Vítězství dohodových mocností v první světové válce, mající mimo jiné za následek rozpad mnohonárodnostní Rakousko-uherské říše, umožnilo přesně před 95 lety vznik Československé republiky. Jejími vedoucími představiteli se stali T. G. Masaryk, Edvard Beneš a Slovák Milan Rastislav Štefánik.
Vzniku republiky předcházelo Masarykovo vyhlášení samostatnosti 18. října 1918 v a merickém Washingtonu, po němž následoval pražský převrat 28. října a Martinská deklarace na Slovensku o tři dny později. Zatímco české země vycházely víceméně z historických hranic (z pruského Slezska k nim přibylo nepatrné Hlučínsko a z Rakouska Valticko a Vitorazsko), nový státní útvar se rozrostl také o bývalou uherskou Horní zemi (Slovensko) a o nejchudší a kulturně i hospodářsky nejzaostalejší Podkarpatskou Rus.
Podle sčítání z roku 1921 zaujímala ČSR rozlohu 140 384 kilometrů čtverečních, na nichž žilo přesně 13 613 135 obyvatel. V budoucnosti, hlavně v krizovém roce 1938, se jako hlavní slabina jinak poměrně vyspělého a na demokratických principech budovaného Československa ukázalo jeho národnostní složení. Vedle 8 762 285 příslušníků fiktivní československé národnosti (Masaryk do ní počítal Čechy i Slováky) se zde nacházelo 3 123 290 Němců (tvořili 23 procent obyvatelstva), kteří se nikdy nesmířili se ztrátou privilegovaného postavení, ale i 746 794 Maďarů, jež nikdy nepřijali rozpad mocného Uherského království. Dále 459 145 Rusínů, Ukrajinců a Rusů, 180 000 Židů, těšících se díky Masarykovu velkému porozumění všem právům, 75 600 Poláků a 266 021 příslušníků ostatních národností.
Kromě obratné diplomacie zakladatelů Československa se o jeho vznik vrchovatou měrou bezesporu zasloužily naše legie, z nichž zejména ruská sehrála v plánech vítězných mocností klíčovou roli vzhledem k probíhající občanské válce v Rusku. Přestože se stalo módou tvrdit, že jsme nikdy nebojovali, bez vystoupení legií a jejich obětí – jakkoli nepatrných v porovnání s hekatombami mrtvých, jež přinesly ostatní země na jatkách Velké války – by ČSR patrně nikdy nevznikla. Za první republiky se počet legionářů vyčísloval na 145 614 (nejvíce, 71 310, čítala ruská legie, americká pak 42 404, italská 19 476, francouzská 9957, srbská 1365 a britská 1202 lidí). Zahynulo jich a zůstalo nezvěstných 5405, nejvíce v Rusku. Mnozí legionáři zaujali v nově vzniklém státě čelné posty v armádě a zapojili se aktivně do protinacistického odboje, čímž prokázali svou oddanost Československu a hodnotám, na nichž stálo.
