Steve Fisher, Američan v Praze: Nakupování šatů - to mě vždycky ubíjí! | Reflex.cz
reklama
nahoru

Steve Fisher, Američan v Praze: Nakupování šatů - to mě vždycky ubíjí!

Steve Fisher30. listopadu 2012 • 06:00
Steve Fisher, Američan v Praze: Nakupování šatů - to mě vždycky ubíjí!
Šik
• foto: 
Marek Douša

Nenávidím internet. Nedávno jsem někde na internetových stránkách četl článek o nejnovějších trendech v mužské módě. Normálně bych podobný článek nikdy nečetl, dokonce bych se o něm ani nikdy nedozvěděl. Naštěstí by kolem prošel, aniž by mě jak koliv ovlivnil, podobně jako morová rána v Kongu.

reklama


(Do you want to read this article in English? Use this link.)

 

Ovšem v tomto případě mě na článek upozornila má milovaná manželka, která mi na něj poslala odkaz poté, co jí tentýž odkaz zaslala přítelkyně na Facebooku.

 

Říkal jsem, že Facebook nenávidím taky?

 

Ať tak, či tak, článek tvrdil, že dnešní muži jsou stran svého vzhledu „vyrovnanější“ než v minulosti. Oblékají se „ve vrstvách,“ nosí otevřené košile přes trička a naparují se v ohrnutých límcích, v šátcích či náhrdelnících kolem krku, s náramky a stylovými hodinkami na rukou.

 

Rád bych vám o tomhle informativním článku řekl víc, ale dál jsem se nedostal; pak jsem se probudil s hlavou na stole, otevřenou pusou a poslintanou bradou.

 

Je nasnadě, že můj osobní přístup k věcem módy spočívá ve snaze hodit na sebe jakoukoliv košili či tričko a kalhoty, co mám v šatníku už deset let. Všechno tohle oblečení považuji za svou „klasiku“, i když mě má žena pořád přesvědčuje, že je „starý a na odpis“.

 

Naposledy, co mi to vytkla, jsem se zasmál a povídám: „Podívejme, kdo mi to tu káže, cha, cha.“

 

To byla ale hrozná, hrozitánská chyba.

 

O několik hodin později, přesně podle manželčiných instrukcí, jsem stál v oddělení mužské módy v jednom nákupním centru. Rozhlédl jsem se a okamžitě znejistěl. Raději jsem zavolal manželce domů o pomoc.

 

„Co se děje?“ ptala se. „Bourals? Jsi v pořádku?“

„Proč je tu tolik oranžových věcí?“ zeptal jsem se manželky.

„Protože je to teď módní barva,“ vysvětlila mi.

„Lidi nosej oranžový šaty?“ podivil jsem se.

„Ne, pochopitelně že ne,“ řekla. „Jen si je kupujou a pak je zahoděj. Jsi snad natvrdlej?“

„Ale oranžový šaty přece slušej jen černochům,“ povídám. „Podívej se na vězeňskou populaci v USA. Černí vězni všichni vypadaj’ elegantně, zatímco běloši jsou jak nezralý dýně.“

„Přestaň vykládat a začni nakupovat,“ usměrnila mě žena. „Jsem si jistá, že mají i šaty jiné barvy než oranžové. Už jsi dospělej. Něco si vyber.“

 

A tak to bylo zase jen na mně.

 

Nadechl jsem se a vydal se k oddělení košil. Opatrně, pokradmu, přikrčený v kolenou jsem se co nejvíc snažil neupoutat pozornost mladé prodavačky, jež stála v oddělení kalhot. Za chvilku jsem byl u košil.

 

„Můžu vám pomoct, pane?“ ozval se za mnou mladý hlásek.

„Jste neuvěřitelně rychlá,“ povídám.

„Sháníte košili?“ zeptala se.

 

Už už jsem si z ní chtěl začít dělat legraci a pogratulovat jí, jak je neuvěřitelně vnímavá vzhledem k tomu, že jsem u košil stál, ale vypadala tak mladistvě a sympaticky. Navíc já jsem v mládí taky chvilku pracoval v obchodě s oděvy, a tak vím, jaké to je, když člověk musí jednat se spoustou natvrdlých zákazníků.

 

„No, vlastně jo, jsem tu pro košili,“ řekl jsem jí místo vtípků. „Můžete mi říct, jestli tahle cenovka je za košili a to tričko vevnitř, co tu visí na ramínku?“

 

Usmála se. „No, to vlastně není twinset,“ řekla mi. „Je to jen košile, ve které je všité falešné tričko.“ „Opravdu?“ podivil jsem se. „Chcete mi říct, že je to pro lidi, co jsou příliš líní na to, aby si na sebe navlékli dva kusy oblečení po sobě?“ Usmála se a řekla: „Jo, asi by to tak šlo říct.“

 

„Pak je to akorát pro mě,“ povídám. „Já jsem vlastně ještě línější. Například jsem slyšel, že v módě jsou taky zvednuté límce u košil. Prodáváte košile, co už maj’ zvednutý límce?“

 

Znovu se usmála. „Takovou bych vám mohla donést, kdybyste chtěl,“ řekla mi.

 

Zazvonil mi telefon. Volala mi žena.

„Už jsi něco našel, nebo jen flirtuješ s prodavačkou?“ zeptala se záhadně.

Nervózně jsem se rozhlédl. „Proboha, kde jsi?“ ptám se.

„Po našem předchozím hovoru jsi nezavěsil, drobečku,“ pokárala mě. „Celou dobu tě poslouchám. Přestaň tu chudinku trápit.“

„Já ji netrápím,“ zaprotestoval jsem. „Myslí si, že jsem zábavný.“

„Doopravdy?“ zeptala se mě žena. „Kolik jí je? Osmnáct? Tobě šestapadesát. Asi se ti směje, jako když se teenageři dívají na horor.“

„Vědělas, že prodávají košile s všitým falešným tričkem?“ ptám se jí.

„Copaks mě neslyšel, že tě už pět minut poslouchám?“ odsekla mi.

 

„A jo,“ vzdychl jsem. „Promiň. Ale nemyslíš si, že ti dělníci v čínských a indických manufakturách z toho musej’ mít nesmírnou prču, když tyhle košile šijou? ,Hele, Amale, mrkni se! Šiju košili pro ty cápky ze Západu, co ani neuměj‘ nosit dvě košile na sobě.‘“

 

„Přestaň vymýšlet vtípky pro ten svůj sloupek v tom trhlým časopise a něco si kup,“ poručila mi žena. „Kromě toho jsi ten samej fór už jednou použil, když jsi psal o těch falešných televizorech v prodejně IKEA.“

 

„Chceš snad říct, že ten fór je ,starej a na odpis‘?“ ptám se.

„Chceš snad říct, že hodláš umřít?“ odpověděla má žena zdrcující otázkou.

 

Tak dobrá, nenávidím internet. Ale když to tak vezmu, alespoň mi dal šanci pár lidí rozesmát … kdykoliv se teď na mě moje žena podívá v mé nové oranžové košili s všitým tričkem.

 



Klíčová slova: rxrxstevefisher



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama