Světe, máš průser! Redaktorka Reflexu Tereza Spáčilová mluvila v Berlíně s režisérem Stevenem Soderberghem | Reflex.cz
reklama
nahoru

Světe, máš průser! Redaktorka Reflexu Tereza Spáčilová mluvila v Berlíně s režisérem Stevenem Soderberghem

Tereza Spáčilová30. října 2012 • 06:00
Světe, máš průser! Redaktorka Reflexu Tereza Spáčilová mluvila v Berlíně s režisérem Stevenem Soderberghem
Steve Soderbergh
• foto: 
Profimedia.cz

Je otrávený filmy, politikou a světem vůbec. Jeho diváci mu nerozumějí. Apokalypsu bere jako nevyhnutelnou samozřejmost a tvrdí: „Zachránit nás může už jen humor.“ Scenárista, režisér, střihač, kameraman a (jak rád sám zdůrazňuje) teprve na posledním místě držitel Oscara Steven Soderbergh (49).

reklama

Nerad se fotí. Nerad dává rozhovory. Nerad dělá kampaň ke svým filmům. Vlastně by bylo jednodušší vyjmenovat, co má Steven Soderbergh rád než nerad. Takže co má Soderbergh rád? Kontrasty. Postavil na nich celou svou tvorbu a jen díky tomu může říct, že ho respektují intelektuálové i „hamižní“ producenti. Na tentýž plac umí dostat neherce i nedostupné hvězdy z Hollywoodu, jeden den točí akční film a další společenské drama. Nikdo netuší, s čím přijde příště, je zároveň enfant terrible i žhavé zboží. S posledními dvěma snímky, katastrofi ckou Nákazou a akčním Zkratem, ovšem příliš neprorazil a jeho (velké) ego utrpělo šrám. „Chci si teď dát od filmů pauzu, divákům evidentně chybět nebudu,“ říká.

 

Proč ta skepse?

Vkus diváků se posouvá daleko od toho mého. Letí fantasy, realismus přestává být atraktivní. Já jsem přitom člověk, který si musí věci ohmatat, prověřit, realita má pro mě obrovský náboj. Naneštěstí jsem v tom sám.

 

Proč?

To kdybych věděl. Možná je to přirozený vývoj. Podívejte se na můj fi lm Zkrat – myslel jsem si, že když poruším stereotypy a natočím akční scény jinak, realističtěji, lidi to zaujme. Připadalo mi to nové a svěží. Jim ne.

 

Působíte zhrzeně. Je právě to důvod, proč chcete přestat točit?

Je to jen jeho část. Na nějakou pauzu by došlo, i kdyby Zkrat vydělal stovky miliónů. Tady nejde o zhrzenost z neúspěchu, prostě jsem se podíval, na jaké filmy se chodí, a musel konstatovat, že jsem opravdu „out“.

 

Máte už konkrétní den, kdy onu pauzu odstartujete?

Nemám. Nejdřív musím dokončit, co jsem rozpracoval, a je toho docela dost.

 

To se nedivím, točíte závratným tempem. Mimochodem není to moc, jeden až dva filmy ročně?

Není, mně přesně tenhle rytmus vyhovuje. Člověk nezakrní.

 

Čemu se budete věnovat, když ne filmům? Prý vás baví malování.

To máte pravdu, baví. Dobrý nápad, až nebudu točit, budu malovat.

 

Jaký typ výtvarníka jste?

Klasický, dělám věci, které se dají pověsit třeba do obýváku. Ne toho mého, samozřejmě.

 

Proč samozřejmě?

Jsem alergický na lidi, kteří se obklopují tím, co sami vytvořili. Občas se mi stane, že sedím v něčí kanceláři a musím se smát, protože je plná jeho ega – fotografie z fi lmů, které dělal, plakáty z jeho produkce, je to směšné. Moje kancelář je také plná plakátů, ale cizích. Člověk by se měl obklopovat věcmi, které ho inspirují, ale jak mám inspirovat sám sebe?

 

Co konkrétně vám tedy visí na zdech?

Výběr z mé skromné sbírky filmových plakátů, obměňuji je po dle nálady. Naposledy jsem si užíval pohled na Truffautova Julesa a Jima, Antonioniho Zabriskie Point, taky tam bylo něco od Billyho Wildera. Ale než tenhle rozhovor vyjde, bude určitě všechno jinak.

 

Filmy, které jste jmenoval, vás nějak ovlivnily?

Nejsem typ tvůrce, který vysype z rukávu své vzory, takže spíš ne. Pokud mě někdy něco změnilo, nebyla to jedna konkrétní věc nebo titul, byl to spíš jejich sled. Je pravda, že v minulosti vznikaly filmy, které měly dopad na myšlení lidí, a ani já jsem jejich vlivu neunikl. Ale také je fakt, že dnes už filmy ovlivní tak maximálně módu nebo způsob mluvy, víc nic.

 

Chtěl byste, aby to bylo jinak?

Samozřejmě. Čímž se ale dostáváme k obecnější otázce, totiž jaký je vlastně smysl a funkce umění, proč má existovat. A to už je složitější problém.

 

Zkuste ho zjednodušit.

Pro mě je na umění krásné, že z člověka snímá tíhu samoty. Když se díváte na film nebo na obraz, čtete knížku, zkrátka děláte cokoli uměleckého, dává vám to pocit, že nejste sám. Přitom na světě ještě stále existují kultury, které umění zakazují, to je hrozné! Asi víte, o čem mluvím, když jste z bývalého Československa.

 

Bohužel.

Když vnímáte umělecké dílo, potřebujete o něm s druhým komunikovat, ověřovat si, zda to cítí podobně. Přijít o možnost sdílet emoce musí být děs. Snad už se nic takového nebude opakovat. I když v dnešním světě ...

 

Právě k současnému světu prý nemáte zrovna kladný vztah …

A jak bych mohl mít? Celý politický systém jako by se porouchal a nikdo neví co s ním. Problémy a ideologie nikdy nešly příliš dohromady a to, co poslední dobou sledujeme, není nic jiného než neschopnost řešit problémy. Právě proto, že to ideologie nedovoluje.

 

Teď mluvíte o Spojených státech, nebo o světě obecně?

Tohle je univerzální záležitost, problém člověka a jeho myšlení. Pokud se má něco změnit, musíme začít od jednotlivců. V podstatě by to chtělo něco, jako bylo osvícenské hnutí před třemi sty lety, bez něj se nikam nepohneme.

 

Omlouvám se, ale mluvíte trochu moc abstraktně. Co přesně vás vlastně trápí?

Že se svět řítí do záhuby. Všechny ty nové technologie, propojenost každého s každým přes sociální a jiné sítě zavánějí velkým průšvihem. Bláhově se utěšujeme, že máme ještě čas, že pokud má přijít katastrofa, tak nejdřív za dvacet, možná pětadvacet let. Ale to je omyl. Napětí ve společnosti je neúnosné, stačí málo a nebudeme ani my, ani svět. Máme průšvih.

 

Obálka Reflex 43/2012

Rozhovor se Stevenem Soderberghem najdete v Reflexu č. 43/2012, který vyšel 25. října.

 

Tereza Spáčilová


Klíčová slova: rxrxterezaspacilova



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama