Žere dobrý voják Švejk mozky? Zombifikace literatury vrací do hry klasiky a jejich příběhy | Reflex.cz
reklama
nahoru

Žere dobrý voják Švejk mozky? Zombifikace literatury vrací do hry klasiky a jejich příběhy

Darek Šmíd22. září 2012 • 06:00
Žere dobrý voják Švejk mozky? Zombifikace literatury vrací do hry klasiky a jejich příběhy
Každý prezident má svou minulost. Václav Havel psal divadelní hry, Abraham Lincoln lovil upíry.
• foto: 
Profimedia.cz

Klasická literární díla znovu ožívají v podobách, z nichž by jejich autorům vstaly vlasy hrůzou na hlavě. Sranda, nebo rouhání? A co na to Dášeňka?

reklama

 

Nakonec jde jenom o to, co po nás vyhrabou v troskách světa mimozemští archeo logové. Najdou-li záznamy projevů z Parlamentu, řeknou si: No zaplaťpámbů, že je po nich; jestli se jim ale dostanou do chapadel literární „mash-upy“, tedy románové kompozice splácané ze složek různých žánrů, hořce nad naší civilizací zapláčou.

 

Proč? Protože populární knihy, jako Rozum a cit a příšery z hlubin, Dobrodružství Huckleberryho Finna a zombíka Jima či Android Karenina, by o lidstvu vypovídaly buď jako o bandě šprýmařů, která si konečně přiznala, že „všechno už tady bylo“, a začala to míchat dohromady, nebo jako o drsné civilizaci, která na denní bázi zakoušela neskutečná zvěrstva; a přesto se během toho dokázala bavit o otázkách středostavovské morálky nad šálkem čaje.

 

Celou tu legraci odstartovala kniha Pýcha a předsudek a zombie, která před třemi lety spojila do jednoho děje literární klasiku Jane Austenové s hororovým subžánrem oživlých mrtvol. Její autor, Seth Graham-Smith, doplnil původní děj výplodem, který jej zasadil do probíhající epidemie zombií. Přitom nešlo o nápad jeho vlastní choré mysli, ale o práci na zakázku; koncept spojení klasiky s hororem se zrodil v hlavě redaktora vydavatelství Quirk Books Jasona Rekulaka, který se pokoušel smontovat knížky s prošlými autorskými právy s nějakými těmi ninji, piráty a zombíky.

 

Graham- -Smith zakázku přijal, „zbastlil“ to dohromady a v dubnu 2009 už se ta blbost vyhřívala na třetím místě nejprodávanějších knih. Stejný autor pak zplodil knihu Abraham Lincoln: Lovec upírů, z níž vznikl stejnojmenný film. Ten sice rekordy v návštěvnosti netrhal, ale zůstane už tady po nás taky nadobro (stejně jako akční řežba Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic, která přijde do kin příští rok).

 

Kromě toho všeho a mash-upů na dalších popkulturních polích (jako je to hudební se skladbami typu Skrillex Rock, která kombinuje Skrillexe s Daft Punk s Queen a House of Pain, nebo twitterové, kde teď hraje prim KimKierkegaardashian, což je mix výblitků americké celebrity Kim Kardashianové s existenciálními tezemi Sørena Kierkegaarda) tu zůstanou i všechny ty další knihy, jež se nápadu chytly krvelačněji než zombíci čelních mozkových laloků pana Darcyho: třeba Válka světů plus krev, pajšl a zombíci. Nebo Královna Viktorie: Lovkyně démonů. Případně kafk ovská Mňauměna, která začíná slovy: „Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakési roztomilé koťátko.“

 

Nejkrásnější na tom je, že podobné hovadiny může vymýšlet každý. Obáváte-li se toho, že literární klasika ztrácí svůj apel, vykopejte ji z hrobu, pusťte do ní trochu elektriky a zamřelá díla povstanou jako novodobá Frankensteinova monstra: co takhle třeba Osudy dobrého vojáka Švejka za třetí světové války? Nebo Válka s mloky, vlkodlaky a obřími roboty z vesmíru? Nesnesitelná lehkost nebytí? Anna exorcistka, Nikola Šuhaj: Lovec hejkalů, Nemrtvý Bobeš nebo, já nevím, Dášeňka čili Život štěněte za časů oživlých mrtvol? Vlastně, když jsme u toho ...

 

REFLEX UVÁDÍ: Dášeňka čili Život štěněte za časů oživlých mrtvol

Když se to narodilo, bylo to jenom takové krvavé nic, do hrsti se to vešlo; ale anžto to mělo pár černých ušisek, vpředu tesáky a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dášeňka.

Dokud to bylo krvavé nic, bylo to slepé, bez očí, a co se nožiček týče, inu, mělo to dva páry čehosi opatřeného dlouhými drápy, čemu se při dobré vůli mohlo říkat nožičky.

Ale protože tu ta dobrá vůle byla, byly tu i nožičky, třebaže ještě za mnoho nestály; kdepak, stát se na nich nedalo, takové byly vratké a slaboučké, a s chůzí to byla, holenku, teprve potíž. Když se do toho ale Dášeňka pořádně obula – totiž ona se neobula, ale vykasala si na to rukávy, přesněji řečeno, ani rukávy si nevykasala, ale jenom si, jak se říká, plivla do dlaní (rozumějte mi, ona si ovšem nemohla plivnout do dlaní, protože ještě plivat neuměla a místo dlaní měla drápy jak dvě břitvy) –, zkrátka když se do toho Dášeňka pořádně dala a s příšerným skřekem se pustila do hordy nemrtvých, kutálely se jejich zutrhané hlavy a končetiny od kostela po náves, přičemž se Dášeňka cestou třikrát nakrmila a dvakrát vyspala.

Spát a jíst uměla totiž hned od narození, tomu se učit nemusela; proto to dělala horlivě po celý boží den. A myslím, že i v noci, když se na ni nikdo nedíval, spala a jedla stejně svědomitě jako ve dne, což vysvětluje tu hromadu kostí, která zbyla po naší bytné – takové to bylo pilné štěně.

Krom toho uměla pištět; ale jak štěně piští, to nakreslit nedovedu a ukázat bych vám to také nemohl, protože bych vám nerad proměnil ušní bubínky v krvavé cáry. I mlaskat uměla Dášeňka od narození, když sála mozkomíšní mok z rozkřáplé lebky, ale víc už nic; jak vidíte, nebylo s ní zprvu mnoho řeči, ale její mamince (jmenuje se Iris a je hrubosrstá foxteriérka přejetá fordkou) to stačilo: celý den si měla se svým nunátkem Dášeňkou co povídat a šuškat, očichávala ji, líbala a lízala, čistila a jazejčkem od žmolků masa umývala, česala a hladila, pěstovala ji, krmila ji, laskala ji, hlídala ji, své vlastní zmrzačené tělíčko jí podestýlala za polštář, a to se to, panečku, Dášeňce spalo!

Abyste věděli, tomu se říká láska mateřská a u nemrtvých lidských maminek je to taky tak, však vy víte. Ani nemrtvé lidské maminky už nevědí, co a proč dělají, a v tom se podobají nemrtvým maminkám psím, jenom cítí, že jim to příroda káže. „Haló, nemrtvé paničky,“ káže hlas přírody, „pozor, pokud to vaše maličké je slepé a nanicovaté, pokud to neumí samo urvat hlavu od těla, ba ani se schovat nebo volat o pomoc, nesmíte se od toho ani hnout, to vám povídám; musíte hlídat, svým tělem je krýt, a kdyby se blížil někdo podezřelý, tedy hrr na něj a zadavte ho!“

DAREK ŠMÍD (A KAREL ČAPEK)




Klíčová slova: rxrxdareksmidzombie



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama