STEVE FISHER, Američan v Praze: Celonárodní den slušnosti | Reflex.cz
reklama
nahoru

STEVE FISHER, Američan v Praze: Celonárodní den slušnosti

Steve Fisher15. února 2013 • 06:00
STEVE FISHER, Američan v Praze: Celonárodní den slušnosti
Prdel
• foto: 
Marek Douša

Nejhorší den v roce Miloše Protivy – pitomost a šaškárna.

reklama

Na nervy mu vždycky lezly všechny ty každoroční nucené „citovky“ typu Vánoc a svátku sv. Valentýna, ale svátek, jenž rozčiloval Miloše Protivu víc než kterýkoliv jiný, tak to byl Celonárodní den slušnosti.

 

Nenáviděl ten den od okamžiku, kdy byl vyhlášen oficiálním státním svátkem, i když už to bylo dost dlouho. Nechtěl si ani přesně připomínat, kdy se vlastně začal slavit ten, jak Miloš vždycky s nelibostí říkal, „zasranej každoroční rituál slušňáctví“. A přál si, aby se mu do rukou dostal poslanec, který s tímhle nápadem přišel, alespoň chvilinku před tím, než ten magor svou ptákovinu vypustil z huby.

 

Celý je to směšný, říkal si Miloš. A tak pokrytecký. Celej rok, plnejch 364 dní v řadě, se lidi můžou k sobě chovat přirozeně hulvátsky a nevrle. Ale proč ten jeden jedinej den v roce má každej někomu, třeba úplně cizímu, říct něco hezkýho?

 

Je to pitomost, to je to správný slovo, pomyslel si Miloš. Pitomost a šaškárna.

Každý rok, jak se blížil Celonárodní den slušnosti, si Miloš nadělal rezervy potravin a dalších zásob, aby celý den nemusel vytáhnout paty z domu. Nesnášel pohled na kolemjdoucí, na jejichž tvářích se zračil stupidní úsměv, protože jim zrovna někdo řekl, jak hezky vypadají nebo jak skvělí jsou anebo nějakou jinou sračku, kterou by nikdo za normálních okolností nevypustil z huby.

 

Miloš měl dojem, že nejhorší na celém svátku bylo to, že lidi už začínali „běžně“ říkat věci, jež do té doby zas tak běžné nebyly. Bylo to, jako by to protivné falešné kamarádství Celonárodního dne slušnosti začalo svou nákazou pronikat i do dnů, a dokonce týdnů před svátkem i po něm. 
S blížícím se svátkem se Miloš začal bát chodit i do práce. Sotva dokázal překousnout tu neustále dobrou náladu svých kolegů, to nekončící poplácávání po zádech a bezbřehé klábosení. Dobrý den, Milošku! Vypadáš skvěle, kámo! Hele, nezhubnuls náhodou? Tu tvou kravatu baštím! Mám ti přinést šálek kávy?

 

Požádal šéfa, jestli by nemohl pár dní pracovat doma.

 

„Ale jistě, že můžeš,“ povídá mu šéf. „Chceme, aby ses cítil co nejlíp, Miloši. Vždyť ty jsi jeden z našich nejlepších zaměstnanců.“

 

Do prdele, blesklo Milošovi hlavou. Uvažoval, že si začne hledat novou práci, ale představa řady směšně přátelsky a srdečně vedených pracovních pohovorů ho sklíčila ještě víc. Řekl si, že bude lepší, když raději zůstane co nejdéle doma.

 

Ale pak musel stejně vyjít z bytu, a když tak konečně učinil, začal počítat vteřiny, než se setká s prvním důkazem letošní epidemie uměle vyvolané přátelskosti a slušňáctví. Naneštěstí mu to nevydrželo ani k výtahu. V něm stál soused, a jakmile uviděl Miloše přicházet, výtah stopnul a počkal na něj.

 

Miloš vešel do výtahu a poděkoval pokývnutím hlavy. Doufal, že to spraví kývnutí na oplátku, ale věděl, že tahle eventualita je dost nepravděpodobná.

 

„Taky vás naštve, když vám výtah ujede před nosem, že jo?“ oslovil ho soused. Miloš znovu kývl hlavou a pokusil se o svůj nejupřímnější úsměv. Soused mu to oplatil širokým úsměvem a dodal: „Dneska je určitě váš šťastnej den.“

 

Ten teda bude, pokud se výtah nezasekne a neuvězní mě i s tímhle blbem, pomyslel si Miloš.

 

Jakmile výtah dojel do přízemí, Miloš vyrazil ze dveří a prakticky vyběhl z domu, zatímco soused za ním vesele volal: „Hezkej den!“

 

Hezkej den? pomyslel si Miloš a řítil se po ulici. Jak může bejt dnešek nějak hezkej, když je každej den jeden jako druhej a všechny blbý? Bejvalo to tak, že hezkej den byl každej, kdy mě nikdo nenasral. A teďka si jen přeju, abych potkal jedinýho člověka, kterej by mě upřímně poslal do prde…

 

Skřípění brzd vytrhlo Miloše z přemýšlení. Mrkl vlevo a uviděl černé audi, jež před ním prudce zabrzdilo. Pak si uvědomil, že přecházel křižovatku na červenou. Cítil se jako idiot a začal couvat na chodník. Pak si ale všiml, že se na něj řidič audiny usmívá a ukazuje mu, aby ulici přešel.

 

No to už je, do prdele, trochu moc, řekl si Miloš, když křižovatku přecházel. V ten moment měl jediný cíl: dojít do trafiky, koupit si balíček cigaret a co nejrychleji se vrátit domů, než se zase setká s dalšími projevy onoho toxického spadu slušňáctví, které jdou na vrub dnešního svátku.

 

Konečně Miloš dorazil k trafice, ale stála tam fronta. Postavil se na konec, sklopil hlavu, aby vyloučil případný oční kontakt se slavícími spoluobčany. Tak se stalo, že byl jediný, kdo si všiml, jak z kapsy chlápka před ním ve frontě vypadla stokoruna a třepotala se dolů na chodník.

 

Instinktivně, zcela bez přemýšlení, Miloš udělal krok vpřed, sehnul se, zvedl bankovku a podal ji tomu chlápkovi. Uvědomil si, co se stalo, teprve když se na něj ten člověk usmál a začal mu přehnaně děkovat.

 

Milošovi hlavou bleskla jediná myšlenka.

 

A do prdele!

 



Klíčová slova: rxrxstevefisher



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama