Pan Babybox a jeho „krabičky na děcka“ | Reflex.cz
reklama
nahoru

Pan Babybox a jeho „krabičky na děcka“

Kateřina Kadlecová26. září 2013 • 06:00
Pan Babybox a jeho „krabičky na děcka“
Ludvík Hess má na slovo babybox ochrannou známku. „Nechtěl jsem, aby ten výraz někdo využíval v reklamě.“
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Je tomu už osm let, co se v Česku objevila první bezpečná schránka, do níž mohou matky v nouzi odložit své malé dítě. Dnes je na území ČR neuvěřitelných 58 babyboxů a nešťastné ženy do nich vložily už 92 mimin, nejčastěji novorozenců.

reklama

Nedávno, 15. září, se v jediný den v babyboxech poprvé za jejich historii objevily dokonce dvě děti. LUDVÍK HESS (66), který k nám babyboxy přivedl a dodnes se o projekt stará, hovořil s Reflexem o svém chovu koní (má jich třicet!), o svém psaní (autobiografickém a erotickém), ale samozřejmě hlavně o babyboxech. Rozhovor vyjde v Reflexu ve čtvrtek 26. září. A co se na papír nevešlo?

Babyboxy existují v minimálně dvaceti světových zemích, ale říká se jim tam jinak. Přiléhavý název babybox jste použil jako první, dokonce jste na něj od Úřadu průmyslového vlastnictví získal ochrannou známku. Nečekala bych však, že zrovna vy, literát, použijete takové slovo.

Tady se ve mně zrovna ozval pracovník reklamy a marketingu, víte? Výstižnější termín bych těžko hledal, vždyť to přece je taková „krabička na děcka“, nebo ne? Já jinak anglicismům neholduju, je jich dnes v oběhu tolik… Původně jsem projekt pojmenoval slovem Statim, tedy latinsky „ihned, bez prodlevy“, ale nejenže se neujalo, dokonce se mě řada vzdělaných lidí ptala, co to znamená! A ochrannou známku na slovo babybox mám, protože jsem nechtěl, aby ten výraz někdo využíval v reklamě.

Sám v reklamě a PR už půlstoletí excelujete – v šedesátých letech jste dokázal umístit inzerci aerolinek ČSA i do Divokého vína, mediálně jste zastupoval spoustu lidí ze showbyznysu a dělal publicitu českým filmům. Ale váš husarský kousek byl zřejmě Tea Tree Oil.

Ano, tento léčivý olej byl jeden čas snad v každé tuzemské domácnosti a jsem hrdý na to, že jsem český národ naučil ho používat. Dokonce i spisovatel Michal Viewegh vložil tea tree oil do úst své babičce, která ho doporučovala, a já pro změnu použil v reklamě na tea tree oil citaci z jedné Vieweghovy knížky, abych ho trošku naprdnul.

Ačkoli podle dva roky starého průzkumu agentury STEM/MARK považuje babyboxy za prospěšné 96 % Čechů, mají své exponované odpůrce. Také Nadace Naše dítě Zuzany Baudyšové a Klokánky Marie Vodičkové se občas setkávají s odporem jednotlivců. Jak to snášíte, že vaše bohulibé úmysly někdo vystavuje kritice?

Vzhledem k našemu společnému údělu a cíli, totiž starání se o znevýhodněné děti a o jejich štěstí, se s Maruškou i Zuzankou kamarádíme a vzájemně se podporujeme. Daleko nejvíc toho má na hřbetě Marie Vodičková – ta vyvinula molocha, kterého už kromě ní není a nebude nikdy nikdo schopen zvládnout, a stará se o čtyři sta dětí, zatímco ten můj krcálek je bez zaměstnanců, odpovědnost nesu jen já, a pokud jde o děti, starám se jen o ty svoje vlastní. A ještě špatně.

Nemáte ovšem nástupce, což pro babyboxy není úplně ideální.

