Emil Hakl vydává po třech letech novou knihu, kompozičně netradiční a jako obyčejně zábavnou, čtivou, lehkou prózu. Hází se v ní rakví (na obrazovce PC), prožívá se milostný vztah (na rozličných místech), vyprávějí se historky z reklamního byznysu a objevuje se kouzlo historie teroristů RAF i hrozba exekuce.
Román, který před dvěma týdny vydalo nakladatelství Argo, je silně autobiografický, jak se ostatně u čtyřiapadesátiletého populárního prozaika stalo tradicí. O průsečících reality a tvorby vypráví Emil Hakl, autor nedávno znovu vydaného (ovšem ve zhuštěnější, „remasterované“ podobě) románu Intimní schránka Sabriny Black, Vladimírem Michálkem zfilmované novely O rodičích a dětechnebo donedávna posledníchPravidel směšného chování v rozhovoru, který vychází dnes v Reflexu č. 4. Zde je malá ochutnávka...
Hlavní hrdina vaší Skutečné událostiodpovídá na otázku „Proč píšete?“ slovy „Potřebuju něco dělat“. Co vy?
Potřebuju něco dělat. Když se do psaní zanořím, dostanu se do prostoru, kde to důvěrně znám, nikdo mi do toho nekecá, jsem tam šťastnej. Ovšem vyhořela mi na tom spousta přátelství i vztahů, tím se za tenhle lifestyle platí.
Jak už napovídá název vaší čerstvé novinky, je jako obvykle silně autobiografická a nosiči vtipných historek jsou znovu tři kamarádi jako v předchozích Pravidlech směšného chování. Ta měla být podle vašich představ knihou, která uzavře všechny vaše dosavadní, a Skutečná událost se měla stát startem nové éry. Jenže to jaksi nevyšlo, Hakl opět napsal Hakla.Nebojíte se, že se vyčerpáváte?
Máte i nemáte pravdu. Jednak jsem se snažil změnit základní herní plán, a ten se od předchozích opusů přece jen trochu liší. A v tom, v čem se neliší, se lišit nemůže – větná skladba souvisí s typem myšlení a myšlení změní málokdo, a když, tak s ne vždy šťastnými důsledky. Nevím, v čem je ta písanka o třech kamarádech jiná než předešlé, ale přinejmenším jsou tam tři roviny – základní intimní, pak další, zabývající se současnou sociální situací v Čechách, a ta má přesah do třetí, kterou tvoří paralelní prostřihy z historie německé RAF a evropských 70. let vůbec. Takže nějaký posun tam je, byť z vašeho pohledu nedostatečný. Styl se vyvíjí pomalu, uznávám, i když na tom člověk pracuje denně. Velký realistický román už, jak vidno, nenapíšu.
Co tedy momentálně píšete?
Povídky na objednávku pro časopisy a rozhlas. Snažím se to dělat tak, abych se za sebe nemusel stydět, byť to je na kšeft. Taky píšu něco pro sebe – povídky o cestách. Pořád sedím u PC, tak si to kompenzuju tím, že vzpomínám na doby, kdy jsem byl schopen někam vypadnout. Jenže už na to nemám tu pravou náladu, doba se změnila a zajímavé je, co se odehrává tady, v Česku. Málokdo z nás tuší, co se děje, kam se ubíráme, jaké budou důsledky dnešních příčin a co vlastně uděláme v příští minutě.
