Slzy štěstí. Adéla Knapová a Jan Šibík se vydali do slovenských romských osad na východ od Tater | Reflex.cz
reklama
nahoru

Slzy štěstí. Adéla Knapová a Jan Šibík se vydali do slovenských romských osad na východ od Tater

Adéla Knapová26. září 2012 • 06:00
Slzy štěstí. Adéla Knapová a Jan Šibík se vydali do slovenských romských osad na východ od Tater
foto: Jan Šibík

„Nikdy bych odsud neodešla. Nikdy,“ kroutí nechápavě hlavou stará cikánka Verona s velkýma očima, které dominují její souměrné tváři. „Tady jsme doma,“ usměje se do zářijového slunce. Má dvaatřicet vnoučat a dřevěnou podlahu z nahrubo ohoblovaných prken, z níž by se dalo jíst, jak je čistá.

reklama

 

Její syn právě staví naproti vchodu do jejího dvoupokojového domku nový dům. „A kde jinde by měl stavět? Tady je jeho rodina,“ diví se nad mými otázkami Verona a nese mi horký čaj. Sedím naproti velké kolorované fotografii z poloviny minulého století. I po těch letech je poznat, že černooká krasavice s dlouhými havraními vlasy a ostře řezanými, téměř noblesními rysy je právě ona.

 

Verona se začervená, když jí řeknu, že jsem ji poznala. Její vnučka, osmnáctiletá Michaela, také hezká a nezvykle klidná dívka, jen samozřejmě přikývne. Verona jde ke skříni, kde pod kabáty a svetry leží pytle brambor, a vytahuje krabičku cigaret. V Rožkovcích, romské vesnici, kde jsem, kouří většina obyvatel. Pije se tady ale mnohem méně, než by člověk u Romů čekal.

 

LEPŠÍ A HORŠÍ

„Nejsou peníze,“ směje se Verona a její muž přikyvuje. „Ale babička ani moje mamka s otcem nepijí,“ dodává rychle Michaela. „Vážně nekouříš? A muže jsi opravdu nechala doma? Nepřijel s tebou? To tě pustil samotnou?“ nechápavě mlaskne osmnáctiletá dívka, která už podle svých slov za sebou jeden krátký vztah má. „Ukázalo se, že pije a začal hrát automaty. Tak jsem to skončila,“ říká Michaela. Její bývalý přítel pracuje v Praze na stavbách. Podobně jako jiní Romové ze slovenských osad jezdí za prací do zahraničí. Většinou právě do Česka. Nebo do Anglie. Michaela sama má jeden ročník učení na dámskou krejčovou. „Nechala jsem toho. Nebavilo mě to.“

 

Teď se každý den nudí. Potlouká se celé dny v osadě, kde je načerno natažená elektřina a drtivá většina domů a chatrčí, sbitých ze dřeva, plechu a doplněná sem tam kamenem či tvárnicí, se pyšní satelitním talířem. Teplá voda je sci-fi . Podél jediné cesty vedoucí středem Rožkovců se klikatí stoka. Ústí do ní všechno. Záchody jsou suché, za domy, kousek v lese i přímo na dvoře. Menší děti si ale se záchodem hlavu nelámou. Stejně chodí polonahé, tak jen stačí přidřepnout tam, kde právě jsou.

 

„Měly by se stydět. To jsou matky? Nechají děti špinavé, posoplené. Neučí je chodit na záchod. Nechápu to,“ zlobí se na ostatní Romky v Rožkovcích Verona. Její rodina patří k místní honoraci. Jejich dům sice nevypadá výstavně, ale uvnitř je čisto. Všichni, nejen děti, slušně zdraví. Neřvou na sebe, nepovažují za normu získávat si pozornost úderem do zad či do hlavy jako mnoho místních.

 

„S ostatními tady v Rožkovcích se moc nebavíme. O čem taky. Vždyť se na ně podívejte. Nepracují. Někteří pijí. Čučo. Na víc nemají. Ale my se o ně nezajímáme. Držíme pohromadě jako rodina,“ vysvětluje Verona a diví se, že jsem jela také do jiných osad. Třeba do Žehry nebo do Bystran.

 

ROŽKOVCE

„Aj, tam jsou špatní cikáni. Špatní. Měla bych strach tam jet, že mě okradou a zbijí. Žebrali na vás peníze? Já to věděla. Že se nestydí. Tady v Rožkovcích po vás nikdo peníze neprosil, že?“ má v tom paní Verona jasno. Vesnice Rožkovce byla ještě před dvaceti lety bílá. Kdysi ji tvořily zděné domy. Dnes jich zůstalo jen pár. Většina se rozpadla a Romové si je vyspravili po svém; střechy nahradily igelity a vlnitý plech, zdi pláty zrezivělých plechů, prkna, kartóny. Ploty jsou k vidění jen výjimečně.

 

Vesnice je komplexní veřejný prostor. Přesto si každý žije po svém a pro sebe. Představy o hromadné romské pospolitosti a výpomoci jsou zde liché. Stejně jako v ostatních osadách tady kolem Levoče.

 

PODEJ RUKU CIKÁNOVI

Na kraji Rožkovců stojí kostelík. Pan farář Rataj je mladý, blonďatý, pihovatý Polák. Má Romy rád. Věnuje se jim. Je na ně pes a nebere si servítky. „Jinak to nejde,“ říká prozaicky, když po nedělní mši lije z PET lahve do nádrže svého otlučeného favoritu benzín od místních Romů. Zapomněl natankovat a už by nedojel zpět na faru.

 

Jeho kázání má grády: místní kostelní zpěvy v popovém rytmu jsou velmi neortodoxní stejně jako promluva do duše o tom, že pán Ježíš má rád ty, co nepůjčují bližním na vysoký úrok. Místních pravidelně do kostela nechodí mnoho, ale vstřícnost muže s kolárkem vnímají všichni. A když jde o křtiny, svatby či pohřby, je právě kostel jedinou volbou všech.

 

 

Dokonce i pro místního politického aktivistu, který se právě vrátil z Varšavy, ze sjezdu Romů. A když uviděl ve vesnici novináře s fotoaparátem, rozzuřil se a začal křičet: „Táhněte. Nefoťte mě. Ukazujete, jak hnusně bydlíme. Prodáváte naše neštěstí a bídu. Vyděláváte na nás. Proč nefotíte hezké domy bílých?“

 

„A co má jiného fotit, když tak bydlíš?“ obořil se na něj vedle stojící farář. „Ať ukáže, v čem a jak žijete. Teď se stydíš? Tak proč s tím nic neuděláš?“ „Chtěl být u nás starostou, ale lidi ho nezvolili. Proto teď dělá problémy. Povyšuje se na nás. Chce být jako gádžové. Dělá se lepší než my,“ vysvětluje mi Michaela.

 

Do Rožkovců jsme s kolegou Šibíkem přijeli současně s romskou kapelou vedenou nevidomým harmonikářem Máriem Bihárim. Říkají si Slzy štěstí (Bachtale Apsa) a hrají romské písničky. Do osady je přivedl nápad Renaty Králové z občanského sdružení Artists 4 Children. Letošní návštěva Rožkovců je už její třetí. Dříve sem s ní jezdili jen žongléři, letos přesvědčila i hudebníky. Zvlášť Mário s tahací harmonikou je velký tahák, hlavně pro děti.

 

V okolí není žádná škola, kam by chodily jen neromské děti. Romů je v okolí Levoče a Spiše tolik, že je nemožné se s nimi každodenně někde nepotkat. Místní lidé, děti i učitelé s nimi žijí prý celkem bez potíží, protože už od nich nečekají zázraky. Berou je takové, jací jsou. Když romské dítě z některé z osad potkávám ve škole, málem bych nevěřila, kde a v jakých podmínkách žije. Ten rozdíl světů bije do očí.

 

„To vám nevadí, jak žijete? Že vámi, my bílí, často pohrdáme? Že vás považujeme za hloupé a líné?“ neberu si jak v Rožkovcích, tak v Bystranech servítky. Dívají se na mě desítky nechápavých očí. Jak pohrdáte? My nic takového necítíme. Proč byste měli? Copak jste lepší než my? Mým pohledem jsou zaskočeni. Oni si prý jako vyděděnci na okraji společnosti nikdy nepřipadali. Teď se divím já.

 

BYSTRANY

Propast mezi našimi světy je vystlaná falešnými mýty a nesmyslnými vzájemnými očekáváními. Jedním z těch hlavních, který máme my, neromská většina, zakódovaný, je, že ten, kdo je na tom podle nás hůř, se musí chtít dostat na naši úroveň. V osadě Bystrany vidím na vlastní oči, jak mylné jsou naše předpoklady.

 

O tom, že se romská osada blíží, ví naše nosy asi půl kilometru předem – od osady fouká vítr a nese pachové poselství. Za dlouhou klesající zatáčkou jsou po pravé ruce v údolí vidět desítky celkem zachovalých domků a pár bytovek, jejichž obyvatelnost se zdá být pochybná. Zblízka je vidět, že všechny domy jsou v dezolátním stavu. Zastavíme auto před bytovkou a z děr po oknech se vyvalí na permanentní vlně zápachu hejna masařek.

 

Část Bystran tančí a zpívá s Máriem. Já procházím vesnici. Když se vrátím k muzikantům, přistoupí ke mně mladý Rom s dítětem v náručí. Je to strýc zázračného chlapce Patrika Žigy, jenž vyhrál jednu z mnoha česko-slovenských televizních soutěží. „Hrál s Felixem Slováčkem a ten ho označil za svého zástupce. Musí dodělat devátou třídu, ale tu už si dostuduje v Praze. Pak půjde na konzervatoř. Už to má jisté,“ vede mě muž do domečku, který se nijak neliší od ostatních. Žádný luxus navíc jim zázračný hoch nepřinesl.