To je, pravda, velmi nepříjemné. Ale komu by se chtělo každý rok shánět několik milionů korun na budování nových babyboxů a údržbu a revize těch starých, stavět azylový dům a doplnit ještě nějakých dvacet dalších babyboxů, které na území republiky podle mě chybějí… Chtěl bych babyboxy, které jsou momentálně v majetku občanského sdružení, postupně převést do majetku nemocnic, aby se o ně staraly i po mé smrti a dál je dobře provozovaly, s pomocí Zdeňka Juřici a jeho firmy Montel, která je vyrábí a uvádí v chod. Zdeněk je jediný člověk v republice, který babyboxům umí napravit hlavu, když se rozbijou – jen občas, když jsem k tomu místu blíž než on, tam jedu já vyzbrojen šroubovákem a on mě na dálku, po telefonu, zásobuje pokyny. Rád bych mu ten kšeft s babyboxy celý předal a on to ví. Je to šikovnej chlap, báječně to umí s technikou, to on se stará o propojení personálu, sebe a mě s babyboxy.

Místo abyste řešil budoucnost projektu babyboxů, našel jste si další „hobby“ – stavíte na dvoře azylový dům pro maminky v nouzi. Sehnal jste už sponzory?

Jo. Jeden mi věnoval střešní tašky na celý život, abych parafrázoval jejich reklamní slogan, a spousta stavebních firem mi dala věci zadarmo nebo velké slevy. Začal jsem stavět loni v listopadu, a ačkoli zdaleka není hotovo, už teď jsem schopen pár maminek ubytovat. Tahle první pomoc by byla jen na krátkou dobu, nechci si tu vystavět ubytovnu. Navíc si uvědomuju, že ty maminky nebudou žádné dcery andělské nesoucí diadém; chudoba cti netratí, ale určitě jí ani nepřidá a každá ta ubytovaná může znamenat velké komplikace. Třeba v podobě manžela, co mi vymlátí okna.

Mecenášů pro takový dům asi není tolik jako na babyboxy, že?

Přesně tak. Na děti se lidem přispívá snáz – vědí, že pomohli zachránit život. Já tedy nemyslím, že by babyboxy nutně zachraňovaly životy – ony především pomáhají ve vstupu do nového života, protože děti jsou po vložení do nich takzvaně právně volné. Na základě návrhu „ospodu“, tedy Oddělení sociálně-právní ochrany dětí, může opatrovnický soud poměrně rychle rozhodnout o jejich svěření do náhradní rodiny, proškolené a prověřené. Až po zkušební lhůtě, která se zadává na dobu neurčitou a trvá zpravidla několik měsíců, se rozhodne o jejich definitivním začlenění do rodiny. Tehdy už není návratu, ani kdyby se o dítě přihlásila jeho biologická matka.

Většinou osudy odložených dětí a jejich nových rodin nesledujete, ale přece jen – nevíte aspoň něco? Kdo je třeba úplně první odložené dítě, Sonička, a jak se jí dnes daří?

S několika dětmi se stýkám a některé mám docela rád. Sonička, která byla z dvojčat, už chodí do školy a jistě se jí daří skvěle, ale zrovna s ní se nevídám.

A naskytla se vám někdy příležitost vyndat dítě z babyboxu?

Skoro ano. Teď v červenci jsme se se Zdeňkem Juřicou, výrobcem a hlavním technikem babyboxů, při služební cestě ocitli náhodou v Brně, a najednou nám oběma zazvonil telefon: v brněnské Nemocnici Milosrdných bratří je děťátko! A my byli jen kilometr daleko! Fotografie, co nám z babyboxu přišla na mobily, byla velice dramatická – jen hadr samá krev, ani jsme nedoufali, že je dítě živé. Ale dopadlo to dobře a já si ho mohl pochovat. Miminko staré hodinu, děťátko číslo 86! Pojmenovali jsme ho Marcelka po sestřičce, co ho vyndala z babyboxu. To byl krásnej zážitek. A měsíc nato jsem byl na Velehradě, autem hodinku od Brna, a dostal jsem úplnou náhodou textovku od Marcelčiných adoptivních rodičů, jestli bych ji nechtěl vidět. Chtěl jsem a byla nádherná, jen už se jmenovala Ema.

Více o tématu si můžete přečíst již v dnešním vydání časopisu REFLEX!





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama