Málokdo znal jeho tvář. V českém fotbale však býval bafuňářskou superstar. Než přišel odposlechový skandál s uplácením rozhodčích. Notičky, kapříci, hrušky na kříž a sahání na švába. Po představení Ivánku, kamaráde se stal Ivan Horník (61) národní celebritou s celostátní ostudou. Po trestu se vrátil k fotbalu. Řídí třetiligový tým severočeského Chomutova a má opět ty nejvyšší ambice.
Svoji chomutovskou misi zahájil po téměř osmiletém trestu za korupci. Cílem bylo zachránit tým ve třetí lize. Po půl roce bylo všechno jinak. Pod taktovkou Ivana Horníka Chomutovští málem postoupili do druhé ligy. Hovořilo se dokonce o administrativním přesunu do ligy první. Dnes má klub od města nový stadión, Horník přivedl několik bývalých ligových fotbalistů a o postupu výš se hovoří čím dál častěji.
Jedenašedesátiletý Horník si svůj velký comeback užívá. Na lavičce jsou opět k vidění jeho nezaměnitelné kadeře, nápadně opálená tvář s knírkem a nezbytné tmavé brýle se zlatými obroučkami, které má na nose, i když je právě pod mrakem. Jen jedna věc Horníkovi kazila zkraje nové sezóny radost: po jarní bodové jízdě se Chomutov jaksi zadrhl. Z pěti letošních zápasů třetí ligy dva výrazně prohrál, jednou remizoval a na první vítězství si musel počkat až do čtvrtého kola.
Srdcař Ivan prý porážky nesl velice těžce. Po prohraných zápasech na něm bylo vidět, jak ho neúspěchy nově budovaného týmu užírají. Mnohem víc než z toho, že na něj prakticky při všech venkovních zápasech pokřikují: „Ivánku, kamaráde, kapříci připluli?“
IVAN TO UMÍ S MLÁDEŽÍ
Horníkův velký den přišel letos v lednu. Bývalému funkcionáři Sparty a Žižkova totiž soud odpustil druhou půlku desetiletého zákazu působit ve fotbale. Od 15. května 2004, kdy seděl na lavičce naposledy, se mohl na svoji největší životní vášeň tak maximálně koukat. A tak, jak řekl v ojedinělém profi lovém rozhovoru pro magazín Sport letos v březnu, „pomáhal pár kamarádům, kteří mají stavební fi rmu, přes známé jsem jim sehnal zakázku a pomáhal ve firemním marketingu“. S tím, že to byli většinou lidi z fotbalu. „Hodně mi pomohl třeba pan Jícha z Jiren, proto jsem tam taky často byl.“
Jakmile soudkyně obvodního soudu pro Prahu 3 Markéta Polanecká zkrácením trestu Horníkovi opět umožnila návrat k fotbalu s odůvodněním, že „po dobu trestu žil životem řádného občana“ a prý neměla „žádnou relevantní informaci o tom, že by pan Horník zákaz práce ve fotbale porušoval“, okamžitě okolo něj začaly slídit prvoligové týmy. Třeba Slavia pod vedením Aleše Řebíčka či Jablonec Miroslava Pelty. Horník však kývl na nabídku svého kamaráda Jiřího Záruby, šéfa chomutovského fotbalu. Ostatně jedním z argumentů pro jeho omilostnění posloužil soudu i dopis jednoho klubu z nižší soutěže. „Tam se psalo, že by byli rádi, kdyby u nich Ivan Horník mohl pracovat s mládeží,“ uvedla Polanecká.
Nejznámější protagonista fotbalové korupční aféry měl údajně obavy, aby jeho pověst tamnímu klubu neuškodila. Nakonec se však nechal přemluvit a vrhl se do práce. Samozřejmě především u A-mužstva. Už v zimní přestávce Horník získal zvučné posily s minulostí ve Spartě, Teplicích, Žižkově či Jirnech. A ačkoli se zaklíná, že už s rozhodčími zápasy „neřeší“, začaly se dít v Chomutově velké věci. Tým, jenž byl před jarní částí sezóny třetí od konce, nakonec skončil pátý, když oproti podzimním 17 získal navíc rovnou 34 bodů. O bod méně, než by stačilo ke čtvrtému místu. Za určitých konstelací dokonce mohl Horník s týmem rovnou postoupit do druhé ligy.
To kdyby druholigový Most nedostal licenci. A spekulovalo se i o propojení s Ústím nad Labem, jemuž postup mezi elitu znemožnil nevyhovující stadión. Před letošní sezónou mužstvo otevíralo přátelským utkáním proti Spartě (Chomutov prohrál 0:1) na novém stadiónu s vyhřívaným trávníkem, umělým osvětlením a kapacitou 4600 míst k sezení. Stadión tak splňuje prvoligové parametry.
Horník navíc nelenil a například ke kapitánu Aleši Piklovi, se kterým se potkali už na Žižkově, do Chomutova přivedl další posily, jako třeba brankáře Lukáše Krbečka z Plzně či Michala Kropíka ze Žižkova. Přičte-li se k tomu nový trenér s prvoligovými zkušenostmi ze střížkovských Bohemians Luboš Urban a vítězství v přípravných zápasech s výjimkou prohry se Spartou, začal se návrat Ivana Horníka do nejvyšších pater tuzemského fotbalu jevit velmi reálně.
TOS NEMĚL VOŠÉFOVANÝ!
Šéf chomutovského fotbalu Jiří Záruba na Horníka nedá dopustit. Kromě tří titulů se Spartou a dvou třetích míst se Žižkovem zmiňuje především Horníkovu pracovitost, energii, pověst člověka se skvělou orientací v tuzemském fotbalu, ctižádost a vášeň pro hru. Horník je prý schopen se fotbalu věnovat „čtyřiadvacet hodin denně“ při stoprocentním nasazení. Když Reflex Zárubu před pár týdny požádal o schůzku, trval na tom, že se jí musí účastnit i sportovní ředitel Horník. Prý to nebude žádný problém, po prvním zápase v Kolíně si v Chomutově sedneme všichni dohromady. „Já mám na starost ekonomické věci, Ivan sportovní stránku. To spolu souvisí, měli byste tedy mluvit s oběma. Dohodnu to s ním,“ sliboval Záruba.
Jenže v Kolíně se to nějak zvrtlo. Ambiciózní Chomutov přijel na půdu třetiligového nováčka a nikdo si příliš nepřipouštěl, že by roli favorita nezvládl. Ani Horník, jenž dorazil v bílých šortkách žlutém triku s límečkem, minikabelkou Louis Vuitton přes rameno a samozřejmě ve slunečních brýlích. V roli sportovního manažera a asistenta trenéra usedl na levý okraj lavičky. Mlčel, sledoval hru a jen občas si ulevil výrokem jako vystřiženým ze hry Petra Čtvrtníčka.
„Ču..k., ty krávo, von ho sejmul, ty vole,“ gestikuloval po jednom z faulů domácích. A když ve 36. minutě padl první gól do branky Chomutova, Horník se jen chytil za hlavu, kterou pak kroutil až do konce zápasu a zřejmě i cestou ze zápasu. „Voni se zatáhnou na svoji půlku, vole, a my se přes ně vůbec nemůžeme dostat,“ prohodil směrem ke kouči Urbanovi a o chvíli později křičel na záložníka Pikla: „Uklidněte to, vole! Aleši, vole, zklidni mi je tam trošku!“ Jenže to už Chomutovští dostali i druhou branku, naštěstí z odmávaného ofsajdu.
A když rozhodčí nepískl ani penaltu po zákroku na jejich útočníka ve vápně, odešel Horník do kabin velmi rozladěn. Někteří ze zhruba tří stovek diváků ho velmi dobře poznali. Horník se s pár lidmi pozdravil, ale to nejhorší ho teprve čekalo.
Ve 49. minutě zvýšil Kolín na 2:0, o pár minut později nastřelil tyč a zhruba třináct minut před koncem dostal Chomutov třetí gól. Horníkovi svěřenci byli bezradní a odevzdaní, diváci se bavili na Horníkův účet. „Tak co, Ivánku, to nemáš úplně vošéfovaný, co?“ křičela kousek od chomutovské lavičky dvojice rozjařených otců s pivem nad kočárky. Po třetím gólu si Horník sundal brýle, vytáhl mobil a zbylých dvanáct minut do konce utkání esemeskoval.
Dění na hřišti ho už vůbec nezajímalo. Když rozhodčí zápas ukončil, stál dlouho mlčky opřený o lavičku. Náladu mu nezvedl ani starší muž z publika, který mu přišel potřást rukou a řekl mu, jak je rád, že je zpět ve fotbale. Z atmosféry a Horníkova výrazu unavenýho kluka bylo patrné, že vůbec nemělo smysl se o rozhovor s ním pokoušet.
IVÁNEK NECHCE MLUVIT
Po neděli byl chomutovský šéf přes ekonomiku Záruba opět vstřícný. Tentokrát už snad setkání dopadne, ale bylo by prý lepší nechat to až na příští týden po zápase s pražským Loko Vltavín. „Ivan si tu porážku hrozně bere, byl z toho v nějaký menší depresi. On je opravdu profík a bere si na sebe zodpovědnost za to, že vybudoval tým, a hned první zápas dopadl takto. Ale budu s ním mluvit, on se z toho otřepe, další zápas snad vyhrajeme a ta schůzka bude,“ ujišťoval Záruba.
Na textovou zprávu dva dny po zápase sice Horník včas a velmi slušně odpověděl, ale bylo jasné, že deprese z porážky je větší, než si myslel Záruba. „Petře, zdravím Vás, omlouvám se, žádné rozhovory nedělám, ani nemůžu. Vše má v kompetenci pan Záruba, majitel a prezident p. Holan. Mějte se fajn, pěkný den. i.h.“ Dobře, tak jinak, tentokrát přes ego: „Pan Záruba naopak tvrdil, že by bylo vhodné s vámi mluvit, navíc jste dnes pro řadu lidí představitelem fotbalu v Chomutově hlavně vy.“ Ale ani to nevyšlo. „Petře, omlouvám se. Chomutov je Záruba, já jsem naplavenina. Díky za nabídku. i.h.“
Záruba byl však stále optimistický. Když se vyhraje s Lokotkou, Ivanovi se zlepší nálada a rozhovor bude. Jenže Chomutovští doma uhráli jen remízu. „Ve druhý půli jsme ale byli jasně lepší, měli šance. Já teď budu v Německu, nechme to na příští týden.“ A tak se termín rozhovoru s Ivanem Horníkem opět posunul. Nezbývalo než se vydat do Převýšova, malé vesnice se zhruba třemi stovkami obyvatel. Převýšovský tým si však možná někteří pamatují, protože divizní Převýšov v srpnu 2011 v Českém poháru slavně vyřadil Slavii Praha po vítězství 3:0. Přesto byl i v tomto utkání Chomutov favoritem.
HORNÍK CHCE VEJŠ
Tři čtvrtě hodiny před výkopem se hráči rozcvičovali a z nálady příchozích diváků bylo patrné, že tentokrát to bude hlavně o Ivanovi. Sotva se objevil na hřišti, začaly od starších diváků opřených o modré zábradlí lemující hřiště létat věty jako: „Hele, Horník, to je podvodník.“ Bylo sice pod mrakem, ale tvář kultovního bafuňáře opět kryly tmavé brýle. Na druhé straně hřiště naproti lavičkám seděl starší muž, jenž se hned od počátku s vervou pustil jak do Horníka, tak do rozhodčích. „Co to pískáš, prcku? Ivánek sáhnul do kešeně hluboko, co?“ halekal na rozhodčího po sporném faua diváci kolem něj mu vesměs přizvukovali.
A když ve 26. minutě vstřelil Chomutov gól, převýšovští fanoušci začali soptit. „Kolik ti dal Ivánek, co ti zaplatil?“ Podobné výlevy provázely prakticky všechny situace, byť je třeba i sudí posoudil správně. Převýšovští ovšem měli jasno. „To je bramboračka, co?“ otočil se děda na vnuka s míčem. Ve 40. minutě ovšem Převýšov z ojedinělé akce vyrovnal a Horník se chytil za hlavu. „I proti rozhodčím vám ho dáme,“ začali hned volat převýšovští fandové.
Dvě minuty po půli Převýšovští skórovali podruhé, v 67. minutě potřetí a před koncem ještě zvýraznili chomutovský debakl na 4:1. Průběh zápasu přitom nenasvědčoval, že by rozhodčí Chomutovským pomáhali. Zatímco Horník znovu textoval, jeden z fandů Převýšova, který na něj nejvíc hulákal, ze svého přesvědčení odmítal slevit. „Jasně že rozhodčí ovlivňuje. Až ke konci začali pískat spravedlivě,“ tvrdil zaníceně. „Doneslo se k nám, že Chomutovští dopředu říkali, jak si k nám jedou pro tři body. Horník se chce dostat přes Chomutov vejš. Ten půjde vejš, vzpomeňte si za dva roky, ten ze sebe tyhle manýry nevypotí nikdy v životě,“ rozčiloval se muž, jenž se představil jako Jirka z Kolína, v Převýšově má chalupu a do sedm atřiceti tu hrál fotbal.
Z ampliónu zrovna vyhrávala píseň Karla Gotta s textem „… a snad se mi zdáš, nepospíchej, zastavím ten čas“ a Horník postával před vchodem do kabin. „Já vážně nechci dávat rozhovory,“ ale pak se rozpovídal. „Proč nám to tolik nejde? Nevím, čím to je. Velmi dobře trénujeme, a na hřišti to pak nejde. Na jaře byla pohoda, výsledky. Teď jsme to zprofesionalizovali, trénujeme dvoufázově a nejde to. Asi je to v hlavách,“ tvrdil zkroušeně a dovolil už jen jednu otázku. Proč na něj lidé na stadiónech a hřištích pokřikují? „To nevím, tohleto, já to nevnímám.“ Pak se obrátil na někdejšího kouče Liberce Ladislava Škorpila, který se přijel na zápas podívat. „Láďo, kam ty přijedeš, tam prohraju.“
Na rozdíl od bývalého převýšovského fotbalisty Jirky si však Škorpil nemyslí, že se Horník do první ligy vrátí. „Pozornost přitahuje. Působil na úrovni, kde působil, a způsobil, co způsobil. Co si o tom jeho návratu myslím já? Já si o tom nemyslím nic. Radši,“ usmíval se. „Jestli má na návrat do první ligy, je otázka. Už je mu šedesát, ubývá mu na razanci. A že kolem něj jsou ty řeči? Možná mu to dělá dobře.“
Hráči Chomutova po prohraném zápase nasedli do týmového autobusu. Horník stál dlouho sám. Komusi telefonoval.
OBČAS NÁM PŘIPÍSKLI
V týdnu Horníkovi chlapci porazili v Českém poháru Nové Strašecí a v sobotu si brousili zuby na první letošní vítězství v lize. Od čtvrt na jedenáct hráli proti Strakonicím, jež se do té doby na rozdíl od Chomutova držel v popředí tabulky.
Nový chomutovský stadión působí na třetí ligu poněkud nepatřičně. Supermoderní stánek vybudovaný městem za peníze z evropských dotací (mimochodem, jejich toky v oblasti Severozápad prověřuje policejní jednotka pro boj s organizovaným zločinem) ostře kontrastuje s těmi předchozími.
Zatímco třeba ten převýšovský vypadá jak ze seriálu Okresní přebor, v Chomutově mají velkou tribunu, umělé osvětlení, dokonce i prostory vyhrazené pro fan shop, prozatím však úplně prázdné.
Třeba se tu jednou budou prodávat trika s Ivánkem.
Na stadiónu mohly být tak dvě až tři stovky diváků. Vzhledem k tomu, že byl vstup zdarma a bez lístků, pořadatelé později počet určovali následovně: jeden vylezl z kukaně, odkud komentoval průběh utkání, a volal na druhého: „Kolik je tu lidí? – Tak tři sta. – Napíšeme 325, to vypadá líp.“ Z protilehlé tribuny se od prvních minut ozývalo povzbuzování domácího zhruba patnáctičlenného kotle jako: „Pojďme, hoši, dáme gól, Chomutov, Chomutov!“ či „Severní Čechy!“.
Ačkoli byla poměrně zima a zdálo se, že každou chvíli může začít pršet, usedl Ivan Horník doprostřed střídačky opět v tmavých brýlích. Hned ve 12. minutě viděl obrovský kiks stopera, po němž se Strakonice ujaly vedení, ačkoli do té doby byly pod tlakem. Pak ovšem domácí zcela ovládli zápas, ještě do konce první půle dvakrát skórovali a zdálo se, že tentokrát Horník po zápase depresí trpět nebude. Zvlášť když domácí fanoušci ho mají očividně rádi.
„Hodně lidí si z toho dělá srandu, říká se, že kapříci připluli do Chomutova. Navíc už ta jeho mafi ánská vizáž,“ říkal Honza Matějka, šéf ofi ciálního patnáctičlenného fanklubu Chomutova. Pak zvážněl. „Ale fakt je, že na jaře to tu celé zvednul, a rozhodně nemám pocit, že by nám rozhodčí nějak připískávali. Uvidíme, jak to půjde dál, dobrej by byl ten postup.“ Další ze členů kotle až tak nesouhlasil. „Já ho tolik neznám. Ze začátku, když sem nastoupil, se mi to nezdálo. Ale na konci minulé sezóny se dalo poznat, že nám rozhodčí občas něco připískli,“ narážel na jarní famózní stíhací jízdu Chomutovských.
Když se Ivan Horník na lavičce v Chomutově objevil při porážce od Pardubic poprvé, viděl transparent: „Ivane, vítej!“ a lidé při hlášení sestav jeho jméno oslavovali. Od té doby se prý však Horníkovo jméno neskanduje: „Křičíme ho při penaltě. Ale tu jsme letos ještě neměli,“ smál se chlapík z kotle. O týden později bude mít možnost.
Dlouholetý pořadatel Václav Král si Horníka spíš pochvaloval. „On fotbalu rozumí, umí přivést hráče, postavit mužstvo. Myslím, že v té aféře byl trochu oběť. Když může třeba Pelta dělat předsedu svazu,“ namítal. „Zatím jsem se moc nesetkal, že by nám od Horníkova příchodu rozhodčí nějak připískávali. No vidíš, a teď jsme neviděli gól,“ ukazoval na hřiště, kde se hned minutu po zahájení druhého poločasu opět radovali zeleno-bílí.
BUDE SE MU DEJCHAT LÍP
Obdobně Horníka vnímají i funkcionáři soupeřů. Nebo to valná část z nich přinejmenším tvrdí. „Hráli jsme proti sobě po jeho návratu dvakrát a já nic takového nevnímám. Nějaké věci byly prokázané, ale dnes tam už nic takového nevidím,“ tvrdí třeba předseda Loko Vltavín Josef Neuberg. „A že šli na jaře po Horníkově příchodu nahoru? To jsou spekulace, podívejte, jací tam přišli hráči,“ dodal.
V zápase se Strakonicemi se na stavu 3:1 už nic nezměnilo. Horník ve světlých džínech, světle modrém triku, tmavém saku, modrých mokasínech s bílými ponožkami a zlatými doplňky ožil. Povzbuzoval, plácal si se střídajícími.
A spokojen mohl být i o týden později po zápase v Písku. Hned od 9. minuty sice Chomutov prohrával a vesměs se jen bránil útokům domácích, o osmnáct minut později však srovnal kapitán Pikl z první nařízené penalty. Hráči Písku sice zvýšili tlak, ale Chomutovští šli zjevně „štěstíčku naproti“. Nejen proto, že střely Píseckých skončily na břevně a na tyči. Patnáct minut po začátku druhého poločasu sudí pískl druhou penaltu pro Chomutov, kterou kapitán Pikl rozhodl o vítězství.
Zbytek už nechme na komentáři k utkání ze stránek FC Chomutov. „Při odchodu rozhodčích do kabin zasypala hlavního arbitra spousta, opravdu velká spousta nadávek. Napjatá atmosféra poté panovala i na pozápasové tiskové konferenci,” napsal chomutovský zpravodaj a přidal i všeříkající komentář trenéra Písku Jaroslava Kostky. „Já fotbal hodnotit vůbec nebudu. Tohle nemůže diváka ani bavit. Tohle s fotbalem nemělo nic společného.”
Už bylo načase, aby Ivan Horník začal vyhrávat. Vždyť zatímco jeho chomutovští svěřenci měli evidentně spoustu času dělat si na hlavě všelijaké komedie, on dřel a prášků měl možná víc než Horníček. Teď už se mu bude dejchat o trochu líp, ty krávo, ty vole.
