Člen armádní mise v Afghánistánu: Já tomu říkám válka | Reflex.cz
reklama
nahoru

Člen armádní mise v Afghánistánu: Já tomu říkám válka

Markéta Lukášková14. března 2013 • 06:00
Člen armádní mise v Afghánistánu: Já tomu říkám válka
foto: Stanislav Krupař

Nepříjemnému slovu válka se nevyhýbá ani je nezlehčuje eufemismy – příliš dobře ví, co obnáší. Třikrát se kapitán ROBERT ŠIŠKA (35) účastnil armádní mise v Afghánistánu, pokaždé nasazoval vlastní život a jako velitel i životy svých lidí. I proto ho hluboce trápí, že lidé považují vojáky za bezcitné vrahy.

reklama


Jakou nejdelší dobu jste strávil na misi?

Bylo to shodou okolností na té poslední – osm měsíců v provincii Wardak v Afghánistánu v rámci jednotky, která cvičí afghánské vojáky. Její zkratka je OMLT, my jí říkáme omeleta. Teď mám předepsanou pauzu na rok a půl, kdy na misi nepojedu. V mezidobí dělám zástupce náčelníka štábu pro operace.

 

Jak snášíte dlouhodobá odloučení od rodiny? Vaše povolání jistě hodně ovlivňuje váš osobní život a život vašich blízkých.

Asi musíte mít štěstí na výběr partnera. Já jsem to štěstí neměl. Situace je tak složitá a odloučení je tak obtížná zkouška, že vztah to prostě neunese. Na druhou stranu, pokud spolu lidé nějakou dobu jsou, tak už by se měli znát. Když se tedy rozhodnou mít rodinu, ten jeden musí pochopit, že druhý má práci a někam odjede. Není to tak, že řeknu: Hele, Franto, pojeď na misi a on řekne: Ne, já nemůžu, mě by manželka nepustila. Na co by pak v  armádě byl?

 

Je to asi zvláštní pocit, vrátit se z válečných podmínek zpátky k rodině, chodit do kanceláře, vplout do všedních starostí.

Je pravda, že člověk si po návratu odtamtud říká, co lidi tady řeší. Samozřejmě, měl jsem takové konflikty také a asi právě kvůli tomu jsem se rozvedl. Jsou důležité věci a míň důležité věci a kvůli některým nestojí za to se hádat. A my na ně měli jiné názory. Priority se člověku prostě posunou.

 

V amerických filmech o vojácích se dá najít spousta klišé. S rodinou nejsou v kontaktu, a když už, tak jedině skrz dopisy, jež píší někde na zemi, opření o kolo obřího tanku.

Neznám nikoho, kdo by psal dopisy. Voláme si normálně telefonem, skypujeme – na poslední misi jsem se k tomu dostal jednou za deset dnů. Psaní dopisů, to je dramatika z literatury a filmaři se jí očividně drží od krymské války do dneška.

 

Takových klišé je víc. Třeba vojáci, co odjišťují granáty ústy, střílejí obouruč skoro poslepu a podobně. Existuje film, co zobrazuje vojenský život trochu realisticky?

Mně přišel docela realistický třeba film Smrt čeká všude. Samozřejmě byl vyhnaný do extrému, ale byl výstižný, nebyly v něm vyložené kraviny, takže se mi celkem líbil. Ale cíleně tyhle filmy nevyhledávám. To jsem dělal, než jsem šel do armády.

 

To mě zajímá. V Americe do armády láká strýček Sam, jede tam obrovská propaganda, vojáci jsou hrdinové. U nás je to marginální téma. Kde jste vzal chuť a motivaci jít dělat profesionálního vojáka?

Vždycky se mi to líbilo. Určitě to není přehnané vlastenectví. Vlastenec jsem řekněme přirozeným způsobem, nedá se říct, že by to souviselo se službou v armádě. To by musel být potom každý vlastenec voják, že? Nechodím mávat během sportovních událostí státní vlajkou na Václavák, ale uvnitř to tak cítím. Opravdoví vlastenci v uniformě byli ti, kteří po mnichovské zradě dostáli slovům přísahy a opustili vše bez vidiny návratu, aby mohli bojovat. A pak zejména váleční výsadkáři, kteří dobrovolně prodělávali výcvik a hlásili se k účasti na operacích, kde výsledkem byla téměř jistá smrt. A přesto se hlásili. Byl to jeden z důvodů, proč pro mě byli výsadkáři jasná volba.

 

Napadá mě další klišé. Voják má zelený mozek, doma všechno skládá do komínků, je despota, co týrá svoji rodinu, a vyžaduje řád a pořádek. A udělala to z něj armáda. Co vy na to?

Spíš jde o to, že armáda asi tyhle typy lidí přitahuje, protože armáda dává příslib řádu a systému. Je to americké klišé, ale tam to možná tak je a má to smysl. Jsou na lidi přísnější při výcviku. U nás se osobnost člověka nekrotí, v armádě je mnohem lidštější přístup. Občas je výcvik a přístup moc tolerantní. Bylo by lepší ze začátku přitvrdit a ukázat lidem, jaké to je, a pak je po třech měsících nechat rozhodnout, jestli chtějí odejít, nebo zůstat.

 

Když někdo vstupuje do armády, měl by automaticky počítat s tím, že půjde do války. Berou to nováčci tak?

Bohužel si myslím, že neberou. Spousta lidí doufá, že se tomu vyhnou. Nemyslím samozřejmě ilegálně, ale že se jich to nebude týkat. Ti mladí si při vstupu do armády důsledně neuvědomují, že taková možnost existuje, a myslím, že přijde čas, kdy se řekne: Dost, jste vojáci a my nejsme sociální zaopatřovací ústav. Na druhou stranu, kdybych někomu před rokem 2001 řekl, že půjde bojovat do Afghánistánu, bude si ťukat na čelo, vždyť tam válčila Sovětská armáda, co bychom tam dělali. No a přišlo to rychleji, než jsme čekali.

 

Moje generace už nezažila odvody na vojnu. Vrátil byste zpátky povinnou vojnu?

Na jednu stranu je to možná škoda, protože kromě obrany státu armáda vždy měla i určitou výchovnou funkci, o niž jsme přišli. Na druhou stranu principy čistě branecké armády jsou překonané a její fungování neefektivní. V kontextu kolektivní obrany je plně profesionální armáda jistě lepší. Britové teď uvažují, že nějakou formu povinného vojenského výcviku zase vrátí, protože mladá generace osmnáctiletých kluků by ho trochu potřebovala – mají problémy s morálkou, ne-li s kriminalitou. Kompromisem by mohla být spoluúčast občanů na obraně formou aktiv­ních záloh. To je teď velké téma v souvislosti s reformou armády.

 

 

Zrušení vojenské povinnosti je možná jedním z důvodů, proč se lidé o českou armádu a její činnost nezajímají, ne? Vlastně je málo lidí, kteří v armádě, potažmo na misi, někoho mají.

Víte, to si mysleli Britové a Francouzi před druhou světovou válkou. Německo si začalo lámat Versailleskou smlouvu přes koleno, ale nikoho to nezajímalo a nikdo se války nebál. A víme všichni, jak to skončilo.

 

Mně připadá hloupé, že jediný případ, kdy se o vojácích v Afghánistánu psalo řekněme masově, bylo, když jim odjel vařit Jiří Babica. Jinak to lidi nezajímá a vojáky vnímají spíš negativně.

Protože to u nás není populární téma. Nelibost lidí se soustředí na armádu, to je asi nějaký pozůstatek z minulých dob. Mě fascinuje hysterie a nevědomost lidí, které tu jsou. Když občas čtu v diskusích na internetu, nestačím zírat. Ty, co projdou válkou, považují za vrahy a kreatury. Četl jsem třeba, jak jedna paní zjistila, že si pořídila domek vedle veterána z Afghánistánu – kdyby to věděla předem, tak v něm bydlet nebude; teď se bude raději na noc zamykat.

 

Existuje nějaká cesta, jak vnímání lidí změnit, jak je zbavit hysterie?

Když v Afghánistánu zemřel Kolja Martynov, chtělo se mi zvracet. Hypotetická situace: auto přejede zpěvačku nebo sportovce, diskuse na internetu se zavřou, z piety. Tady umřel voják, tak je nechali otevřené a lidi tam psali: Tak co, ať chcípne, je to okupant! A podobně. Asi to chce čas. Lidi by měli mít větší povědomí o historii. Ve škole se dneska naučíte všechny fyzikální vzorečky, co druhý den nevíte, ale v dějepise skončíte před druhou světovou válkou. Lidi pak prostě nevědí, nemají souvislosti. V tomhle má školství velký vliv, který nevyužívá.

 

Začal jste o Koljovi Martynovovi. Jak na jeho smrt vzpomínáte?

Byl jsem takřka bezprostředně u toho a viděl jsem, jakou sílu může mít příroda. On to totiž v Afghánistánu často není boj s nepřítelem, ale boj s přírodou. Byl jsem první člověk z naší armády – kromě příslušníků patroly, jejíž byl Kolja součástí a kteří už tam s ním byli –, jenž se k němu dostal se záchranným týmem, což bylo asi osm hodin poté. Když pak jeho kamarádi nakládali rakev do letadla, pocity u toho byly všelijaké.

 

 

Cítil jste se někdy v ohrožení ­života?

Tam jste v ohrožení života pořád. Když autem vyjedete na nezpevněnou komunikaci, fakt nevíte, kdy to přijde. Udělá to bác a auto zmizí. Měl jsem to štěstí, že jsem takovou situaci pozoroval před sebou a nestalo se to mně. Ale když v tom autě jedete, máte divný pocit pod zadkem. Proto jsme radši chodili pěšky. Párkrát jsme se dostali i do přímého kontaktu s nepřítelem. To se pak můžete dostat do situace, kdy se nepříteli podíváte skoro do tváře, jinak se to říct nedá. Samozřejmě je důležité pořád mít ze všeho respekt a pozitivní obavy. Strach ne, ten vás paralyzuje.

