Ukažme vládě dlouhý nos. Pojeďte s námi na levnější nákup! To byla výzva, kterou na svých stránkách před pár týdny vyvěsil vrchní véčkař Vít Bárta. Kritika daňových kroků Miroslava Kalouska tím dosáhla bizarních rozměrů. Hranice, kam až jsou politické strany ochotné zajít v rámci náboru nových voličů, se zase o něco posunuly.
Nápad utvrdit Čechy v tom, že jsou vykořisťovaní chudáci zatíženi neúměrně vysokou daní, a pofoukat jim bolístky v peněžence tím, že je vyvezu skoro zadarmo na levné nákupy, je ve své podstatě geniální. Populistický a poněkud pokřivený, vzhledem k renomé Víta Bárty a celé strany VV, ale geniální. Češi na levné nákupy a napravování křivd slyší, proto nebylo pochyb o tom, že zájezd bude mít úspěch.
A tak jsem zavolala na infolinku Věcí veřejných, objednala se na zájezd, dozvěděla se, že pojedeme do německé Žitavy a zaplatím 230 Kč za cestu tam i zpět. Když se mě na konci hovoru slečna jen tak mimochodem, „aby si to tady poznamenala“, zeptala, jestli jsem členkou strany, trochu mi naskočila husí kůže.
Přesto jsem 8. prosince nastupovala do autobusu s cedulkou Věci veřejné. Při nástupu se na mě zářivě usmíval sám Vít Bárta, poté přišel na chvíli poklábosit mezi cestující. „Tady Věru znáte z konference!“ představovala mu horlivě jednu ženu paní průvodkyně, jinak Bártova spolupracovnice a očividně velká obdivovatelka.
„Já na něm strašně obdivuju to, že zvládá multitasking. Umí dělat víc věcí najednou a přitom je chlap!“ vysvětlovala pak s nábožnou úctou v očích dalším dvěma ženám, když Bárta se slovy „Žitavě zdar a sílu!“ opustil náš autobus a na cestu se vydal tím druhým. Véčkaři původně plánovali vypravit na nákupy do Německa jeden autobus z každého okresního města, nakonec to dopadlo tak, že z Prahy vyjížděly dva autobusy, jež po cestě nabíraly další pasažéry.
„Budeme stavět v Mladý Boleslavi, kde se k nám připojí další členové strany a jejich kamarádi,“ sdělila nám paní průvodkyně do mikrofonu a vyrazili jsme. Než jsme se stačili zahřát, vyfasovali jsme modrý gumový náramek Věci veřejné, „aby nás pan řidič pustil do autobusu a nemyslel si, že ho jdeme vykrást“, což je v širších souvislostech docela dobrá ukázka černého humoru. Po náramcích přišly také letáčky s tabulkami, kde byly srovnané ceny nákupů v ČR a v Německu, asi abychom se utvrdili, že jsme udělali opravdu dobře, když se chystáme nakoupit za hranicemi.
LEVNĚJŠÍ NÁKUPY SE NEKONALY
Když autobus dorazil do Žitavy na parkoviště před místní Kaufland, připadalo mi to jako nějaká scéna z filmu Zdeňka Trošky. My Češi, co všechno víme a známe nejlíp, poslušně naskáčeme do autobusu pod velením strany prolezlé korupcí, abychom ušetřili dvacet korun a ukázali dlouhý nos ministru financí. Ale co je nebo není morální, samozřejmě nikdo neřešil. Paní průvodkyně nám nezapomněla rozdat také igelitky Věci veřejné, „abychom neutráceli centy za tašky“, a nálet na Kaufland mohl začít.
Vít Bárta dorazil s druhým autobusem o něco později, pozdravil se s příznivci a naskočil do svého BMW. Neodjel však zpět do Prahy, jak někteří tvrdili a psali. Není hlupák a vzhledem k přítomnosti některých novinářů by si dobrovolně neudělal takhle špatné PR. „Jel jsem se připojit k dalšímu zájezdu, plzeňskému, který se vracel přes Weiden,“ píše na svých stránkách na vysvětlenou.
Žitavský Kaufland se v podstatě nijak nelišil od jakéhokoliv českého, a to ani v cenách. Sice jsem si nepřepočítávala kursy a nemám dokonalý přehled o cenách všech potravin, ale rozdíly byly v řádech korun, maximálně desetikorun. Sortiment zboží byl určitě o něco širší a hlavní pozitivum nákupu v Německu spatřuji spíše v tom, že určité potraviny jsou prostě o dost kvalitnější než u nás. To, že jsme smetiště Evropy, potvrdily už mnohé výzkumy, a nákupy v zahraničí bychom tak spíše měli dělat dlouhý nos českým supermarketům než Kalouskovi.
