Jsem první liga ve lhaní aneb Co jsem neřekl při mém pracovním pohovoru | Reflex.cz
reklama
nahoru
Steve Fisher, Američan v Praze

Jsem první liga ve lhaní aneb Co jsem neřekl při mém pracovním pohovoru

Steve Fisher14. září 2012 • 06:00
Jsem první liga ve lhaní aneb Co jsem neřekl při mém pracovním pohovoru
Pohovor
• foto: 
Marek Douša

Nedávno jsem šel na pohovor, ale místo, o které jsem docela usiloval, jsem bohužel nedostal.

reklama

 

(Do you want to read this article in English? Use this link.)

 

Na dnešním, přeplněném pracovním trhu na tom pochopitelně není nic neobvyklého. V dnešní době není snaha sehnat práci nepodobná pokusům vyhrát v loterii. Hlavní rozdíl je v tom, že když si jdete koupit loterijní tiket, nemusíte se nijak vystrojit a pak sedět v místnosti, kde vám někdo dává spoustu otázek typu: „Jaká je vaše kvalifikace pro výhru v loterii?“ a: „Proč si myslíte, že jste ta nejvhodnější osoba pro výhru v loterii?“

 

Pracovní pohovory jsou podivné divadlo. A nejpodivuhodnější na nich je, že jsou skoro vždycky stejné. Někdo z osobního oddělení firmy, kdo vypadá, jako by nejradši dělal něco úplně jiného, sedí za stolem a klade vám spoustu otázek, jež má před sebou napsané na papíře.

 

A ty otázky jsou taky vždycky stejné. Pokud jste se kdy ucházeli o práci a dělali vstupní pohovor, tak ty otázky všechny znáte. „Co je vaše nejsilnější stránka? Jaká je vaše největší slabina? Kde se vidíte ode dneška za pět let?“

 

Je to na hlavu. Jako první rande s někým hodně, hodně vybíravým, kdo se na vás stále dívá s podezřením, jestli se z vás nevyklube sériový vrah. Dávají vám všechny ty otázky na tělo a jen čekají, zda náhodou neuklouznete a neřeknete: „Moje největší slabina? No, nejsem moc dobrej v PowerPointu. Jo a taky jsem sériovej vrah. Bude to vadit?“

 

Takže je jasné, že můj pracovní pohovor probíhal podle přesně stejného scénáře. Snažil jsem se ze všech sil co nejlíp odpovídat na všechny stejně staré dotazy. Ale jakmile pohovor skončil, měl jsem pocit, že to moc hladce nešlo. A tehdy jsem začal přemýšlet o tom, jak bych býval na ty otázky odpovídal, kdybych už předem věděl, že mi tu práci stejně nedají.

 

V tom případě by můj pracovní pohovor mohl probíhat přibližně takhle.

 

Tak mi o sobě něco povězte, Steve. Nevadí vám, že vám říkám Steve?

Jasně. Žádnej problém. Hele, jestli chcete, můžete mi říkat i Vrtákovej Steve. Což bylo jméno, co mi v lochu dali spoluvězni, když jsem na cele zapích’ spícího chlápka vrtákem, co jsem propašoval z vězeňský dílny. Tak co byste o mně chtěla vědět?

 

Jaká je vaše kvalifikace na toto místo?

No, nejprv musim říct, že je to špičková otázka. Jsem hrozně rád, že se mě na to ptáte. Namísto tý první otázky, co se mě lidi u pohovorů obvykle ptaj’. „Co to máte pod sakem?“ Hele, nebojte. To je jen můj mobil. Nebo není? Vidíte! Řek’ bych, že tohle je asi má největší kvalifikace na to místo. Jsem první liga ve lhaní. Mám ten dojem, že v dnešním světě obchodu je to strašně důležitý, nemyslíte? Tak například, představte si, že už pro tuhle firmu dělám a vy se rozhodnete spustit kampaň k motivaci zaměstnanců se sloganem: „Věříme v kvalitu.“ Já bych řek’: „Páni! To je špica! Nejlepší slogan, co jsem kdy slyšel! Vsadim se, že na tohle ještě nikdo před váma nepřišel! Geniální PR! Nechám si to vytetovat na čelo … nebo ještě líp, dovolte mi to vytetovat na čelo vám, abych to měl pořád na vočích! Momentík, držte chvilku.“

 

Co byste řekl, že je vaše nejsilnější stránka?

Panebože. Je jich tolik. Počkejte. No myslim, že má nejsilnější stránka je moje překvapující schopnost zvednout se ráno z postele a nějak se dokopat k tomu, abych se den co den dřel v tomhle nesmyslnym džobu. Na to jsem fakt hrdej.

 

A vaše největší slabina?

No. To je trošku relativní. Do jistý míry to závisí na vaší definici slova „slabina“, že jo? Chci říct, je snad mou slabinou, že si nemůžu vodpustit sem tam šlohnout nějaký ty kancelářský potřeby? Anebo to ukazuje, jak moc jsem iniciativní? Když mě šéf kritizuje a já zareaguju tak, že mu sešívačkou přicvaknu kravatu na frňák, řekla byste, že je to moje slabina? Pro mě je to jen a jen projev „upřímný zpětný vazby“.

 

Kde se vidíte za pět let?

No teda!? To je fakt síla, tahle otázka. Je to sranda, ale první, co mi přišlo na mysl, když jste se mě zeptala, kde že se vidim ode dneška za pět let, bylo, že mám vodkroucenu polovinu mýho desetiletýho flastru za to, že vás teď tady propíchnu vrtákem, co mám v kapse.

 

Ne, to je hec. Jen kecám. Fakt ale, o týhle věci jsem ještě nikdy nepřemejšlel. Dejte mi minutku. Počkejte, zavřu voči a pokusim se představit si, kde asi tak budu za pět let. Fajn. Už tam něco vidim. Sedim v autě. Je nádhernej den, jedu dost vostře po točitý silnici někde na venkově. Cítim se tak volnej. Moment! Co to bylo za dopravní značku, co jsem právě přejel? Panebože! Ten most tam přede mnou! Už nemůžu zastavit! JÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!

 

Ježíšmarjá, promiňte. Jste v pořádku? Nechtěl jsem vám převrhnout stůl. Ta představa byla tak živá! Dík, že jste se mě zeptala právě na tohle. Ode dneška za pět let tou silnicí určitě nepojedu.

 

Díky za pohovor. Doufám, že to místo dostanu. Můj cvokař říká, že by mi prospělo nějaký stálý zaměstnání. Ne, to je v pohodě. Žádnou ochranku nevolejte. Cestu ven najdu sám.

 



Klíčová slova: rxrxstevefisherpohovor



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama