Zpěvák kapely Wohnout Matěj Homola varuje: Nehulte na Ukrajině! | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zpěvák kapely Wohnout Matěj Homola varuje: Nehulte na Ukrajině!

Jiří X. Doležal 1. října 2012 • 06:00
Zpěvák kapely Wohnout Matěj Homola varuje: Nehulte na Ukrajině!
Matěj Homola
• foto: 
David Turecký

Tráva na pět jointů, z pohledu českých úřadů banalita, vás na Ukrajině může přijít až na sedm let vězení. Matěj Homola s touto hrozbou strávil v roce 2008 na Ukrajině několik týdnů. Bylo to hrůzokrásné. Ale trávu radši nikam nepašujte. Přinášíme Matějovu zpověď.

reklama

 

Snažím se hodně cestovat a přivážím si domů různé zážitky. Ovšem tenhle ukrajinskej byl dost odlišnější od těch ostatních. Je starej čtyři roky, a přestože měl zůstat v rodině, vyplaval na povrch a je z toho věc veřejná. Nejen proto o něm mluvím. Nechlubím se jím, to chci zdůraznit. Ale ani se za něj nestydím, mám asi hodně liberální myšlení, protože užívání marihuany neberu jako zločin a netajím se tím, že si někdy jointa dám. Naše republika to chápe, ne tak Ukrajina.

 

To jsem ovšem tenkrát při výletu na Ukrajinu netušil. Stručně a jasně – dostal jsem tam podmínku za držení marihuany, která byla platná jen na jejich území. Už mi vypršela a zůstal jen zážitek, protože jsem tam strávil měsíc a půl. Možná by se spíš hodil do rubriky „Co se může stát“, ta ovšem v Reflexu neexistuje. Takže je to cestopis.

 

VYNIKAJÍCÍ PŘÍLEŽITOST

Začalo to jako obyčejnej výlet na Slovensko, kam jezdím hodně rád. V létě 2008 jsme se domluvili s kamarádem, že tam na pár dní vyrazíme. Kamarád je teolog, budoucí farář, žije v celibátu, ale má pokrokové smýšlení, takže se nebojí dát si panáka, poslouchá death metal a je vůbec dost svéráznej. Chodili jsme po Slovensku po horách a po romskejch osadách, spali venku, řešili Boha a cokoliv – oba preferujeme tenhle druh turistiky. Když jsme se přiblížili k ukrajinským hranicím, tak nás napadlo, že se tam na jeden den mrkneme. Celej život jsem měl Ukrajinu jako sen a nikdy předtím jsem tam nebyl. Tohle byla vynikající příležitost.

 

A tak jsme se ocitli o půlnoci v Uble na hranici, kde nás důkladně prošacovali, projeli auto, které nám očuchali psi, zasvítili zblízka baterkami do očí a vůbec byli ti celníci jak z minulýho století. Nakonec nás pustili a my se tam někde vyspali, pak se projeli krajinou, užili si odpoledne v Užhorodě a vraceli se domů. Vůbec se mi nechtělo a byl jsem pevně rozhodnutej, že se do tý země musím vrátit. Když jsme na hranicích přišli na řadu, jednomu celníkovi se pravděpodobně trošku nezdály naše obličeje, a tak nás poslal i s autem do boxů na důkladnou prohlídku.

 

 

Odvážel jsem si z Ukrajiny jednoho jointa v sobě a na pár dalších jsem měl schováno někde v autě, co k tomu dodat. Moje auto zkoumalo hodně lidí, po chvíli to objevili, v boxu se začaly rojit další uniformy a situace nabrala zásadní obrat. Chvilku byl zmatek a pak nás poslali pod dohledem nějaký uniformy ven z boxu, aby dokončili prohlídku. Využil jsem tý chvíle a okamžitě volal jedný blízký, spolehlivý a šikovný osobě, co máme dělat, když se nám stala tahle banální věc.

 

Ta osoba volala zpátky za čtvrt hodiny, že to není tak úplně banální věc. A že to může bejt i větší problém, protože na Ukrajině jsou vůči drogám, tedy i vůči trávě, dost přísný. Ale nějaký instrukce jsem dostal. Po ukončení prohlídky si nás odvedli někam do kanceláře, kde jsme absolvovali lehký výslechy a podepisovali papíry. To trvalo do půlnoci. Sebrali nám auto, pasy, odvedli nás do nějaký boudy a řekli: Počkejte tady, přijdeme pro vás za deset minut. Přišli si pro nás do tý boudy za čtyři dny.

 

HOTEL U BOHDANA

Ta bouda byla starej celní domek, ve kterým měl svůj kutloch celník Bohdan, kterej nám ho nedobrovolně pronajal, patrně prohrál s kolegy sázku, protože na hranicích nemají vazbu a někam nás dát museli. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Tý ubytovně jsme říkali Hotel u Bohdana, byla plná papírů, starýho nábytku, sušenejch ryb, sem tam vodka, prostě bizarní vězení. Měli jsme na hranicích volnej pohyb, na jídlo jsme chodili do hraničního bufetu, což je fakt špeluňka, kde se do letoška, jak jsem koukal, nic nezměnilo. Chodí tam na jednoduchý jídla, na kafe a na vodku jen zaměstnanci z ukrajinský strany hranice a kamioňáci. O hajzlech a „umývárně“ se radši nebudeme bavit.

 

Čas na hranici utíkal pomalu, ale přece jen utíkal a vidina toho, že by to mohl být fakt průšvih, nabírala na obrysech. I když jsem v duchu stále věřil, že to nakonec nikdo nebude řešit, dostaneme bububu a vykopnou nás ze země, takže jsem to ani zatím neoznamoval domů, abych předešel infarktům příbuzných. S kamarádem jsme moc netruchlili, hráli jsme karty, četli knihy a kecali v přátelským duchu s celníkama v kantýně. Kromě obyčejnýho hraničního stereotypu dvou zadržených Čechů se ale stala jedna důležitá věc. Objevil se můj advokát, celkově vzato možná nejdůležitější figurka na šachovnici. Byl to Ukrajinec.

 

Dostali jsme na něj číslo od Bohdana, že prý by nám jeho známej mohl pomoci, a tak jsme si s ním jen tak nezávazně dali sraz v kantýně. Přišel velkej a širokej chlap, od pohledu spíš hlava vymahačů všech dluhů světa. Chvíli jsme se testovali navzájem a já byl fakt na vážkách, jestli do něj vložit důvěru. Byl cizí a nelíbil se mi. Ale nakonec jsme se domluvili a byla to dobrá volba. Znal dobře systém a já dostal první instrukce. Týkaly se toho, co uděláme teď, protože upozorňoval, že se to celkově asi protáhne a budeme se muset vyhnout vazbě.

 

Pak odjel a já začal zařizovat nějaký věci. Mezitím ona osoba blízká a šikovná v Praze kontaktovala různý právníky se žádostí o radu, ale byly to tak protichůdné názory, že se tím nedalo moc řídit. Nikdo nedal odpověď, co se může stát, co máme přesně dělat. Názory byly od pokuty a vyhoštění až po pár let natvrdo. Stejnou sazbu tipovali i různí celníci z hranice, se kterými jsme se dali do řeči.

 

STUDIO V UŽGULAGU

Z hotelu U Bohdana nás čtvrtej den odvezli k výslechu do města na policii. Po něm se rozhodlo, že kámoš pojede domů a já zde počkám a nechám se vyšetřit a odsoudit. Nepůjdu do vazby, budu mít volnej pohyb, ale musím být k dispozici a nesmím opustit město. Plus mi zatím zabírají auto, ale tahle informace mě ani moc nezajímala. Na otázku, kdy by to mohlo být vyřešený, mi nikdo nedal odpověď. Snad pár týdnů. Šel jsem si tedy vzít osobní věci z auta, který si nechali na rozbor, a pak jsem se nastěhoval do jednoho hotelu.

 

Do průměrnýho ukrajinskýho hotelu, kde tekla teplá voda jen asi hodinu denně. Což mi bylo fuk, neboť po čtyřech nocích v hotelu U Bohdana to byla změna k lepšímu, a já navíc nepotřebuju mít extra komfort. Kamarádi mi dovezli z Prahy hodně knih, oblečení, a hlavně můj počítač a kytaru s vybavením, takže jsem si tam udělal malý studio, abych mohl pracovat. Měli jsme totiž před na táčením desky. Ale hlavně jsem měl relativní svobodu a nemusel hnít někde v díře.

 

Jestli někoho napadne, že jsem mohl zkusit zdrhnout, tak se dá říct, že jsem to zkusit mohl. V podstatě je to na Slovensko přes les. Jenže – ukrajinská hranice je plná psů, termokamer a vojáků a chytnou tam každej rok mraky lidí. A hlavně – nedoporučoval mi to nikdo! Ani z Ukrajinců, ani z Čechů. Ani z právníků, ani z mafiánů. Kdyby mě chytli, situaci by to razantně zhoršilo.

 

Protože jsem tam byl teď sám a v problému, kterej jsem neustále řešil, dost mi to ze začátku rozhazovalo psychiku. Užhorod jsem přejmenoval na Užgulag. Proklínal jsem ukrajinskej systém, svoji blbost, všechno. Byla tam nejen ta trestněprávní stránka věci, ale hlavně fakt, že jsem nemohl odjet domů, kde mě potřebovali. O tom se taky nechci moc rozepisovat, ale samozřejmě jsem to už na začátku musel oznámit rodině a blízkým, což nebylo úplně lehký. Nemluvě o koncertech, byla festivalová sezóna a kluci museli hrát ve třech. A už vůbec nemluvě o utajování celý záležitosti kvůli novinářům, protože pak by to bylo on-line. První dny tedy nebyly nic moc.

 

Potom jsem se nějak rozhodl k tomu postavit racionálně, vzít a pojmout svůj stav jako neměnný fakt, prostě nějak se s ním vyrovnat. Byl krásnej konec léta a Užgulag je pěkný město. Přehodnotil jsem svůj režim. Vstával jsem brzo, běhal, plaval, posiloval, chodil na nějaký tréninky boxu, navštěvoval muzea, památky, dělal kdeco, a hlavně se seznamoval s mnoha lidmi, a to nejen z ozbrojených složek. Občas jsem se s někým čuť čuť opil vodkou, která je bez legrace ukrajinským motorem. A hlavně jsem pořád chodil, každý den přes třicet kilometrů, to mě hodně bavilo a odvádělo myšlenky od mého problému.

 

Jelikož Zakarpatská Ukrajina byla kdysi součástí naší republiky, mají nás rádi, a tak jsem se tam cítil brzo velice dobře, měl jsem nové přátele, oblíbený podniky, rozmluvil jsem se a po chvíli splynul s davem. Fakt mě to tam bavilo. Občas za mnou někdo přijel, což jsem vždy ocenil, neboť je to sem z Prahy asi deset hodin cesty.

 

DÍKY, SOUDRUHU STALINE!

Na Ukrajině jsem se setkal se spoustou „opravdu zajímavých“ lidí a dostal se do zvláštních situací. Byl to měsíc a půl trvající kolotoč zážitků, na něž zde není jednak dostatek prostoru, no a pak jsou z velké části nezveřejnitelné. Nejde o žádné čuňárny, jde o korupci, která vládne Ukrajině. Od nejnižšího úředníka po celosvětově známou Juliji, která teď sedí ve vazbě a která podle místních z toho plynu měla fakt velký prachy. Prej. Všechno lze PREJ nějak obejít, urychlit, zařídit, každý je korumpovatelný. Tak to je, a kdo jde proti proudu, je trochu podivín. Je to zkrátka nesrovnatelný s námi a to se s korupcí trápíme docela dost.

 

Že v tom nejsem tak úplně sám, jsem poznal brzo. Jednak jsem tam mluvil s jedním Čechem a pak jsem byl jednou skejtovat u místního divadla a přijel tam kluk, kterej na první pohled nebyl Ukrajinec. Dali jsme se do řeči, byl to Francouz a v Užgulagu už trčel se svou partou několik měsíců kvůli mizerným čtyřem gramům, který si vezli na dovolenou do Oděsy. Svůj případ řešil přes francouzskou ambasádu a táhlo se to.

 

On a jeho tři kamarádi měli ale ještě další problém – nerozuměli ani slovo ukrajinsky a azbuka jim nic neříkala. V tomhle jsem soudruhu Stalinovi v duši poděkoval, že si nás kdysi porobil, ruštinu povinně zavedl a tímto mi tuto situaci ulehčil. Ti Francouzi tam mimochodem byli i po mém odjezdu. Občas jsem šel na výslech, kde seděl můj vyšetřovatel, mladej Ukrajinec. Odevzdal a přijal jsem vždy hromadu bumážek, na co už jsem si zvykl. Ukrajinci milují bumážky a na všechno je potřebují ve velkém množství podobně jako Vogoni. Můj případ, kromě toho, že byl absurdní, tak byl i značně neekologický, protože spotřeboval kus lesa.

 

U výslechu vždy povinně seděla moje překladatelka, která slovo marihuana předtím v životě neslyšela, sympatická starší paní, chodil jsem k ní na kafe, protože mluvila česky, no a můj advokát, kterej svým osobitým humorem vše zlehčoval. V podstatě to byla nenucená konverzace. Pak vyšetřovatel jednoho dne ukončil svou práci, podal mi ruku a poprosil mě o dvě podepsaný cédéčka. To je taky jediná korupce, ke který se přiznávám. Se svým advokátem i s jeho rodinou jsem se hodně sblížil a díky němu jsem se pak mohl podívat i za hranice Užgulagu. To byla příjemná změna, protože čekání na soud se protahovalo, byl teplej podzim a zakarpatská příroda to přeháněla v barvách. Bylo tam krásně.

 

FINÁLE BYLO PSYCHO

U soudu to už tak krásné nebylo. Prokurátorka byla od pohledu přísná a navrhovala mi horní sazbu čili sedm let natvrdo. Můj advokát a já jsme oponovali logicky, že jsem z liberálního Česka, kde se tohle nestíhá, a tak jsem to podcenil, že to není společensky nebezpečný, že jsem hudebník a ti jsou vždy svobodomyslnější, že se omlouvám a že už se to nestane, což bylo zdůrazněno. Bylo to odročeno o pár dní a to mi hodně zkazilo náladu. Ale soudce byl sympatickej a rozumnej, na druhým stání jsem dostal podmínku platnou na území Ukrajiny a jako bonus nezkonfiskovaný auto, plus jsem musel zaplatit nějaký soudní výlohy.

 

Musím říct, že to finále bylo psycho, protože jsem se opravdu obával nejhoršího, tedy že tam zůstanu na delší dobu a za horších podmínek. Můj advokát hodně pracoval. A tak jsem výsledek přijal absolutně bez problémů, či spíš s velkou radostí. Dostal jsem pas, prošel si naposledy město, vyzvednul auto, naházel do něj krámy a vyfičel z Ukrajiny. Byl začátek října, doma všichni čekali a za tři dny nám začínala šňůra.

 

Co k tomu říci závěrem? Soukromě ještě jednou díky všem, kdo mi tenkrát pomohli. Veřejně – vy, kdo ji kouříte, raději nepašujte marihuanu pro vlastní potřebu a nikdy na Ukrajinu. Nepřemýšlejte o tom, že je to postavené na hlavu, prostě to neriskujte.

 

Jiří X. Doležal


Klíčová slova: rxrxjirixdolezaljiridolezaljxd



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama