Máme vrozenou nechuť k nespravedlnosti? Skoro to tak vypadá. Čím jsou lidé starší, tím větší mají sklon dělit se rovným dílem, nebo dokonce nechávat ostatním víc než sobě. V dlouhodobé perspektivě se to vyplácí.
Minulý týden jsem narazil na zajímavý test, měřící politické smýšlení. Najdete ho na adrese http://liblog.alesuv.net/kompas.php. Určitě ho vyzkoušejte. Je krátký. Zabere jen pár minut. Pokud to uděláte, umístí vaše názory do dvojrozměrného prostoru. Říká se mu podle původního autora, Američana Davida Nolana, Nolanův graf. Jeden rozměr je politická svoboda, druhý ekonomická. To může být velký rozdíl. Někteří lidé by například nejraději zrušili všechna ekonomická omezení a daně, ale zakázali by registrované partnerství jedinců stejného pohlaví.
Jiní zase nemají s registrovaným partnerstvím problém, ale chtěli by zvýšit daně bohatým, aby bylo víc na podporu chudých, nemocných a dalších potřebných. Já jsem měl sedmdesát bodů ze sta na ose ekonomické svobody a devadesát na osobní. Zaškrtl jsem třeba, že jsem proti zákazu kouření v restauracích, ale na druhou stranu bych nechal Českou televizi a dráhy v rukách státu. Politiku nesleduji nijak systematicky. Zatím jsem ale nevynechal ani jedny volby. Chození k nim považuji za příjemnou občanskou povinnost.
Volím pravicové strany, protože hlásají, že sníží státní dluh (za celou mou dosavadní voličskou kariéru se to však žádné nepodařilo). To ale neznamená, že bych měl něco proti stranám levicovým, kromě komunistů. Naopak, považuji jejich přístup za důležitý a myslím, že je mezi jejich členy spousta chytrých lidí, kterým se vyplatí naslouchat. Určitá míra rovnostářství je navíc našemu druhu vlastní. Svědčí o tom množství vědeckých studií z posledních několika let. Oproti zvířatům jsou lidé neobvykle kooperativní, a dokonce altruističtí.
DĚLENÍ BONBÓNŮ
K vědcům, již se problémem zabývají už dlouhou dobu, patří i rakouský ekonom Ernst Fehr. V roce 2008 mu vyšel, společně s dalšími dvěma spolupracovnicemi, Helenou Bernardovou a Rettinou Rockenbachovou, článek v časopisu Nature o rovnostářském uvažovaní malých dětí. Před rokem svoje výzkumy rozšířil i na větší děti a adolescenty z rakouských základních a středních škol. Druhou zmíněnou práci spolu s ním podepsali ještě Daniela Rützlerová a Matthias Sutter a vydal ji německý Institut pro studium práce.
Účastníci obou výzkumů hráli stejné ekonomické hry. Měnila se jen měna. Malé děti hrály se sladkostmi, větší už s penězi. Hráči měli možnost rozdělit zdroje mezi sebe a náhodně vylosovaného protihráče odpovídajícího věku. Pravidla dělení měla tři varianty.
Ve variantě s dobrým skutkem jste měli jisté, že dostanete bonbón. Mohli jste si vybrat, jestli ho dostane i váš protihráč. Stav na bonbóny mohl být buď 1:0, nebo 1:1. Ve variantě se závistí byl bonbón rovněž jistý. Mohli jste si ale vybrat, jestli soupeř dostane dva bonbóny (1:2) nebo jen jeden, stejně jako vy (1:1). Zato v poslední verzi hry, dělení, jste volili, jestli si nechat oba bonbóny (2:0), nebo je rozdělit rovným dílem (1:1).
DOBRÁCI VÍTĚZÍ
Podle voleb v jednotlivých variantách hry Fehr a jeho kolegové určili tři typy chování, z nichž dva měly ještě tzv. slabou a silnou verzi. Silní rovnostáři se snažili ve všech třech hrách rozdělit odměnu na půl. Slabí rovnostáři to udělali v prvních dvou, ale už ne ve třetí, protože tam by je to stálo bonbón. Silní altruisté se snažili ve všech hrách navýšit zisk protihráče, tj. v první hře 1:1, ve druhé dokonce 1:2 a ve třetí 1:1. Slabí altruisté se chovali stejně, až na třetí hru. Přišli by o bonbón, takže radši volili možnost 2:0. Poslední skupina byli zlomyslníci, kteří se snažili ve všech variantách minimalizovat zisk protihráče.
Vědci sledovali, jak se mění výskyt jednotlivých chování s věkem. Nejmladší děti jednaly sobecky. Čím starší byly, tím víc z nich dávalo přednost rovnostářství a dělilo se půl na půl. U starších dětí a adolescentů začal rovnostářství nahrazovat altruismus. Ženy se častěji chovaly rovnostářsky a hlídaly si svůj podíl. Muži byli větší altruisti a vzdávali se vlastního zisku ve prospěch protihráče.
Je ale na místě poznamenat, že jakákoli dobročinnost se dá považovat za rafinovanou formu sobectví. Když někomu pomůžu, zvýším tím vlastní šanci, že on příště pomůže mně. I kdybych se nesetkal se stejným protihráčem, může mě předcházet má dobrá pověst. Když někdo chodí darovat krev, obvykle o tom nemlčí. Zlomyslníci z experimentu Fehra a spol. tak mohou být buď hloupí, nebo nezkušení. Nepochopili, že hodní hoši nakonec přece jen doběhnou první.
RADEK JOHN
AUTOR JE BIOLOG
