V únoru nás čeká další kolo soutěže SuperStar. Štěpán Turek ji sice nevyhrál, ale v roce 2005 byl možná nakonec slavnější než vítěz. Byl jmenován generálem Hvězdné pěchoty, tedy výběru těch nejhorších zpěváků. Jeho hit Stávka dýdžejů svého času bořil internet. Ze Štěpána se však celebrita nestala. Stala se z něj slečna Olívie.
Moje hudební začátky jsou klasika – ve čtrnácti jsem dostala nahrávací kazeťák a v tý době měl každej pocit, že musí sdělovat myšlenky, takže jsme založili punkovou kapelu. Dali jsme dohromady pár lidí ze základky, mezi nimiž byl i Marek Doubrava z kapely Hm…, a dělali bordel. V tý době jsme samozřejmě poslouchali Visáče, ale taky spoustu jiný bigbeatový muziky, třeba Mňágu.
Hráli jsme od všeho trochu. Pak jsme založili jinou kapelu, lepili jsme plakáty po Praze a snažili se dělat něco jako Rage Against the Machine. Já jsem na pódiu vždycky strašně blbla, propichovala si obočí spínacíma špendlíkama, ale nikdy jsem nezpívala, hrála jsem na kytaru. Bavilo mě oblíkat se do kostýmů a předvádět se před lidma, jsem exhibicionistka a na tom pódiu se to projeví. Tehdy byla šílená svoboda projevu a v tý době bylo všechno povolený – šlo o to sdělení, to bylo na prvním místě. Na tom jsem vyrostla.
STÁVKA DÝDŽEJŮ
Pak najednou přišla SuperStar. Ta byla o něčem úplně jiným. Tehdy jsme hráli s kapelou Plán B, ve který se moc nezpívalo, spíš se vyřvávalo do rytmu, mně se to nelíbilo, a tak jsem začala skládat melodický písničky a texty. Jenže jsme neměli pořádnýho zpěváka, kterej by nám to zazpíval. Tak jsem si pomyslela, že teď budou ty castingy na SuperStar, půjdu tam a rozlepim plakáty na záchody a najdeme si zpěváka do kapely. Jenže jsem tam přišla a lidi okolo mě přesvědčili, abych šla zpívat před porotu. Tak jsem šla a bylo to, jako bych tam hodila granát. Předporota mě identifikovala jako exota a pustila mě před velkou porotu.
Tam proběhlo, co proběhlo, a pořad měli dávat až za pár měsíců. Já jsem říkala, že možná z toho bude bomba, měli bychom toho využít a udělat naší kapele pořádný promo. Nikdo mi to ale nevěřil a neudělali jsme si dopředu ani pořádný webový stránky. Pak se SuperStar odvysílala a bylo neuvěřitelný, co se stalo. Volali mi ze všech médií a všichni chtěli rozhovory. Rádio, televize, časopisy. Pak volalo vydavatelství, že Stávku dýdžejů vydá. Jenže vydavatelství z toho chtělo udělat recesi a chtěli, abych to nazpívala já. Ostatní písničky je samozřejmě nezajímaly a nám kvůli tomu utekla zpěvačka, protože se tý recese účastnit nechtěla. Natočili jsme album a prodávalo se to. Bylo jasný, že hlavně kvůli Stávce dýdžejů. Vydavatel to pořád tlačil přes tu recesi a my jsme šaškárnu dělat nechtěli.
Mezitím jsem se živila v oboru, který jsem vystudovala – jsem inženýr, vlastně inženýrka ekonomie, konkrétně se zabývám statistikou a pracuju s počítačem, propojuju databáze. Čísla mě baví. V hudbě jsem se angažovala dál, v roce 2007 mě oslovil kamarád, co byl namočenej do akcí proti radaru. A tak jsem sedla a napsala song s názvem Radar je pozpátku radar. Natočili jsme to, udělali cédéčka, v Mladý frontě o tom vyšel otvírák a na Bandzone jsme s tím vedli asi čtrnáct dní hitparádu. A když byla na Václaváku demonstrace, tak jsme tam hráli a lidi to dost bavilo. Tím tak nějak v podstatě skončila moje hudební kariéra.
KLUCI MĚ NEZAJÍMALI
Už někdy v devadesátých letech, když jsme začínali vystupovat, mě bavilo převlíkat se do kostýmů. Tak jsem měla na sobě nalepený nějaký kusy elektroniky a říkala si, co podniknout dál. Pak jsem někdy v osmnácti přišla do školy v ženskejch hadrech v rámci nějaký akce, ale to jsem brala pořád jako kostým. Nicméně se mi to líbilo. Už jako mladší, když mi ještě nerostly vousy, si mě lidi pletli s holkou. Já nemám moc výrazný mužský rysy a oslovovali mě slečno.
A já měla dobrej pocit, když si mě někdo splet’. Jen mi to pořád nedocházelo, o co vlastně jde. Vztahy mezi klukama a holkama jsem měla vždycky spíš načtený. A přišlo mi ujetý, jak je to nastavený, že ta holka je vlastně za odměnu. Ale dělala jsem v pubertě strašný psí kusy. To bylo vždycky divadlo, že jsem tý holce jako kluk zpíval pod oknama a vyváděl kraviny, pak ji získal, ale vlastně jsme spolu nechodili, jen kamarádili.
Kluci mě nezajímali vůbec. Ale ta moje proměna, ta vznikla vlastně úplně banálně. Já jsem i dřív v obchodech intuitivně vybírala ženský oblečení, protože se mi líbilo víc. Na koncertech jsem se postupně začala převlíkat za ženskou a jednou, když slavila kamarádka narozeniny, mě napadlo se převléct. Celou noc na diskotéce jsem strávila jako ženská, což byl úplně nejlepší zážitek. To se nedá s ničím srovnat, ani třeba s prvním sexuálním zážitkem. Tehdy mi definitivně došlo, jak to se mnou je. Člověk může jít k sexuologovi a nechat se vyšetřit, jestli má poruchu pohlavní identity, ale tam jsem nešla. Po takovým vyšetření by leda zjistili, že tou poruchou trpím a poslali by mě na léčbu, která spočívá v tom, že do mě začnou cpát hormony a přešijou mě. Ale já to přešití nevidim jako řešení.
PŘEŠÍT SE NENECHÁM
Když se konal poslední Prague Pride, tak jeden den se týkal transek. A hodně tam zaznívalo, že lidi už se dneska nechtějí nechat přešívat. Třeba ve Francii byla ta porucha pohlavní identity vyškrtnutá ze seznamu nemocí. Transky už nebudou léčit, jako je léčili doteď. V Česku by to pak vlastně ani nehradila pojišťovna. Já tohle neplánuju. Mně by se to ani nehodilo, protože já to pořád střídám, nejsem nonstop za ženskou. U mě je to tak, že třeba dělám něco doma, tam mi nezáleží na tom, jak vypadám, tak jsem za chlapa. Jít do společnosti pro mě znamená upravit se, což znamená „zženštit se“.
Kolegové v práci to vědí, že se převlíkám, a je mi celkem jedno, co si o tom myslí. Uvnitř se cítím jako žena, a co se týče vztahů, tam je to trochu složitější. Dělá mi dobře, když mě balí chlapi co většinou tvrdí, že jsou hetero, protože mi to pak dává ten ženskej pocit, že jsem lovena. Obdiv mužů je dobrej, chlap se mi ale fyzicky moc nelíbí. Dá se říct, že moje zkušenosti a pocity odpovídají zkušenostem a pocitům šestnáctiletý holky, jsem hotová, když o mě někdo má zájem. Nejde o to, jestli jsem přešitá, jde o ten vnitřní pocit. Jsou lidi, co to maj’ v občance, jsou přešitý, ale stejně přijdou do obchodu a mluví na ně jako na chlapa.
Horší je, když to ten chlap nepozná, to se mi stalo jednou, byl to cizinec a nechápal, když jsem mu vysvětlovala, že jsem transvestita. Ideální je chlap, co je hetero a transky sám vyhledává. Když jsem za ženskou, balí mě chlapi a to je vítězství. Když jsem za chlapa, líbí se mi holky a tak mi to přijde v pořádku. Možná že se to časem změní a bude ze mě zase definitivně chlap. Ne že bych úplně chtěla mít děti, ale myslím, že bych je měla mít. Jako táta, samozřejmě.
Bylo by docela fajn mít dceru, protože bych si v ní mohla splnit tu touhu po holčičích věcech. Kluka bych nechtěla. Mě baví nakupování oblečení, líčení a péče o sebe. Je teda nutný říct, že nakupovat ženskou konfekci na chlapský tělo je náročný, nohy pětačtyřicítky, vršek velikost 42, kalhoty mám šestatřicítky. Na prsa existujou speciální vycpávky a na plochej chlapskej zadek taky. Stojí to dost peněz, ale výsledek stojí za to.
ŠKOLA PUNKU JE ZÁKLAD
Když se převleču a jdu po ulici, lidi koukají, ale mně to vyhovuje. Je jasný, že transky to s líčením a oblečením trochu přehánějí, aby ještě víc zdůraznily tu ženskost. To se mi potom občas stane, že mě někdo osloví. Pozornost lidí je dobrá, chlapů i ženskejch. Já jsem momentálně v životě fakt spokojená. Důležitý je, že každá transka nemusí bejt nutně exhibicionistka. Některý jezdí jen taxíkem a pohybujou se jen v komunitě stejných lidí. Já jim říkám, že nejsou schopný jet tramvají jako transka, protože holt nemaj’ tu školu punku jako já.
