Šestadvacátého ledna uplyne sedmdesát let od popravy druhé skupiny lidí, kteří pomáhali Gabčíkovi s Kubišem. Čtyřicet osm dětí ve věku od dvou do čtrnácti let skončilo v internaci v Praze na Jenerálce, později v táboře ve Svatobořicích a v Plané nad Lužnicí. Poslyšte příběh jedné z nich.
V koncentračním táboře Mauthausen bylo během tří vln poprav usmrceno dvě stě čtyřiadevadesát spolupracovníků a příbuzných parašutistů. První exekuce proběhla 24. října 1942, další následovaly 26. ledna 1943 a 3. února 1944. Mezi zavražděnými byly těhotné ženy i děti. Popravená Anna Vyhnisová byla v šestém měsíci, Jindřišce Novákové, již maminka poslala pro Kubišovo kolo, bylo čtrnáct, Miroslavu Piskáčkovi, Karlu Svěrákovi a Evě Faltové patnáct let. Iris Svěrákové a Jitce Kubišové bylo šestnáct. Mladší děti popravených vlastenců likvidaci unikly – byly odvezeny do internace.
DĚLALA JSEM, ŽE NIC NEVÍM
Jaroslava Mokrá, internovaná v jedenácti letech
„Když se někdo, jen aby řeč nestála, po válce chlubil, jaký byl za protektorátu hrdina, a přitom se mu vůbec, vůbec nic nestalo, utíkala jsem pryč. Nemohla jsem to poslouchat. Moji rodiče, Jarmila a Jaroslav Smržovi, patřili mezi nejbližší spolupracovníky Gabčíka a Kubiše. Vždycky jsem říkala, že atentát na Heydricha byl sokolská akce. Tatínek pro Sokol žil, byl okrskový vedoucí dorostu ve Vysočanech. Když doma zvýšil hlas, maminka mu vlídně řekla: ,Nekřič tady, nejsi v Sokole.‘ Sama cvičila žákyně.
My s bráškou jsme na Tyršáku ve Vysočanech vyrostli. Nebyli jsme nóbl rodina, maminka byla švadlena a tatínek čalouník. Padák parašutistů v zimě 1942 zašil do otomanu. Nejdřív se ho pokoušeli spálit. Nehořel. Když pak začaly prohlídky, strýc Václav Smrž vybavení parašutistů pohřbil v dětské rakvi na ďáblickém hřbitově. Na pohřbu byla jen tatínkova sestra Emanuela Khodlová. Říkala, že je jediná pozůstalá po padáku. Tatínek byl mírný člověk, žádná dobrodružná povaha.
Babička se divila, že se dal do odboje. Na tatínka se s žádostí o pomoc obrátil náčelník vysočanského Sokola Jaroslav Piskáček. Ty chlapce z Anglie bylo třeba někde ubytovat. U nás to nešlo, měli jsme malý byt, doma dvě děti, mně bylo jedenáct, bratrovi čtyři roky. Tatínek Gabčíka s Kubišem odvedl ke své sestře Emě Khodlové. Nosila jsem k tetě Emě mléko a párkrát jsem z předsíně zahlédla, jak nějací mládenci sedí v kuchyni. Nikdy jsem o tom ale nikomu nic neřekla. Maminka mi to zakázala.
Když si tatínek koupil nový bicykl, byl na něj opatrný, to byl jeho majeteček. Kolo viselo na háku v předsíni. A najednou tam nebylo. Pochlubila jsem se mamince, že vím, kde to kolo je – mají ho ti kluci, co bydlí u tety. Maminka se zděsila. Naše kolo použili parašutisté 27. května 1942 k cestě do Libně. Krátce po atentátu na Heydricha jsem maminku slyšela, jak babičce povídá, že je dobře, že k atentátu došlo, protože už konečně bude všem ve světě jasné, že jsme se s okupací nesmířili, že proti nacistům bojujeme.
Piskáčkovi byli zatčeni 13. července 1942 a naši už věděli, že jsou na řadě. Maminka nás proto odvezla do Hloubětína ke svým rodičům. Jely jsme na kole. Maminka na svém a já na tatínkově. Na sedátku jsem vezla svého čtyřletého brášku Láďu. Ano, to bylo to Kubišovo kolo, které se k nám vrátilo ještě v den atentátu. Maminka na sobě měla modré kostkaté šaty a červený svetr. Rozloučila se s námi. Za chvilku ale babička prohlásila: Jarko, jeď pro mámu, ať se vrátí za každou cenu. Sedla jsem na kolo a vyrazila. Před naším domem ve Vysočanech už stál hlouček lidí. Mluvili o tom, že maminku sebrali...
Asi za týden si přijeli z gestapa pro to kolo. Za pár dnů se vrátili a začali mě vyslýchat. Dělala jsem, že nic nevím. Gestapák nakonec prohlásil: ,Tak my si tu holčičku vezmeme s sebou.‘ Babička vařila oběd, zrovna vyndávala knedlík – spadl jí do hrnce. Odvezli mě do Petschkova paláce a konfrontovali mě s bratrancem Václavem Khodlem, tomu už bylo dvacet. Opakovala jsem, že o žádném kole nic nevím. Odvezli mě zpátky k babičce. Na konci léta si pro nás s bráškou přišlo gestapo. Dědeček je na kolenou prosil, aby nás neodváželi. Nevšímali si ho. Děda ze stromu ulomil větev hrušek a podal nám ji do auta. Brzy nato umřel.
V internaci na zámečku Jenerálka se mě bráška nechtěl pustit. Musela jsem ho nosit na zádech. Láďa vážně onemocněl. V kuchyni na Jenerálce pracoval kuchař, jmenoval se Kocour. Do mlejnku, u něhož seděl, jsem hodila vzkaz pro tetu, že je bráška těžce nemocný. Kuchař zprávu tetě poslal. Teta vyhledala lékaře, který na Jenerálku docházel. Zapřísahala ho, aby Láďu zachránil.
Německá sestra, jež na nás dohlížela, nám hrozila, že půjdeme do Svatobořic. Nebyla zlá, ale hodná tedy nebyla. Smáli jsme se jí, mluvila špatně česky. O Vánocích nám nakázala: ,Děti, zpívejte Ježípán.‘ Jednou si na zahradě sedla do mraveniště. Vyskočila a vykřikla: ,Ach, moje dělo.‘ Svatobořic jsme se báli, ale když jsme se tam ocitli, dospělí vězni nás zahrnuli péčí. Tábor v Plané, kde jsme strávili konec války, byl špinavý a zavšivený.
V červnu čtyřicet dva jsem skončila čtvrtou třídu se samými jedničkami. V červnu čtyřicet pět jsem neuměla sčítat a odčítat. Příbuzní mě přesto dali rovnou na měšťanku a po prázdninách poslali na obchodní akademii. Vyčítali mi, že jsem lajdák, protože jsem nosila špatné známky. Můj poručník byl doktor práv, soudce, ale ani jemu nedošlo, že mi tři roky bez vzdělání scházejí. S bráškou nás rozdělili. Nikdo se nás na nic neptal. Mě si k sobě vzali příbuzní maminky, Láďa skončil u příbuzných tatínka. Krátce po válce se v rádiu spletli a ohlásili, že se z koncentráku vracejí rodiče dětí ze Svatobořic. Šli jsme na nádraží. Nikdo nepřijel. Je to zvláštní, ale po listopadu 1989 se mi najednou začaly zdát o rodičích živé sny. Že se vrátili.“
Příběhy a vzpomínky dalších dětí, kterým za heydrichiády popravili rodiče najdete v dnešním Reflexu.
