Kdyby se délka recenzí řídila kvalitou snímku, měl by nejnovější vieweghovský snímek Svatá čtveřice nárok maximálně na odstavec někde v rohu pod reklamou. To by ho však nesměl natočit Jan Hřebejk, jeden z nejambicióznějších českých režisérů, jenž místo trumfu předvedl tvůrčí sebevraždu.
Bylo to trochu jako v Trháku. Když Hřebejk svůj nový snímek představoval v letním kině, začalo se nad Prahou blýskat a člověk podvědomě čekal, že plátno roztrhá vítr. Alespoň by bylo po utrpení. Bouře však nakonec nepropukla, a trapnosti na plátně proto musely učinit přítrž až závěrečné titulky.
Ten večer byl vůbec ve znamení nenaplněného očekávání. Zoufale se čekalo především na zápletku. Když nepřišla ona, vyhlížel divák aspoň povedený vtip. Pak už postupně slevoval: ať už hlavně nikdo neříká „Pojďme si promluvit“. Ať už nám nepouštějí žádný další hudební klip. Ať se přeruší promítání a někdo řekne, že jde o mystifikaci a ve skutečnosti je autorem student gymnázia. Ať už je konec.
Před premiérou Hřebejk pravil: „Tak nějak cítím sám, jestli jsem mohl běžet lépe.“ Nedá se ani spočítat, kolikrát si na to v kině vzpomenete. Hlavou se vám honí otázky: Zdalipak cítil i to, že v případě vieweghovské veselohry neběžel, nýbrž jen dýchavičně klopýtal a padal? Jaká síla donutila renomovaného tvůrce s mozkem nevidět, že látka, již má k dispozici, nevydá ani na slušnou bakalářskou povídku, natož na plnohodnotný celovečerní film? Jak vůbec mohl břitký glosátor a bystrý pozorovatel, autor drásavých dramat i poučených společenských komedií natočit něco tak prázdného, trapného a diletantského?
Šok roste s každým novým upoceným vtipem bez pointy, s každým dalším objímajícím se párem na pláži i s každým dalším falickým „symbolem“ i tematickou „metaforou“. A není to šok z viděného – je to šok z rezignace na soudnost a sebeúctu.
Určit viníka zklamání jménem Svatá čtveřice není přitom vůbec snadné. Děravý scénář plný klišé, která neobhájí ani pseudoargumenty typu „to byl přece umělecký záměr“, míří prstem směrem ke scenáristovi Michalu Vieweghovi. Oficiální tisková zpráva praví, že psal a psal, až měl náhle místo obligátní knihy scénář, výsledek by ovšem svědčil spíše o opaku – to, co nevydalo na román, prostě předal producentům v domnění, že na film by to stačit mohlo. Byla by to úvaha naivní, leč omluvitelná – na poli samostatné scenáristiky je totiž Viewegh novic a jako takový má na bláhovost právo.
Ne tak už zkušený filmař. Kdyby byl Hřebejk soudný, scénář, kterému chybí nosný příběh, zápletka a dialogy, by prostě vrátil k přepracování. Tvůrce, jehož snem je točit filmy stejným tempem jako jeho idol Woody Allen, nicméně neumělý polotovar přijal. Proč, to ví jen on sám. Každopádně je dost možné, že z výše uvedených pohnutek prostě jen nutně potřeboval látku ke zfilmování. A když neměl po ruce osvědčené parťáky Šabacha a Jarchovského, vzal zavděk tím, co bylo. Bez ohledu na kvality.
Výsledkem je nekonečných 78 minut. Snímek, jenž postrádá obsah i děj. Hlavní hrdinové – dva manželské páry s neuspokojivým sexuálním životem – si v něm nejdřív třicet minut povídají o tom, jestli je „to“ baví, nebo ne a co udělat, aby je „to“ bavilo, načež se dalších třicet minut o to, aby je „to“ bavilo, pokoušejí ve čtveřici a definitivně tak pohřbí šanci, aby to (i „to“) bavilo diváky. Mezi tím (a mezi „tím“) se nahodile vyskytují děti, prarodiče, plot, golfová vozítka a osel. A mimochodem také J. X. Doležal, jenž se vlivem nedostatku jiných vzruchů postará o jeden z nejzábavnějších momentů celého filmu.
Co je však ještě horší než fakt, že režisér s nominací na Oscara koketuje s prcičkovským humorem, je do očí bijící fušeřina, kterou Hřebejkova komedie překypuje. Jako by ji „spíchli“ za víkend. Nedojde dokonce ani na typickou vieweghovskou slovní ekvilibristiku – s výjimkou několika vtipných hlášek („Geny přišly!“) vystačí postavy s holými větami a zájmenem „to“. Herci tak mohou potit krev (a minimálně Jiří Langmajer to dělá), ale efekt zůstává nulový. Ostatně stejně jako v obraze, jenž se pro změnu vyžívá hlavně v klišé (kontrast mezi chladnými tóny všední reality a filtrovaným zlatem karibského svitu).
Korunu „uměleckému“ zážitku pak nasazují klipy neboli sekvence podbarvené libozvučnými songy Eggnoise, které zobrazují páry těšící se z exotické fauny, flóry a samozřejmě i ze sebe samých. Mimochodem většinou jsou při tom usazeni v kárkách na golf – Easy Rider hadr.
Mohli bychom se tomu všemu zasmát, vždyť i Hřebejkově modle – Allenovi – sem tam něco „ujede“. V době, kdy kina bojují o přežití a každá špatná divácká zkušenost se české kinematografii sčítá, je však jakýkoli hazard s důvěrou publika trestuhodný. Fakt, že se ho dopouští režisér, jenž tak rád často žehrá na podmínky pro filmaře, zaráží. A hlavně mrzí.
OPRAVDU SVATÁ ČTVEŘICE
Každý pád bolí, ale ten Hřebejkův dvojnásob. Padal totiž z pořádné výšky. Důkazem budiž naše „svatá čtveřice“ aneb filmy Jana Hřebejka, které podle Reflexu patří k nejpozoruhodnějším.
1. PELÍŠKY (1999)
„Proletáři všech zemí, polibte si prdel!“ Nezapomenutelné hlášky a skvěle evokovaná atmosféra „divné doby“.
2. ŠAKALÍ LÉTA (1993)
Nejupřímnější z Hřebejkových fi lmů. Rock’n’roll v totalitních kulisách a nálada, které ještě věřil i sám režisér.
3. MUSÍME SI POMÁHAT (2000)
Nominace na Oscara, Český lev pro Bolka Polívku a poprvé výrazně vážný tón.
4. NEVINNOST (2011)
Loňský experiment z dílny Hřebejk –Jarchovský překvapil syrovostí a uhranul výkonem Anny Linhartové.
