Příběh baru, který neexistuje. Studenti otevřeli „prohibiční“ podnik, z něhož vás nikdy nevykopnou | Reflex.cz
reklama
nahoru

Příběh baru, který neexistuje. Studenti otevřeli „prohibiční“ podnik, z něhož vás nikdy nevykopnou

Dita Ondrejková2. října 2012 • 06:00
Příběh baru, který neexistuje. Studenti otevřeli „prohibiční“ podnik, z něhož vás nikdy nevykopnou
foto: Archív

Rohový dům v postranní ulici v samém srdci Brna na první pohled vypadá jako banka. Jenže uvnitř naleznete sen dvou nápaditých mladíků, kteří po měsících tvrdé práce přenesli bar z facebookové stránky do reality všedního dne. Po vzoru Barneyho a Teda, dvou hlavních postav z amerického sitcomu Jak jsem poznal vaši matku, si stanovili jediné pravidlo, jež potěší milovníky nočních drinků: Zavíráme až s posledním zákazníkem. Jak by řekl Barney, stane se legen(počkejte si)dárním?

reklama

Původně chtěli podnikaví vysokoškoláci Andrej Vališ s Janem Vlachýnským svůj vysněný podnik inspirovaný americkou barovou kulturou otevřít již na začátku září. „Podle plánu jsme měli už mít otevřeno. Jenže když my jsme nikdy nic podobného nedělali. Konkrétně s přestavbou jsme měli opravdu špatný odhad,“ poznamenává Andrej Vališ, rozvážný vysokoškolák z Uherského Hradiště. V dubnu tohoto roku si stanovili s kamarádem Honzou cíl. První školní den otevřeme bar. Bar, který neexistuje.

 

Neměli místo, lidi a jako studenti taky ani moc peněz. Přesto za necelý půlrok sedí v provizorním kanclíku pod rodícím se barem. „Nejvíc nás zdržela požární zpráva. Tu první nám vrátili, u druhé jsme až po čase zjistili, že ji děláme podle úplně špatných instrukcí. Museli jsme sehnat někoho, kdo nám řekne, jak to máme vlastně udělat. Nato jsme zjistili, že díky protipožárním opatřením budeme muset ostatní práce posunout asi o čtrnáct dnů,“ vypočítává problémy Vališ.

 

Bude se to zdát divné, ale prohibice jim hraje do karet. Teď si tak opravdu nemusí dělat vrásky s tím, že mají zavřeno. Navíc jim vláda dělá tak trochu i reklamu. Při nejslavnější prohibici v dějinách lidstva, která probíhala postupně v celých Spojených státech v letech 1919 až 1933, se naléval alkohol právě v barech, jež oficiálně neexistovaly.

 

Vznik názvu baru ale s prohibicí nesouvisí: „Vlastně jsme to prvotně vymysleli jako reklamní kampaň. Když jsme přišli do tohohle místa, tak se nám líbilo. Ale bylo strašně velký, mnohem větší, než jsme si původně představovali. Když jsme se rozhodli, že to tady vezmeme a budeme pár měsíců předělávat, tak si nemůžeme dovolit pak zase několik měsíců čekat, než začnou chodit lidi. Musíme jim dát vědět dopředu, že tady budeme. A protože jsme v té chvíli ještě neměli název, tak jsme mu začali říkat ‚Bar, který neexistuje‘,“ vysvětluje Jan Vlachýnský, student politologie a psychologie na Masarykově univerzitě cestu k chytlavému názvu.

 

S úsměvem pak ale dodává: „My jsme totiž viděli hodně barů v Americe. Tam jsou teď populární ,speakeasy‘ bary, které odkazují na ty ilegální a utajené z dob americké prohibice. To je taky varianta, jak se na náš název a bar koukat, že se zašijete a není vás vidět. I když tady na tomhle místě to asi lehce nepůjde,“ a ukazuje tak obrovský prostor, ve kterém hodlají nalévat hostům kvalitní, ovšem málo známý alkohol.

 

 

Nápad založit si vlastní podnik se zrodil na Aljašce. Před pár měsíci si tam Vlachýnský s Vališem dali jointa a slíbili si, že po návratu domů si otevřou bar. Jejich jedinou zkušeností v tomhle oboru jsou přitom vánoční trhy, kde v několika stáncích míchají drinky z moštu.

 

Co je na tom podniku dvou studentů kromě názvu tak neobvyklého? To, že nikdy neměli bar ani podobný podnik. A taky jejich celková otevřenost. Na facebookovské stránce zveřejňují všechno, co se jim při přestavbě děje, shánějí spolupracovníky i zákazníky. I díky sociální síti vytvářejí osobitý příběh pro místo, kde se lidé budou bavit anebo jen zapomínat na strasti každodenního života. Navíc mají zvláštní filozofii, která v českých poměrech nemá obdoby.

 

Kolikrát už se vám stalo, že vás vyhazovali z hospody nebo klubu se zavíračkou napsanou na dveřích? Na ostravské Stodolní ulici se vám to asi nestane, ale jinak je docela běžné, že se podnik zavře, i když v něm ještě pije a baví se hodně lidí. Bar, který neexistuje chce být jiný. Chce být jako obývací pokoj, v němž trávíte volný čas. Zvete do něj své známé a s tím klukem za barem, co ještě minulý týden nevěděl, jak namíchat mojito, si tykáte. Takhle chtějí vystupovat a fungovat. Vlachýnský s Vališem doufají, že právě tohle bude v Brně, oblíbeném studentském městě, fungovat.

 

Téhle vizi má dopomoci celková otevřenost nejenom otevírací doby. Skrze své facebookovské stránky komunikují s postupně narůstající fanouškovskou základnou, přidávají fotky z rekonstrukce a komentují veškeré problémy, jež je v cestě za jejich snem potkávají.

 

„A už jsou u nás domluvené dva vánoční večírky,“ směje se Vališ, student Vysoké školy ekonomické. Je září, do Vánoc zbývá ještě spoustu času. Baru však ještě chybí to nejdůležitější. Srdce. „Rádi bychom řekli, že má bar deset metrů, ale je to o dvacet centimetrů méně,“ směje se Vlachýnský a dodává: „Součástí baru jsou dveře z domu, kde bydlíme. Musím říct, že je tam v poslední době docela zima.“

 

Honza Vlachýnský je usměvavý sympaťák. Zdá se, že právě on je motorem celého projektu. Rozhodně mu díky znalosti lidské psychologie vtiskl tvář. A to při výběru zaměstnanců. „Přišlo nám přes patnáct set životopisů. Na pohovory jsme jich pozvali sto padesát a do závěrečného zužovacího assessment centra jsme jich vzali patnáct. Centrum jsme si upravili pro vlastní potřeby. A na ten nápad jsem přišel díky studiu psychologie. Těch patnáct kandidátů jsme postavili do úplně jiné situace, kterou museli nějak řešit. Nakonec z toho vyplynula desítka, se kterou budeme pracovat. Ale musím říct, že už v těch předchozích výběrových kolech jsme to dobře protřídili, to konečné rozhodování nebylo jednoduché,“ vypočítává způsoby výběru spolupracovníků Vlachýnský.

 

Zatímco vznikal rozhovor, ve vedlejší místnosti se jeden z budoucích barmanů pořádně zapotil. Neotáčel však lahvemi, nýbrž řezal pilou. Ostatně barmanskou show v Baru, který neexistuje nebudete moci očekávat: „Za prvé jsme amatéři, takže na nějaké žonglování asi fakt nebudeme. Navíc nechceme ty drinky ani nějak zbožšťovat,“ v tomhle se Vališ s Vlachýnským shodují. „Chceme, aby sem lidi chodili pít věci, jež nikde jinde nenajdou. Budeme mít alkohol ne úplně známých značek, ale se kterým mají naši hosté dobré zkušenosti. A jsme zase u těch lidí. Na Facebooku jsme se ptali, co chtějí pít. Ozvaly se desítky lidí. Díky tomu tu snad budou chodit,“ dodává s nadějí v hlase Vlachýnský.

 

A když ne pít alkohol, tak alespoň posedět na sedačce stejné značky, jaké měl v hejtmanské kanceláři David Rath. A ona vlastně i ta sedačka má příběh. Tenhle bar je jako kniha s mnoha kapitolami. I když vyprávějí o něčem, co vlastně neexistuje.

 

Dita Ondrejková


Klíčová slova: rxrxditaondrejkova



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama