I „malí“ lidé s na první pohled banálními živůtky mohou dospět k osudové tragédii – důkazem budiž román Charakter Jiřího Šimáčka (vydalo ho nakladatelství Host). Brněnský prozaik, dramaturg a scenárista, jehož prvotina Snaživky z roku 2009 byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, ve své novince nezobrazuje heroické typy snažící se aktivně překlenout svůj životní horizont, ale naopak produkty malého českého myšlení.
Formálně se dvousetpadesátistránkový román skládá z krátkých kapitol stylizovaných coby lamentace, fňukání, žehrání a ublížený popis životních trampot; tedy z proudu řeči, kterému se v kunderovské zemi slabosti daří rozhodně lépe než dialogu.
Však taky v celé knize jediný dialog není. Střídají se jen monology tří hlavních postav, jejichž očima sledujeme vývoj sporu o dům na brněnském Jakubském náměstí, pod nímž leží deset miliónů lidských kostí z někdejších pohřebišť.
První ze stylisticky výrazně odlišených hlasů patří penzistovi Briximu, restituentovi domu, jinak též vězni z padesátých let, pamětníkovi Novotného amnestie a zapšklému moralistovi.
Jeho popis současného světa s podlými charaktery advokátů či pinožících se neschopů je nekonečně sarkastický. A jízlivé soudy a odsudky, jedním dechem trefné i otravné, charakterizují nejen hlavní postavu, ale celý styl knihy. Byť je to věčné hodnocení a nálepkování vycizelované a brilantní, toužíme po momentu, kdy zmlknou slova a nastoupí činy.
Nejinak je tomu u postavy třináctileté slečny, o níž se referuje s pomocí německého výrazu pro „děvče“ Mädchen. Monology Mädchen, vychovávané pouze matkou se syndromem ujíždějícího vlaku, jsou neseny v duchu pubertálního emo pocitu a na rozdíl od důchodcových moralit jsou obohaceny o moderní googlování a zájem o temné věci včetně zajetí rakouských slečen v tajných sklepech a statistik o sériových vrazích na www.vrazi.cz.
Jak stařecké, tak pubertální výlevy ve svém zábavně fejetonovém pojetí zmiňují řadu fenoménů civilizace za zenitem a nabízejí spousty humorných odboček k tématům, do nichž by se čtenář chtěl začíst mnohem hlouběji než do osudu malých, zbytečných lidí.
To, že věčné stěžování a ublížené známkování reality je v tomto fikčním světě jediným katalyzátorem vůle k životu, je zjevné i u třetího hrdiny – Ničemy. Outsider za hranou zákona se bojí vězení i vlastní matky a zaštiťuje se siláckými řečmi a šťavnatými vulgarismy.
Všechny řečičky, jež se ve třech proudech nalévaly do širokého trychtýře, se však na konci slévají do úzkého ústí. Karty jsou rozdány a po slovech musí přijít čin. V Brixiho minulosti už k takovému radikálnímu řezu došlo. Několikavteřinová událost zmíněná zhruba v polovině knihy (ten čin mimochodem o hrdinovi poví víc než všechny jeho pózy) leží pod povrchem jeho existence třicet let jako kostry pod Jakubským náměstím.
Ve finále románu se spirála skutků roztočí a všechny postavy, které jsme začali mít rádi, se velmi dramaticky promění. Nastává překvapivý danse macabre. Někteří se stanou mlčícími kostrami a za ty, co zůstanou, už nemluví slova, ale činy. Lehké fejetonové čtení se vybarvilo jako zdařilý román o překročení lidské malosti a rozhoupání k jednání, za něž jsou hrdinové schopni nést důsledky.
Autor je spisovatel
