Steve Fisher, Američan v Praze: Právě mi skypuje žena do ložnice | Reflex.cz
reklama
nahoru

Steve Fisher, Američan v Praze: Právě mi skypuje žena do ložnice

Steve Fisher7. prosince 2012 • 06:00
Steve Fisher, Američan v Praze: Právě mi skypuje žena do ložnice
Vyznání
• foto: 
Marek Douša

Právě jsem dostal od své ženy přes Skype zajímavou zprávu. Takhle teď spolu doma komunikujeme. Ona sedí v obýváku nad svým laptopem a já u svého PC v ložnici. Takhle taky komunikujeme s dětmi. Ty jsou zavřené ve svém pokoji s laptopy. Odskypujeme jim zprávu typu Jděte si vyčistit zuby!, což je mimochodem snazší a účinnější než řvát po bytě „MAZEJTE SI VYČISTIT TY ZUBY!!!“ Zároveň tolik nerušíme sousedy.

reklama

(Do you want to read this article in English? Use this link.) 

 

V předchozích článcích jsem v tomhle sloupku psal, že internet „nenávidím“, ale to vlastně není pravda. Jen jsem chtěl být vtipný a obvykle je vtipnější mluvit o tom, co nenávidíte, než o věcech, které máte rádi, pokud ovšem k vašim oblíbeným činnostem nepatří dloubat se v nose či – s prominutím – prdět. Pravda je, že internet miluju. Dokonce jsem se s ním občas i miloval, ale to je jiná historie. Rád se dívám na Facebook a hledám, co moje rodina a mí přátelé, rozesetí po celém světě, právě dělají, o čem přemýšlejí, co čtou, na co se dívají a co poslouchají. Je to jako nekonečná návštěva, na kterou můžete podle libosti přijít a ze které můžete kdykoliv odejít. Kafe a sušenky taky přijdou vhod. Ty si ale donesu sám.

 

Je nasnadě, že i moji potomci milují internet. Hrají na svých počítačích s kamarády úžasné hry a pořádají s nimi na Skypu živé telekonference či spíš telekecy. Za mého mládí jsme si hrávali s dřevěnými vzduchovkami a šavlemi. Mé děti si hrají se šestou generací grafických procesorů GeForce od společnosti Nvidia s technologií PureVideo, SLI a podporou Shader Model 3.0.

 

Co k tomu říct? Závidím jim. A doufám, že jim vždycky závidět budu. Čtenáři tohoto sloupku možná vědí, že jsem si taky dělal legraci z toho, jak těžké je být rodičem. Ale to byly taky kecy. Pokud ovšem nemáte dcery. Pak je to pravé peklo, aspoň tak mi to někteří známí popisovali. O holkách toho moc nevím. Mám jen bratry a chodil jsem do chlapecké školy. A teď mám dva syny, takže si na základě zkušeností z doslechu od jiných rodičů můžu jen představovat, co by to bylo za práci vychovávat dceru. Často je pro mě dost obtížné poslouchat takové rodiče, protože jejich hlasy znějí trochu ochraptěle a napjatě od stálého křiku na děti. Mám pocit, že tyhle lidi taky dost kouří a pijou, což hlasivkám zrovna nepřidá. Podle mých akustických zkušeností jsou ale ochraptělejší matky.

 

Od těchto rodičů jsem pak slyšel historky plné nevrlosti, tvrdohlavosti, prudkých záchvatů vzteku, úmyslné krutosti a citového vydírání. Když mi dovyprávějí o svém manželství, pozeptám se na dcerušky. „Jo vy myslíte to naše čertovo kvítko?“ zní typická reakce. „Toho mého zplozence Satana v sukních?“ V ten okamžik obvykle přehodím výhybku a ptám se: „Že je ale poslední dobou mizerný počasí?“ Nerad tyhle rodinné tragédie poslouchám, jsem dost citlivá povaha. Být rodičem je ohromné. A nic není ubožejšího než tvrdit, že je něco báječné, když to ve skutečnosti zas taková sláva není. Bohužel se tohle stává dost často.

 

Nedaleko našeho domu je kavárnička, kam pravidelně chodím. A je tam taková příjemná servírka, která si často přisedne k mému stolku a povídáme si. Zasměje se, když jí vyprávím, o čem ten týden právě píšu. Tuhle se mě zeptala: „Jak to, že jste pořád tak pozitivně naladěný? Plný humoru? Tak šťastný?“

 

Řekl jsem jí, že si někdy představím, že jsem stařec nad hrobem, který najednou dostane šanci vrátit se v čase tak do mého věku a získat všechno zpátky – ženu, děti, přátele, život v Praze – a může to všechno prožívat znovu! A tentokrát si může vychutnat každičký okamžik. Jen jsem jí to dopověděl, všiml jsem si, že brečí. Před pár lety jí zemřel manžel, zabil se v autě. Ona teď žije sama s dcerkou. Jejich vztah je prý příkladný a dcera chodí každý den po škole za mámou do kavárny. Té paní ale manžel pořád moc chybí. Chtěla by vrátit čas, ale tentokrát dál do minulosti než do dnešního dne. „Je mi líto, že jsem vás rozplakal,“ omlouvám se. „Mám pocit, že mi dneska role vtipálka moc nevychází.“ „Jen přemýšlím o tom, co jste mi právě řekl,“ povídá mi. „Jsem ráda, že se známe.“

 

Mně se ale zdá, že mnohem větší štěstí mám já. Než jsem tenhle článek dokončil, dal jsem jí ho přečíst. Rozesmála ji zmínka o ochraptělých matkách. A teď, jestli mě omluvíte, připojím tenhle článek ke zprávě na Skypu a pošlu ho své ženě. Pak se zvednu ze židle a půjdu za ní do obýváku a dám jí pusu. Pak zajdu ke klukům do pokoje a poplácám je po zádech shrbených nad počítači.

 

Protože dobře vím, že už nebudu mít další příležitost užívat si tohle všechno tak, jak si to užívám právě teď.

 



Klíčová slova: rxrxstevefisher



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama