Dvě osobnosti, dva názory.
Poslanec Evropského parlamentu a předseda europoslaneckého klubu ODS
NE
Když se člověk dnes podívá na Pražský Hrad z kteréhokoliv ze známých úhlů pohledu, žádnou vlajku EU tam naštěstí neuvidí. Na pomyslném vrcholu Hradu stále vlaje sólo prezidentská standarta. Až za Matyášovou bránou, tj. za vchodem do Hradu z Hradčanského náměstí, visí na dvou stožárech dvojice státní a unijní vlajky. Přesto ani na tomto místě vlajka EU, zdaleka nejen podle mne, nemá co dělat.
Proti hradní eurovlajce zaznělo v minulých dnech mnoho nepřeslechnutelných argumentů. Nejemocionálnější z nich v tom hledal dokonce paralelu s vlajkou okupační mocnosti. Osobně tento příměr považuji za přestřelený. Na druhou stranu chápu, že v někom takový pocit může vznikat, zejména po zcela necitlivém nápadu prezidenta Zemana s přihlížejícím šéfem Evropské komise, působícím dojmem dobyvatele, kolíkujícího si ovládnuté území. Další, tentokrát racionální argument zas správně zdůrazňoval, že v samotné Lisabonské smlouvě (poslední variantě smluv o EU) není odkaz na vlajku a znělku obsažen, takže oficiálně (smluvně) EU žádnou vlajku ani hymnu vlastně nemá. Mně jde ještě o jiný typ argumentace.
Ve vlajce je přece obsažen určitý vzkaz. Co tedy vzkazuje vlajka EU na Hradě? Podle mne dvojí: buď je EU státní útvar, jemuž je naše vlastní státnost se vším všudy podřízena. Nebo je to sice nestátní struktura, ale natolik významná, výjimečná a přínosná, že si tuto poctu zaslouží.
Ani jedno ani druhé ale není pravda. EU není žádným státem (jakkoliv zejména tzv. eurofederalisté usilovně pracují na tom, aby se jím v budoucnu stala). Formálně je to stále mezinárodní organizace, zřízená a řízená svými členskými státy, i když její vlastní orgány (Komise a parlament) disponují výraznými pravomocemi, které jim právě členské státy předaly.
Ani údajná „výjimečnost“ Evropské unie neobstojí. Jistě, právně jde o zcela ojedinělý experiment. Není to ale žádné ztělesnění samotné podstaty evropské civilizace, jak by se mnohdy mohlo zdát ze slov naši „eurohujerů“. Jeden český novinář napsal na facebook, že vlajka EU na Hradě vyjadřuje „prostor svobody“, do něhož přináležíme. Takové „zbožšťování“ jedné organizační struktury je směšné, patetické a zavádějící.
Hlavním účelem celého trapného divadla měla asi být pomyslná čára za tzv. „Klausovou“ érou. Dvojnásob trapné v době, kdy vývoj uvnitř EU dává za pravdu řadě ex-prezidentových výhrad vůči evropské integraci. Barrosova přítomnost pak jen potvrdila smutné svědectví o stavu dnešní EU, zakládající si více na vyprázdněné formě, než na skutečném obsahu.
Pavel Svoboda
místopředseda KDU-ČSL, vysokoškolský učitel a bývalý ministr a velvyslanec u Rady Evropy
ANO
Má vlát a symbolizovat, že patříme k EU – společenství založenému na úctě k jednotlivci, lidských právech, demokracii, solidaritě, svobodné ekonomice a mírové spolupráci. Pohled na válečnou minulost našeho kontinentu, na současnou Afriku i na muslimský svět ukazují, že to nejsou samozřejmosti.
Vlajka symbolizuje příslušnost ke klubu. Je úplně jedno, jaký má právní statut, nejde o paragrafy, ale o význam toho klubu. Evropa nemůže pochopit, jaký má klausovské odmítání symbolů EU smysl, co tím chceme sdělit. Normální členové klubu neodmítají jeho symboly. V evropské diskusi lze říci cokoli, ale musí to být řečeno věcně a slušnou formou, která nikoho neuráží. A s tím mají giganti naší politiky, navzájem se zdravící zdviženým prostředníčkem, velký problém.
Vlajka EU také hlásá, že výměnou za svěření některých pravomocí EU máme podíl na silnější unijní suverenitě, díky níž my, desetimilionový národ, také máme ve světě mnohem větší význam. Právě to, že rozhodnutí EU můžeme ovlivnit a někdy i zablokovat, je nejsilnější českou devizou v globalizovaném světě. Názory Václava Klause byly pro svět zajímavé ne tím, že šlo o hlas prezidenta České republiky, ale o hlas prezidenta členského státu EU. Ekonomicky závisíme na vývozech do Německa, popř. do dalších států EU; bezpečnostně závisíme na NATO a americké vojenské přítomnosti v Evropě; ropou a plynem závisíme na Rusku. Podíl na rozhodování v EU nezbytně potřebujeme pro zajištění národních zájmů. Izolace znamená ztrátu moci – ztrátu vlivu.
Odmítáním vlajky EU bychom říkali, že nám o zmíněné hodnoty, na kterých naše civilizace stojí, vlastně nejde, že nejsme skutečný partner ostatních států v EU, ale jen jiný druh černého pasažéra jako je Řecko – pasažéra, který rád přijímá výhody EU (např. miliardy z rozpočtu EU), ale ani za vyvěšení vlajky nám to nestojí, natož za nějakou solidaritu ve zlých časech (např. euroval) – o té dosud nemohla být řeč. Buďme ale vděčni ještě za jedno: bez vlivu EU by se tady ještě snadněji tunelovalo a korumpovalo. V tom nám EU ztěžuje život. Případ ROP Severozápad (regionální fondy EU) a případ fondů na MPSV (kauza závadného software pro výplatu sociálních dávek) o tomto důvodu k vděčnosti mluví příkladně.
Pokud jde o původní vlajku Rady Evropy, kterou EU užívá na základě dohody s ní od roku 1986: objevují se argumenty, že o vlajce není zmínka v Lisabonské smlouvě, a tudíž vlajka neexistuje. Existuje, ale má oporu v jiném právním aktu.