 

Na co jste profesně pyšný, co jste v Afghánistánu udělali dobře?

Práce s afghánskou armádou je taková sísyfovská práce. Jeden den máte pocit, že jste udělal dobrou práci, druhý den se zdá, že jedete od začátku. Oni třeba nezvládají udělat ani kotrmelec, což se odvíjí od výchovy – nemají vzdělání, a tudíž ani tělocvik. Ale mám pocit, že nějaká práce za námi zůstala. Taky jsem rád, že jsme sem nechali převézt pár těžce zraněných dětí, jimž by se tam nedostalo adekvátní pomoci. To teď nemluvím o své jednotce, ale obecně o působení české armády v Afghánistánu.

 

Máte skutečně pocit, že jste konali dobro, myslím v širších souvislostech? Vnímáte svou práci jako něco, co zlepšuje lidem život, nebo to pro vás byla čistě práce?

Mentorování a výcvik jejich složek jsou správná cesta a opravdu mám dojem, že je to tak dobře. Ale pořádek si tam samozřejmě musí udělat oni sami. Mimochodem, myslím si, že svět je dneska tak globalizovaný, že lidi by si měli uvědomit, že to, co my dnes uděláme v Afghánistánu nebo na druhém konci světa, se dřív nebo později projeví i u nás.

 

Mně právě připadá krátkozraké vnímat vojáky v zahraničí jako něco, co se nás netýká, jen proto, že se to neděje bezprostředně ve vedlejší ulici. Afghánistán? To je daleko, co je nám do toho.

To řekl už Chamberlain o Československu. Malá zemička kdesi v Evropě, o níž nikdo skoro nic neví. Ale dnes již konflikty a problémy nejsou lokální. Zájmy na Blízkém východě přece dalece přerůstají zájmy Afghánistánu nebo Tálibánu.

 

Po jedenáctém září měli všichni strach, řešili terorismus, hrozbu války, najednou se jich to týkalo. Teď už asi zase zapomněli a říkají jen, že ta válka v Afghánistánu je zbytečná a měla by skončit.

To je právě špatně, protože jakmile se odtamtud odejde a práce, kterou tam děláme, nebude hotová, vždycky bude existovat riziko, že konflikty přerostou přes hranice. A to v těchto oblastech vůbec není problém.

 

Při debatách o válce každého napadne zeptat se vojáka, kolik lidí zabil. Jak takové otázky vnímáte? Dá se o zabíjení lidí mluvit normálně?

Ono je dost obtížné vůbec zjistit, jestli jste někoho zabila. Těžko říct, zda je horší někoho zastřelit napřímo, stisknout spoušť a zabít ho, nebo tušit, že někde leží, a nenajít tělo. Ale mnohem těžší mi připadá vydat rozkaz a poslat jednotku lidí někam, kde jim smrt hrozí. Pokud jde o sebeobranu, výčitky nemám. Nejsem vrah, nevidím nic dobrého na zabíjení lidí, ale myslet si, že bych mohl mít výčitky v případě, že by k zabití člověka došlo v sebe­obraně? To v žádném případě. Pokud se dostanu do léčky, kde jediným cílem nepřítele je zabít mě a moje kolegy, nebudu mít morální zábrany účinně bránit sebe nebo své kolegy. Koneckonců, v těchto situacích, pokud voják prošel kvalitním výcvikem, zvítězí dril. Podvědomá, tisíckrát procvičená reakce na typovou situaci. Nelze se rozmýšlet. Desetiny, možná i setiny vteřiny představují úzkou hranici mezi životem a smrtí.

 

Slyšela jsem, že vojáci neradi používají slovo válka. V běžném životě je prý nadužívané, válka se dnes říká všemu. Proto tomu říkají jinak.

S tím jsem se nesetkal. Mám na to jiný názor, četla jste Paula Johnsona? Útlá knížka s názvem Nepřátelé společnosti. Pobavila mě jedna kapitola – zacházení s jazykem. Byla o degradaci jazyka. Z domova důchodců se udělal domov pro seniory, pak raději gerontocentrum, to aby tam vůbec někdo chtěl jít. Tyhle eufemismy ale nezmění princip. A já tomu vždycky budu říkat válka, protože to prostě válka je.

 

Kapitán Robert Šiška vystudoval vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově. V roce 2007 se účastnil mise v Kosovu jako velitel čety, poté odjel do Afghánistánu, kam se v roce 2009 znovu vrátil jako velitel průzkumného odřadu v provincii Lógar, a potřetí zde působil v letech 2010–2011 jako velitel mentorovacího týmu v provincii Wardak. Mimo to absolvoval na US Army School v elitním velitelském kursu Ranger v roce 2004.

 



Klíčová slova: rxrxmarketalukaskovaafghanistan



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama