Řidiči aut jsou asi přesvědčeni, že cyklisté na silnici nepatří, říká zlatý olympionik Jaroslav Kulhavý | Reflex.cz
reklama
nahoru

Řidiči aut jsou asi přesvědčeni, že cyklisté na silnici nepatří, říká zlatý olympionik Jaroslav Kulhavý

PETR VOLF30. srpna 2012 • 12:00
Řidiči aut jsou asi přesvědčeni, že cyklisté na silnici nepatří, říká zlatý olympionik Jaroslav Kulhavý
foto: Profimedia.cz

V novém čísle časopisu Reflex si můžete přečíst profil zlatého českého olympionika Jaroslava Kulhavého. Jako bonusový materiál si můžete nyní na reflex.cz přečíst i rozhovor s ním.

reklama


Byla to jedna z nejdramatičtějších českých zlatých na olympijských hrách. Jaroslav Kulhavý o vítězství rozhodl v samém závěru. V posledním kole měl přitom potíže: „Chytly mě křeče a začaly mě tahat komplet celé nohy. Asi jsem málo pil, nevím. To bylo nepříjemné. Vlastně hodně blbé…“ Tak ještě přidal. Způsob, jakým se vypořádal se závodem, který se jede jenom jednou za čtyři roky, bral dech. Kulhavý je vážným aspirantem na českého sportovce roku 2012. 


Dokázal jste si ten závod také užít?

Dá se říct, že jsem si ho užil, i když samotná trať pro mě moc dobrá nebyla, nevyhovovalo mi střídání tempa, zrychlování, zpomalování, ale kopce byly tak krátké, že jsem věděl, že se v nich budu trápit jen chvíli a pak si zase odpočinu. Až na cíl, který byl fakt těžký, se mi to líbilo. Nemohl jsem sice přemýšlet o jiných věcech, abych neudělal nějakou osudnou chybu, ale v kariéře jsem zažil spoustu horších závodů, které jsem si opravdu nemohl užít, i když jsem je vyhrál. Tenhle byl z těch příjemnějších.

 

Máte třeba při závodu okamžiky, kdy si ho vychutnáváte?

Taky to jde. Mně se zvedla nálada, když už jsme jeli jenom ve třech. Cítil jsem se dobře, věděl jsem, že jedu dobře a už v půlce závodu jsem měl radost, protože to bylo znát, že je to perfektní závod. Jakmile jsme byli na špici tři, tak jsem se uklidnil, protože jsem věděl, že bude nějaká medaile. Neděláte rozdíl, jestli zlatá nebo bronzová, ale prostě medaile, protože medaile znamená úspěch.

 

Kdy jste začal cítit ve vzduchu zlato? Představoval jste si během závodu, jaké to bude, až projedete jako první cílem?

Během závodu jsem si párkrát mohl odpočinout a cítil jsem se pořád dobře. Jenže jsem najel do posledního kola – a chytly mě křeče a začaly mě tahat komplet celé nohy. Asi jsem málo pil, nevím. To bylo nepříjemné. Vlastně hodně blbé… Nevěděl jsem, co s tím udělat, protože křeče nemívám, a tak jsem to raději nějak neřešil a jel jsem podle stanovené taktiky. Naplno. To, že budu mít zlato, jsem věděl až v poslední šikaně na vršku posledního kopce, kde jsem ho předjel. Absolutní jistotu jsem měl až v cíli.

 

Závod jste udělal vy, diktoval jste od začátku na čele tempo a rychle jste pole jezdců rozerval na hadry. Byla to součást taktiky?

Chtěl jsem, aby nás nejelo moc pohromadě. Když je víc lidí vepředu, mele se to, někdo vás může zbrzdit, zastavit. Nemůžete mít závod pod kontrolou jako vepředu.

 

Zkoušel jste několikrát nastupovat, ale Nino Schurter se vás pořád držel. To byly chvíle, kdy jsem byl při sledování televize neklidný. Znervózňovalo vás, že nemůže odjet?

Nebyly to vyloženě nástupy. Prostě jsem šel na špici a jel jsem. Opravdový nástup jsem nechával na poslední kolo. Měl jsem to v plánu trochu jinak, jenomže Ital Fontana nastoupil v sekci, která byla nepříjemná svými zatáčkami a která mu seděla. Chytl jsem tam asi deset metrů ztráty, takže jsem nemohl nastoupit v místě, které jsem si vyhlédl, protože jsem musel dotahovat mezeru. Ale nepanikařil jsem, věděl jsem o dalších sekcích, ve kterých jsem mohl útočit.

 

Trať se mi líbila z estetického hlediska. Byla zajímavě upravená. Co jste na ní říkal?

Bavily mě sjezdy a kamenité úseky, byly rychlé. Mohl jsem je pustit rychleji, ale pak hrozilo nebezpečí nějakého defektu. Kdybych píchl gumu, znamenalo by to konec. Musíte najít optimální hranici, abyste jel ještě bezpečně, ale zase ne pomalu. Nebo tak rychle, že to celý přelítnete. To mě baví, navíc jsem mohl využít svoje celoodpružené kolo, ostatní jeli na pevných. Horší to bylo s ostrými zatáčkami v serpentinách, které hodně zpomalovaly, a pak jsem se musel rozjíždět.

 

 

Máte  kola (velikost 29 palců) s větším obvodem, než používají ostatní. Na jedno každé šlápnutí ujedete o něco větší vzdálenost. Mohlo to mít vliv na to, že jste nakonec Schurtera porazil?

Hodilo se mi to v závěru, kde byl sjezd, na něj navazovalo zhoupnutí a pak už byl kopec a zatáčka. Jel jsem z druhé pozice, vyvezl jsem se a větší kola mají setrvačnost, takže mě ve sjezdu natáhla až přímo za něj, a mohl jsem ho předjet. Svou výhodu to mělo.

 

Něco ovlivnit nemůžete, třeba technickou závadu, a na olympijské trati bylo dost překážek, kde se něco takového mohlo přihodit. Jaký je to pocit, že sice můžete trénovat jako o život, ale stejně se to může podělat…

Přesně tak. Oproti ostatním sportům jsou horská kola na tohle dost choulostivá.  Na startu je vedle sebe devět závodníků a během krátké doby se musí dostat do stopy, kde se vejde jenom jeden, v takových situacích hrozí pády a defekty. Samozřejmě většinu defektů může jezdec ovlivnit tím, že pojede pomaleji, že si bude vybírat bezpečnější stopu, jinak to nejde, protože jedete na hranici možností. První věc, kterou jsem se snažil předjít problémům, byl výběr celoodpruženého kola a potom jsem se snažil nerozhodovat závod ve sjezdech, ale někde jinde. Tomu jsem se snažil vyvarovat.

 

Už jste si pustil záznam vítězného závodu, abyste si ho mohl v klidu vychutnat?

Ještě jsem neměl čas, viděl jsem jenom posledních dvacet minut při oslavách v hospodě. Jednou si to pustím v klidu, s komentářem, nechám si to stáhnout na dývko.

 

Byl jste v Aténách 2004 i v Pekingu 2008. Čím byla tahle olympiáda jiná než ty předchozí?

Hlavně diváci byli jiní. V Anglii mají ke sportu vztah, mladí, staří, rozumí mu. Olympiády jsou obecně tak velké, že se vymykají z čistě sportovního rámce. V Londýně mě zaujalo, že se sportoviště můžou využít po hrách i jinak, přenášejí se do jiných míst nebo se demontují. Potom nechátrají. To je cesta pro budoucnost.

 

Četl jsem, že jste připravoval hlavně „hlavu“. Jak tomu mám rozumět – měl jste psychologa?

Snažil jsem se připravit na všechny možné situace. Musíte počítat se vším, co vás může potkat před závodem a během něj, abyste pak mohl rychle vyhodnotit nastalou situaci. V tom vám nikdo jiný nepomůže, musíte se rozhodovat sám. Psychologa nemám, zatím ho nepotřebuju.

 

Letos jste neměl dobrou sezónu. Myslím ve světle té loňské, kdy jste vyhrál úplně všechno, co se dalo a nastavil si laťku hodně vysoko…

Byl jsem naštvanej, protože jsem nevyhrál v závodech, v nichž jsem si to naplánoval, hlavně v Novém Městě na Moravě, kde mi to uteklo o pár metrů. Byla to smůla. Jenže jsem věděl, že bude olympiáda, takže nevadí, když budu mít o deset procent horší výkon, než bych mohl mít, v Londýně mi měla forma kulminovat. To bylo hlavní, hrám jsem podřizoval přípravu a do řady závodů jsem šel proto na hranici přetrénovanosti, byl jsem utlumenej, dělal jsem si rezervu. Na druhou stranu to byl risk, protože jsem mohl mít defekt – a všechno mohlo být jinak.

 

Fontanovi upadlo sedlo. To měl smůlu jak prase, ale bronz uhájil.

Takové věci se ale stávají, všechno je odlehčené, z karbonu, dochází k únavě materiálu a prostě se mu uvolnila sedlovka. Nemohl si sednout. Stalo se mu to naštěstí ve chvílích, kdy se blížil cíl a už se to mohl zvládnout.

 

 

Jaké mate zkušenosti s cyklistikou na našich silnicích, kde absolvujete osmdesát procent tréninku, každý den jsou to hodiny v provozu. Jací jsou řidiči?

Jsou to špatné zkušenosti, horší než v jiných zemích. Řidiči si tady ještě nezvykli, že nejsou sami a cyklisty berou jako něco navíc, jako problém, a jsou přesvědčeni, že na silnici nemají co dělat. Jsou agresivní, ale nakonec se naučíte předvídat, co budou asi dělat. Dvakrát za den se mi stane, že mě tvrdě zavře autobusák, na férovku, anebo mi nedají na kruháči přednost, protože si myslí, že jedu desítkou, ale já tam mám třicet, čtyřicet. Buď si nezvykli, nebo to nechtějí řešit. Problémy jsou pořád, vytáčí mě to, ale nic jiného mi nezbývá než to brát, jak to je.

 

Byl jste v Londýně na dopingové kontrole?

Asi dvakrát nebo třikrát. Chodíme na kontroly dost často. Na horských kolech jsou případy pozitivního dopingu výjimečné, třeba u jednoho borce se objevil klenbuterol: před sezónou byl v Mexiku a jedl tamní bifteky... Více případu je v silniční cyklistice, je to tam asi zakořeněné z dřívějších dob, kdy se ještě Tour de France jezdila na chlast… a jsou tam větší peníze. Někdy mi ale přijde, že jsou dopingové kauzy vyvolané na přímou objednávku. Máme pak strach, abychom si mohli dát v hospodě maso. Ale stejně je nepochopitelné, když si někdo zakázané látky bere vědomě, protože se na to stejně přijde, i když s menším zpožděním, protože laboratorní testy se opožďují za dopingovým výzkumem. Jsou to blázni.

 

Co jste studoval?

Automobilku, obor silniční doprava, ale nebavilo mě to. Auta se mi líbí jenom jako objekty. Kolo si sám myju, kdysi jsem jich pár postavil na zakázku, poskládal jsem je, dal jim design.

 

Tak to teď mají slušnou sběratelskou cenu…

Ale nejsem na nich podepsaný.

 

Jaký je to pocit, když jste už všechno vyhrál?

Super. Hezky se to sešlo. Uvidím, co bude dál, přemýšlím o Tour de France, to je další level, ale příští sezónu budu ještě závodit na horském kolu. Jde o to pak najít si na silnici svoje uplatnění, ještě nevím, jestli budu vrchař nebo spurter.

 

Jak je možné, že to ještě nevíte?

To se dá poznat, až když se začne závodit.

 

Profil Jaroslava Kulhavého si přečtěte v Reflexu 35 / 2012.



Klíčová slova: rxrxpetrvolf



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama