Čekala jsem, ale Kolja se nevrátil. Zpověď matky, která v Afghanistánu přišla o syna | Reflex.cz
reklama
nahoru

Čekala jsem, ale Kolja se nevrátil. Zpověď matky, která v Afghanistánu přišla o syna

HANA BENEŠOVÁ13. března 2013 • 00:05
Čekala jsem, ale Kolja se nevrátil. Zpověď matky, která v Afghanistánu přišla o syna
Nikolaj Martynov zahynul 3. května 2007. Bylo mu 27 let.
• foto: 
Hana Benešová

„Jak se ráno probudím, vzpomenu si na naše vojáky v Afghánistánu. Modlím se, aby se chlapcům nic nestalo a mohli se v pořádku vrátit domů. Každý večer si říkám, co všechno během dne museli zvládnout, a přeju jim klidnou noc, “ říká Marie Kestlerová. Její syn Nikolaj Martynov byl první český voják, který v Afghánistánu zahynul. Stalo se to 3. května 2007.

reklama

 

Moji synové si jako malí s vláčkem nehráli. Zajímali se o tanky a letadla. Všichni se v dospělosti vypravili do Afghánistánu. Ruslan se narodil v roce 1969, o deset let později přišli na svět Nikolaj a Alexander – jednovaječná dvojčata. Kolja se nadechl dřív. Vážil dvě kila šedesát pět. Saša byl o deset deka těžší.

 

Nejoblíbenější hračkou kluků byla figurka výsadkáře. Když asi sedmiletý Kolja uviděl v hračkářství parašutistu s padákem, rozzářily se mu oči. „Maminko, prosím, ten je tak krásný …“ Ještě týž den na balkóně organizoval výsadek. Dole parašutistu chytal Saška. Pak se kluci vystřídali. Vždycky jsem na ně při hře dohlížela. Bydleli jsme v jedenáctém patře.

 

Do České republiky jsme se z Moskvy přestěhovali v roce 1993. Můj nový muž, Jiří Kestler, bral kluky do přírody, do lesa, na ryby, na čekanou, každé odpoledne se s nimi učil česky. Ač byl jejich nevlastním otcem, synové ho zbožňovali. Sami se zeptali, jestli mu můžou říkat tati. Napjatě poslouchali, když jim Jiří vyprávěl o svém strýci Oldřichu Kestlerovi, který za války odešel bojovat. Byl stíhací pilot ve Velké Británii. Létal u RAF, u sté jedenácté a šestisté páté stíhací perutě. Zemřel při nehodě v dubnu 1941. Manžel našel na půdě jeho letecký deník. Saša s Koljou si ho prohlíželi jako největší poklad. Saška deník stále opatruje.

 

Oldřich Kestler byl bratr manželova tatínka. V celé jejich rodině byli obětaví a stateční lidé. Sestru manželovy maminky Němci popravili za heydrichiády. Sťali ji na Pankráci stejně jako jejího muže a syna za to, že doma ukrývali hledaného odbojáře. Kniha Žaluji z roku 1946, kde jsou jejich fotografie a jména, zůstala v Koljově pokoji. Kolja rád četl o vojenské historii. Desítky, stovky hodin pak strávil sestavováním modelů letadel a tanků.

 

BOTY PO BRÁCHOVI

Kluci získali české občanství a dva týdny nato jim přišel povolávací rozkaz. Saša měl před maturitou, takže získal rok odklad. Kolja narukoval a rozhodl se u armády zůstat. Sašovi se vojenský život taky zalíbil. Byla jsem nešťastná. Okamžitě jsem si vybavila hrůzu, jakou jsem prožívala, když jejich staršího bratra postřelili v Afghánistánu. Prosila jsem manžela, ať jim to rozmluví. Vysvětlil mi, že zákazy jsou k ničemu, nikdo nemá právo rozhodovat o druhých, protože nemůže vědět, co je pro ně dobré, co život přinese.

 

Ne, neříkám si, že jsem Koljovi měla armádu zakázat. Byl v ní šťastný. Saša šel v Koljových stopách. Doslova. V Bechyni, kde před ním sloužil i Kolja, dali Sašovi ze skladu boty. Byly podepsané. Večer mi Saška volal: „Mami, představ si, že jsem dostal Koljovy boty.“

 

První byl v Afghánistánu nejstarší Ruslan. Skoro dva roky. V roce 1987 ho tam poslali na základní vojenskou službu. Nic nám neřekli, sovětské úřady vám nic neřeknou. Vyprovodila jsem ho na letiště. Zeptala jsem se nějakého důstojníka, kam jedou. „Do Leningradu,“ odpověděl mi. Spadl mi kámen ze srdce. Řekla jsem důstojníkovi, že se za synem určitě přijedu podívat. Neodpověděl. Za měsíc přišel od Ruslana dopis. Z Afghánistánu. Psal každý měsíc, a pak najednou nic. Půl roku ani čárka. Měla jsem hrozný strach. Obrátila jsem se na ministerstvo. Až tam mi řekli, že Ruslan utrpěl těžké zranění a leží v nemocnici.

 

Marie Kestlerová v pokoji  svého synaMarie Kestlerová v pokoji svého syna

 

V roce 2002 se se šestou polní nemocnicí vydal do Kábulu Saša, který tehdy sloužil v Bechyni. „Mami, neboj se, nic se mi nestane,“ přesvědčoval mě – a šel do války. Když se někam posílá polní nemocnice, je jasné, že se tam bojuje, že je tam válka, nebo ne? Mám pocit, že se tady slovo válka nejčastěji používá v přeneseném smyslu – válčí se proti korupci, magistrát vyhlašuje válku nepoctivým taxikářům … A když jdou do války vojáci, říká se, že se účastní mise. Politici se slovu válka vyhýbají. Když odjížděl do Afghánistánu Saša, jenom Petr Pit­hart dokázal říct, že se vydávají do války a že si moc přeje, aby se všichni vrátili.

 

Saša po svém návratu s velkou úctou mluvil o českých vojenských lékařích. Ošetřovali nejen válečná zranění, ale například i pacienty těžce poznamenané leprou. „Mami, to musíš mít žaludek ze železa,“ utrousil. Saša byl v Afghánistánu dvakrát. Na Koljově pohřbu mi náčelník generálního štábu Vlastimil Picek slíbil, že Sašu do Afghánistánu znovu nepošlou.

 

JAKO KDYBY TUŠIL

Kolja odjel do Afghánistánu na konci března 2007. Do poslední chvíle mi neprozradil, kam se chystá. Dozvěděla jsem se to náhodou od své snachy, Ruslanovy manželky. Řekla mi, že Koljovi záleží na tom, aby Saša stihl svatbu ještě před Koljovým odjezdem do Afghánistánu. Krve by se ve mně nedořezal. Marta se zarazila: „Ty nevíš, že Kolja jede do Afghánistánu?“ Saša se oženil 17. března 2007. Kolja za dva týdny odjel. Byl v Bosně, v Kosovu, měla jsem o něj vždycky strach, ale ne takový, jako když se vydal do Afghá­nistánu. „Za čtyři měsíce jsem zpátky. Budu tam s kamarády. Neboj se o mě, zvládnu to, nejsem posera,“ utěšoval mě. Plánoval, že až se vrátí, vezme si svou dívku Pavlu. Měli se rádi. Pavla je hodné děvče. Zůstaly jsme v kontaktu. Nechtěla si nikoho jiného najít, oplakávala Kolju. Opakovala jsem jí: „Ty musíš žít dál!“

 

Stalo se to ve čtvrtek 3. května 2007. V neděli předtím k nám do Štěnovic přijel Ruslan s rodinou a Saša s manželkou. Kolja během dne volal snad pětkrát. Kluci už se smáli, co blázní. Vždycky volal tak dvakrát týdně a teď během jediného dne tolikrát. „Já vás chci slyšet,“ vysvětloval. Jako kdyby něco tušil a chtěl se rozloučit. Kolja byl s Provinčním rekonstrukčním týmem (PRT) ve Fajzabádu. Ve stejné oblasti byl před lety na vojně i Ruslan. Kolja patřil do průzkumné čety. Jeli plnit úkol. Pod posledním vozem z jejich patroly se utrhla cesta, auto se propadlo o několik metrů. Posádce se nic nestalo, byli jen potlučení. Kolja se svým kamarádem Milošem Prášilem šli zajistit věci ve voze, vysílačky, zbraně. A pak se ozval hukot, jako když se řítí vlak. Lavina kamení a bahna Kolju s Milošem smetla. Těžce zraněný Miloš zázrakem přežil. Kolja to štěstí neměl.

 

V pátek dopoledne zazvonil telefon. Neznámé číslo. Od rána jsem měla divný pocit. Volali z Chrudimi, kde u 43. výsadkového praporu Kolja sloužil, že se mnou potřebují mluvit. Došlo mi, že se stalo něco strašného, jinak by netelefonovali. Přijel s nimi i lékař. Dorazili Saša s Ruslanem. Zhroutila jsem se. Za měsíc jsem zhubla třicet kilo. Zádušní mše se konala 14. května 2007 v chrámu sv. Cyrila a Meto­děje v Resslově ulici v Praze.

 

V noci po pohřbu se mi o Koljovi zdálo. V tom snu jsem přišla k jeho hrobu u nás ve Štěnovicích. Kolja ležel na náhrobní desce. Vypadal jak kostlivec. „Koljáčku, co tady děláš?“ ptala jsem se. Zamračil se. Mávl rukou a řekl: „Dejte mi už pokoj.“ Probudila jsem se. Napadlo mě, že Koljova dušička je už unavená. Nějakou dobu trvalo, než se Koljovo tělo dostalo z laviny afghánského kamení domů.

 

Odmítala jsem Koljovu smrt přijmout. Pořád jsem na něj čekala. Viděla jsem ho před sebou. Měl na sobě červené tričko a šedé bermudy. Asi za rok se mi zdál druhý sen. Kolja za mnou – v červeném tričku a šedých bermudách – přišel do obývacího pokoje. Podal mi složku bílých papírů. Všechny byly prázdné, jen na horním listu byl obrázek kopce, ze kterého padá kamení. „Říkám ti to naposledy,“ pronesl důrazně Kolja. Brala jsem to jako Koljův vzkaz, že jeho smrt musím vzít na vědomí, i když se s ní nikdy nesmířím. Tak se to stalo a nikdo na tom nic nezmění. Od té doby se mi o Koljovi nezdálo.

 

RŮŽE OD GENERÁLA

Na Vánoce, sedm měsíců po Koljově smrti, mi Saša řekl, že čekají dítě. „Kluk se bude jmenovat Nikolaj, holčička Nikola,“ řekl. Narodila se Nikolka. Mám už tři vnučky. Měla jsem tři syny …

 

Když za mnou poprvé přijel Miloš Prášil, jenž měl víc štěstí než Kolja, byl zaražený a smutný. On si ale nesmí vyčítat, že na rozdíl od Kolji přežil! Týdny a týdny jeho život visel na vlásku. Měl velmi vážná zranění. Neznala jsem ho, věděla jsem však, že to byl Koljův kamarád, že má rodinu, dvě malé dcery. Každý den jsem prosila: „Bože, dej, ať se uzdraví, už kvůli jeho ženě a dětem, kvůli našemu Koljovi.“

 

V březnu 2008 po útoku sebevražedného atentátníka zahynul vojenský policista Milan Štěrba, další dva vojáci byli těžce zraněni. V dubnu zemřel po výbuchu nástražné miny v Lógaru Radim Vaculík z prostějovského průzkumného praporu, jeho kamarád Robert Chudý byl těžce raněn. Před dvěma lety mina zabila Roberta Vyroubala a Adriana Wernera smrtelně postřelili ve Wardaku. Bože můj, ať se už nic podobného nestane, ať se všichni v pořádku vrátí domů. Už aby to bylo.

 

Nechápu, jak někdo může o našich vojácích prohlásit, že to jsou žoldáci. Takový člověk nemá rozum v hlavě. Moji synové, Kolja se Sašou, stejně jako ostatní chlapci složili přísahu své vlasti, že jí budou sloužit, že půjdou tam, kam bude třeba.

 

Můj nejstarší syn v září požádal o dlouhodobý pobyt v České republice. Já mám české občanství, maminka Ruslanovy manželky je Češka, jeho bratr Nikolaj jako první český voják zahynul v Afghánistánu, jeho bratr Saša je český voják, působí v Prostějově, Ruslan má tady práci, jaký další důkaz úředníci chtějí? Je konec února a ještě to není vyřízené.

 

Každý rok v květnu za mnou jezdí Koljovi kamarádi. Těším se na ně. Navařím, napeču. Před třemi lety mi přivezli krásný rybářský prut. Už jsem na něm chytila snad šedesát kilo kaprů. Koljův velitel z Afgháni­stánu, generálmajor Aleš Opata, nás také navštěvuje. To je zlatý člověk. Na podzim mi přivezl růži ve vakuovém obalu. Vydrží prý dva roky. Opatruji ji jak v té pohádce. Krásně vykvetla.

 

 

 

HANA BENEŠOVÁ


Klíčová slova: rxrxhanabenesova



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama