Známý sociolog zřejmě dospěl ideově na konečnou. Tedy tam, kde začal – ke komunistům.
Sociolog Jan Keller se zařadil mezi politické komentátory komunistických Haló novin.Tam názorově už dávno patřil, do té doby se vyskytoval především jako pilný komentátor deníku Právo. Právo bylo sice levicové a svým způsobem blízké sociální demokracii (i když za Paroubka vztahy ochladly), ale nebylo přímo stranickým listem a už vůbec ne novinami komunistické strany.
Jan Keller byl pro mnoho mladých lidí od počátku devadesátých let jakýmsi guruem, prorokem v době, kdy většina společnosti aspoň ti, kteří se dokázali gramotně vyjadřovat v médiích, byla spíše doprava. Nebo to aspoň tito lidé tvrdili a byla to přirozená reakce na dobu komunistického režimu. Tomu se mimochodem podařilo slovo „levicový“ zcela kompromitovat.
Jan Keller se vyslovoval k ekologickým otázkám, kritizoval západní pojetí společnosti, která podle něj byla slepě konzumní. Jeho čtenáři a studenti dnes dál působí v různých společenských institucích a nesou jeho prapor dál.
Ničeho nelituji
Že byl členem komunistické strany za normalizace, nad tím Keller nikdy vlastně nevyjádřil žádné politování. Doba to zase nebyla pro něj tak hrozná, v druhé polovině 80. let studoval ve Francii. Na to, že byl komunistou, odpovídá bonmotem, že se tehdy choval pravicově, „myslel jsem jenom sám na sebe“. Je to obrat, který je hodný Miloše Zemana, ale ve skutečnosti je to typická věta, která sama nic nevysvětluje.
Teď tedy oblíbený autor mládeže přispěl do Haló novin svými myšlenkami, které se týkají současné politické situace. Čerstvý držitel státního vyznamenání, které přijal za zásluhy z rukou prezidenta Miloše Zemana, tam také hovoří významu Vojtěcha Filipa, šéfa komunistické strany, který, jak je prokázáno, chodil si kdysi za peníze povídat se Státní bezpečností. Filipa charakterizuje jako politika z těch, kteří v dnešní době dokážou uvažovat racionálně, mají kontakt s realitou a zastávají čitelné a pevné postoje.
V tom všem vlastně musíme Janu Kellerovi dát zapravdu. Filip určitě uvažuje racionálně, tedy z hlediska toho, že má nějaké cíle a volí vhodné předky, aby těchto cílů mohl dosáhnout. Tím cílem je samozřejmě, jak je to vždycky u komunistů, dosažení moci. Přinejmenším vlivu na vykonávání moci, komunisté už nejsou tak silní, aby mohli uchopit moc sami jako v roce 1946 a potom 1948. Tehdy si mohli diktovat, jaká bude vláda, kdo v té vládě bude, jaká bude její vnitřně politická orientace. Také jak se bude řídit ekonomika země a jaké budou naše vztahy se Sovětským svazem a jeho nepřáteli.
To všechno Vojtěch Filip dnes stále ještě nemůže. Mohl se ale kojit nadějí, že bude pod krkem držet ČSSD a její vládu, nejspíš menšinovou, jak si to vysnil Zeman. Vláda bude dělat to, co bude chtít KSČM. Sám Filip a soudruzi se přitom nebudou muset špinit žádnou politickou odpovědností.
Racionální člověk
Ano, v tom se Vojtěch Filip chová zcela racionálně. Přinejmenším polovina lidí v této zemi nikdy zvlášť nepřilnula k demokratického systému a nikdy přesně nepochopila, co znamená tržní ekonomika, totiž něco je vždycky za něco a žádný oběd není zadarmo. Žít věčně z podstaty, jako se to stalo zkrachovalému komunistickému režimu, který tu měl k dispozici 40 let, aby se předvedl, není dále možné.
Trochu sporné jsou ty „čitelné a pevné postoje“. Čitelné a pevné samozřejmě je, že strana se drží komunistické ideologie, jak její název jasně vypovídá. Co by nás čekalo, kdyby do toho komunisté mohli mluvit ještě trochu víc, je patrné z počinů jejich různých „odborných“ kádrů, třeba v krajích. Počiny všelijakých bývalých pohraničníků a politruků mluví samy za sebe.
Ale co na tom. Budoucnost je otevřená. Uzavřená se zdá být dráha jednoho sociologa, který se změnil v politického agitátora a skončil nakonec tam, odkud se jiní pokoušeli celou dobu vyprostit – u chvály komunistů. Co se dá dělat, svůj intelektuální nekrolog si každý píše konec konců sám.
