili, přestože v době výstavby Zakázaného města bylo již 3000 let známé kolo. Rozlehlé Zakázané město v centru Pekingu bylo vybudováno v 15. století na počátku dynastie Ming.
Tehdejším stavitelům ale zřejmě tažení mramorových a jiných kamenných desek na dřevěných saních pohybujících se po ledu připadalo spolehlivější než užití vozidla opatřeného koly, konstatoval tým vědců ve své studii publikované v americkém odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS).
Dělníci museli kameny o hmotnosti 100-300 tun dopravovat z lomu vzdáleného asi 70 kilometrů od Zakázaného města, uvedl Howard Stone, profesor mechanického a leteckého inženýrství na Princetonské univerzitě. K vytvoření ideálního tenkého vodního filmu na ledové ploše bylo nutné mít v zimních měsících po celé 70kilometrové trase k dispozici vodu. „Na každém kilometru vyhloubili studnu a polévali cestu, která tak získala velmi hladký povrch,“ dodal Stone.
Vědci našli pro svou teorii potvrzení i v historických záznamech. V 500 let starém dokumentu objevili zmínky o transportu mohutných kamenných plastik po ledu. Podle BBC News měla řada vědců o této praktice tušení, v akademické literatuře ale přeprava kamenných desek a kvádrů po ledu v Číně zatím nikdy pojednána nebyla.
Stěhování obrovských kamenných kvádrů po ledu docela dobře vysvětluje, jakým způsobem dopravovali nadměrné náklady v severní Číně a dalších zemích, kde mrzne. Staří Egypťané, nebo Syřané si však museli pomoci jinak.