OSPALOU ŽITAVU ČEŠI NEZAJÍMAJÍ
Vzhledem k tomu, že je Žitava kousek za hranicemi, byla v obchodě slyšet spíš čeština než němčina, rodina s nákupním košíkem a kalkulačkou v ruce počítající u regálu cenu v korunách nebyla výjimkou. Po hodině motání v davu nakupujících jsem se vydala do centra města, protože asistentka Véčkařů mi do telefonu slibovala, že tam najdu trhy.
Našla jsem je, stánky byly zavřené. Fungoval jen jeden uprostřed tržiště, kde se prodával svařák. Byl obklopen davem Čechů, zčásti účastníků našeho zájezdu, zčásti těch, co sem dojeli po vlastní ose. V centru se nacházely obchody s oblečením a pak nespočet krámků prodávajících přeplácané vánoční kýče, od třpytících se Santa Clausů po keramické sošky čehokoliv se sněhem.
„Co tak koukáte na tu hvězdu? To je německá vánoční hvězda! Máte rádi německé Vánoce?“ zeptal se mě jeden místní pán, zrovna když jsem se pohoršovala nad stým padesátým obchodem plným suvenýrů pro uživatelky Mimibazaru.
Žitavští nás ve svém městečku očividně rádi nevidí. Ani se nedivím, sice tam frajersky přijedeme na nákupní zájezd rovnou v autobusech, ale místní ekonomikou to nejspíš moc nehne. Čeho jsem si všimla, většina spolucestujících nakoupila věci do pár igelitek, žádné šílené megalomanství se nekonalo.
„Já sem spokojená, nakoupila sem, doufám teda, že levnějc než v Čechách,“ vykládala mi asi pětačtyřicetiletá žena z našeho autobusu. „Akorát ty hračky mě zklamaly, nemaj’ tu žádný, co by byly lepší než u nás nebo levnější,“ dodala. Mimochodem, moje apokalyptická vize toho, že budu značně snižovat věkový průměr osazenstva autobusu a celý den strávím ve společnosti knedlíkářů a řízkařů v šusťákovkách, co se oslovují mámo a táto a cpou si do kapes všechno, co je zadarmo, nebyla naštěstí správná.
Z většiny těch, s nimiž jsem mluvila, vylezlo, že na zájezd jeli spíše ze zvědavosti a obvykle nakupovat levně za hranice nejezdí. Až na několik tušených „členů strany a jejich kamarádů“, kteří se dali dobře poznat zejména podle toho, že rozhodně nevypadali jako někdo, kdo potřebuje ušetřit stovku za nákup potravin, zřejmě většinu lidí hlavně zajímalo, jak bude takový zájezd vypadat, jestli bude mít Vít Bárta šátek na krku a jestli nás bude někdo přemlouvat ke vstupu do strany.
PROŠVIHLI JSTE ZÁJEZD? POJEDEM ZNOVU
Jak již bylo řečeno výše, zpátky se k nám Vít Bárta už nepřipojil, museli jsme se spokojit s bodrou průvodkyní, jež ráda mluvila do mikrofonu o dělání přestávek na čurání. Neopomněla nám během cesty zpět rozdat kšiltovky, propisky a klíčenky s logem Věcí veřejných a následně skoro celý autobus vyhecovala, aby vyplnil anketní otázky na letáčku, jež jsme dostali.
Z anketních lístečků byli vylosováni tři šťastní výherci, kteří dostali termosku na kafe. Jestli s logem VV, to netuším. Navzdory mým očekáváním se tedy žádná výraznější přímočará agitace nekonala, prezentace v autobuse na téma Volte VV nám nikdo nepouštěl, přesto si strana musela přihřát polívčičku alespoň návalem dárečků a nenápadnými ódami na Vítka.
Průvodkyně nakonec také zmínila, že tento zájezd rozhodně nebyl posledním, jež Véčkaři pořádají, a do Vánoc tak možná zájemci budou moct zkusit štěstí v Německu znovu. „Já těmhletěm politikům vůbec nevěřim, radši už to ani nesleduju, všechno je to stejný. Co potřebuju, si koupim sám u nás a nepotřebuju, aby mě někdo někam vozil jak nesvéprávnýho,“ shrnul celou záležitost řidič našeho autobusu před odjezdem do Prahy.