 

„Byl v Anglii a Francii. Poletí na vystoupení do Japonska,“ pouštějí mi jeho dědeček a babička videonahrávky ze soutěže. Patrik je pryč. Ve světě bílých. „Kam bychom odsud měli jít?“ nechápe dědeček mou otázku, zda také on netouží po lepším životě. V Bystranech je odjakživa. Má tu rodinu. Na zdejším životě nevidí nic špatného. Snad jen peněz kdyby bylo víc.

 

ŽEHRA

Peníze jsou nejčastějším slovem skloňovaným v Žehře. V osadě, které se obávají sami Romové. Mají proč. Lidé tam žijí doslova jako zvířata. A když jim to říkám, jen souhlasně pokyvují hlavami. „Jako zvířata. Áno. A peníze pro děti byste neměla?“ začíná slzet paní Izabela, která mě tlačí před sebou do chýše se slaměným stropem, z něhož vypadávají obrovské štěnice. Zdi jsou celé od krvavých skvrn z rozmačkané havěti.

 

Malé nahé děti sedí apaticky na žíněnce. Napočítám jich sedm, žena má podle vlastních slov dětí jedenáct. Jedno jí v noci odvezli do nemocnice, štěnice mu poškrábaly ve spánku oči. V osadě Žehra mají svou vlastní kapelu, říká mi bratranec starosty pan Mižigar, jenž mi dělá garde.

 

„Ale my potřebujeme hlavně peníze,“ říká. „Abyste měli peníze, musíte do práce,“ říkám mu to, co lidem v Rožkovcích a Bystranech. Kontruje stejně: Práce není. A když je, tak po vás chtějí aspoň výuční list. Bez maturity dnes nic nejste.“

 

„Tak musíte děti posílat do školy, učit se s nimi, a hlavně je musíte přinutit, aby si dodělaly i učňák,“ odpovídám mu a předem vím, jaká bude reakce. Zažila jsem ji nesčetněkrát – prázdný pohled.

 

Do osad přicházím ve chvíli, kdy místním obyvatelům hudba a žongléři otevírají srdce a dávají naději, že by mohli aspoň někteří z nich uspět jako slepý Mário. Jejich odpovědi, jež většinu státních úředníků logicky přivádějí k šílenství, mě neštvou. Vím, že to nedělají schválně. Oni prostě nechápou pro nás základní věci. Začínám věřit sociologickým studiím, které nesmlouvavě tvrdí, že romské děti a mládež v těchto izolovaných osadách mají IQ 40 až 50. Je třeba přijmout fakt, že jsou jiní než my.

 

NEPOCHOPENÍ

Přišli z jiného světa, který si nesou s sebou. Mají jiná pravidla a vnitřní normy. Nechtějí být jako my. Chtějí žít dál po svém. Sociální a lokální izolovanost jim v mnohém vyhovuje. Nechápou, co po nich chceme. Základy západní logiky, které my vstřebáváme už pupeční šňůrou, jsou jim vzdálené stovky světelných let. Stejně jako lidé v indických slumech, odkud před staletími přišli jejich předkové, věří v osud. Nemají touhu se mu zpěčovat.

 

Byla jsem v romských osadách ještě víc na východě Slovenska už dřív. Ale vždy jsem viděla to, co my, bílí, vidíme především – špínu, otřesnou hygienu, křik, nadávky, násilí, lenost a rezignaci. Cítila jsem lítost nad dětmi. Nebyl důvod klást si další otázky, chtít jít za první, druhý i třetí dojem. Díky hudbě Bachtale Apsa a žonglérům jsem tentokrát mohla vstoupit do jejich světa přímo. Jejich rodiny mě pohltily. Nezlobili se, když jsem jim kladla nepříjemné a politicky nekorektní otázky. Divili se jim víc než já jejich odpovědím. A lítost mě přešla. Není na místě.

 

Zeď nepochopení, jež stojí mezi námi, je do nebe sahající. Problémem je, že na jejích základech je postaveno naše soužití. Proto narážíme. Bolí to. A bolet teprve bude. Dokud bude přetrvávat na obou stranách jako výchozí pozice naprosté nepochopení. Je to politicky nekorektní a Romům ve městech, kteří už dávno žijí jinak než jejich příbuzní v osadách, se to nebude líbit, ale nevyslovený vzkaz, který si nesu z osad zpod Tater, zní: Nechte nás být.

 

„Máš pěkné oči. A babka říkala, že se s tebou dobře rečuje,“ říká mi krásná Michaela. Přiběhne k nám několik dívek ve věku od čtyř do osmi let. Chytnou mě za ruce, za paže, jedna mě obejme a položí usoplenou hlavu na mé břicho. Pak asi pětiletá dívka zakloní hlavu, vtáhne hlen a řekne: „Máš pěkné oči. Kolik máš dětí? Kde jsou?“

 

„Nemám ještě děti,“ odpovím jí a snažím se ostatní děti ze sebe setřást. Všechny se na vteřinu zarazí, zadívají se na mě a v očích jim vidím nekonečný smutek, který za mě cítí. Žena bez dětí je mezi Romy nejpolitováníhodnější tvor na zemi.

 



Klíčová slova: rxrxadelaknapovaromoveslovensko



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama