Když byla Barbora Špotáková ještě oštěpařské miminko. Přečtěte si rozhovor ze začátku její hvězdné kariéry | Reflex.cz
reklama
nahoru

Když byla Barbora Špotáková ještě oštěpařské miminko. Přečtěte si rozhovor ze začátku její hvězdné kariéry

Pavel Kovář10. srpna 2012 • 10:09
Když byla Barbora Špotáková ještě oštěpařské miminko. Přečtěte si rozhovor ze začátku její hvězdné kariéry
foto: Profimedia.cz

Barbora Špotáková to opět dokázala! Včera večer suverénně získala zlatou olympijskou medaili. Přitom stačilo málo a její hvězdná kariéra nikdy ani nemusela nastat. Připomeňte si rozhovor z doby začátků její kariéry, kde o tom otevřeně vypráví.

reklama
Ještě nebyla olympijskou šampionkou, natož dvojnásobnou. Ale hvězdnou budoucnost už všichni tušili. BARBORA ŠPOTÁKOVÁ (tehdy 25) si v roce 2006 přivezla ze srpnového atletického mistrovství Evropy v Göteborgu stříbrnou medaili. Pavel Kovář s ní tehdy připravil následující rozhovor.


Jestliže o sobě prohlašuje, že je oštěpařské miminko, lze jí věřit. Někdejší vícebojařka sáhla totiž po oštěpu z nouze před čtyřmi lety v Americe, kde coby posluchačka České zemědělské univerzity hledala studijní i sportovní štěstí. Trápilo ji zdraví a myslela na konec kariéry ...

Věříte na náhody, zejména na ty šťastné?

Nevěřím, protože všechno se děje z nějakého důvodu. Třeba tím, že nasednete na nějakou vlnu, což není náhoda. Všechno se děje z nějakého důvodu.

 

A co vaše rozhodnutí odejít na rok do Ameriky? Váš trenér Rudolf Černý s tím nesouhlasil. Pak jste se v zámoří zranila, a proto začala z nouze trénovat oštěp. To nebyla náhoda?

 

Nebyla. Mně totiž spousta lidí už dávno říkala, že budu házet oštěpem. A že trenér s mým rozhodnutím nesouhlasil? On mi přece neřídí život. Zajímalo mě studium a sportování na americké univerzitě, chtěla jsem se zdokonalit v angličtině a taky jsem potřebovala změnit prostředí. Rok před odjezdem za moře mě trápily bolesti v nártu, s nimiž si lékaři nevěděli rady, ale já trénovala i závodila. Na juniorském mistrovství světa v Chile jsem v sedmiboji skončila čtvrtá, ovšem to už noha hodně bolela. Pak se přišlo na to, že jde o únavovou zlomeninu.


Malá prasklinka v kosti, která ...

 

...není dlouho vidět na rentgenu. Nejdřív bolí trochu, ale člověk nebere vážně signály, jež tělo vysílá. Bolesti zvolna sílí a zvlášť citelné jsou, když se vrátíte do tréninku po pár dnech volna. Bolí to čím dál víc, až jdete k doktorovi, a povede-li se snímek, tak se odhalí.

 

 

Do Ameriky jste odletěla vyléčená a coby studentka-atletka? Na jakou školu a co se tam od vás chtělo?

 

FotoJan Železný prohlašuje o Barboře Špotákové, že vyhraje hod oštěpem na OH 2008 v Pekingu. Důvěra nejlepšího oštěpaře světa všech dob a zároveň jejího rádce ji určitě těší a posiluje.Foto: Milan Jaroš

Dostala jsem roční sportovní stipendium na univerzitě v Minneapolisu ve státě Minnesota. Škola tak poměrně snadno získává hotové atlety, aby za ni závodili v univerzitních soutěžích.

 

Takže z vás byla námezdní závodnice?

 

Ano, a brzy se mi tamější podmínky nelíbily. Vina byla i na mé straně, že jsem se lépe neinformovala a šla do toho po hlavě. Být na koleji se sedmnáctiletými Američany, kteří se neumějí chovat, poprvé v životě se dostali z domova a užívají si - není nic příjemného. Nešlo o atlety, ale o normální studenty. Spřízněné duše, které jsem tam našla, byly z Evropy. Mně prostě americká mentalita nesedí. Naštěstí jsem bydlela s německou atletkou, ale v pokojíku tři krát tři metry. Tam musely být palandy, aby se pod ně vešel pracovní stůl.

 

Jak se na univerzitě sportovalo?

 

Všechno bylo řízeno masově. Nikdo se nezabýval individualitami. Velkému množství atletů se nasadí brutální trénink, a když padesát procent lidí odpadne, desítky jich pořád pokračují. Ne jako u nás, kde se každý talent vypiplává.

 

Vy jste se tam zranila. Dá se říci, že příčinou byla ona brutální příprava?

 

Ano. Na hlavu postavený trénink. Ozvaly se mi další bolesti, tentokrát holenní kosti. Zdálo se, že je to další únavová zlomenina. Bolesti sílily, přidala se špatná nálada z odloučení ... Co jsem nabrečela v Americe, to jsem nenabrečela za celý dosavadní život. Třeba o vánocích se zavřela kolej a nikoho nezajímalo, kde budeme během prázdnin bydlet. Peníze na letenku domů jsem neměla.

 

Stal se z vás v Americe bezdomovec?

 

Takhle to naštěstí neskončilo. Potkala jsem českého fyzika, jenž na univerzitě zkoumal plazmu, a ten mě nechal bydlet přes svátky ve svém malém bytečku. Byla to však cenná zkušenost, protože pak už jsem dokázala trochu si dupnout a prosadit své. Když jsem to udělala, trenér najednou prohlásil, že univerzita má určité finanční možnosti.

 

Vy jste v rámci stipendia nedostávala žádné peníze, žádné kapesné?

 

Ne. Já studovala, sportovala, bydlela na koleji a měla plnou penzi v menze, kde víceméně jíte stále totéž. Abych tohle přečkala, nabrala jsem si co nejvíc předmětů. Pedologii, nauku o půdě, několik ekologických oborů, ochranu přírody, dokonce i matyku. Ne že by mi něco z toho po návratu v Praze uznali, ale nelituju, naučila jsem se učit. Tam je to jinak než u nás. Neustále musíte dělat úkoly, každý den makat, a není to tak, že na závěr přijde jedna nejdůležitější zkouška. Tam děláte závěrečný test, který ovlivní asi jen patnáct procent z hodnocení. Makáte-li celý rok, konec vám nemůže uškodit.

 

Nyní byste měla popsat ten osudový okamžik, kdy začala vaše oštěpařská kariéra.

 

Když jsem kvůli bolestem holeně nemohla trénovat jako vícebojařka, tak se mnou univerzitní trenér Sidney Cartwright začal dělat oštěpařské cviky. Byl to obří černoch z Baham, bývalý desetibojař, jenž házel přes sedmdesát metrů. Ty cviky jsem neznala, v Praze jsem se oštěpu dotkla v tréninku asi dvakrát ročně. Ovšem on se mi věnoval, až když měl čas, protože vedl skupinu padesáti holek. Trénink oštěpu mě bavil, po pár týdnech jsem házela o tři metry dál a kvalifikovala se na mistrovství Evropy. To mě zachránilo u atletiky.

 

Jak tomu mám rozumět? To byste jinak ukončila kariéru?

 

Asi ano, protože kdybych na tom šampionátu nestartovala, v žádném oddílu by mě u nás nevzali, musela bych studovat a asi i pracovat. V takové situaci bych těžko udělala nějaký výkon. Navíc jsem byla pořád zraněná. Holeň se nelepšila, noha bolela, nemohla jsem se odrazit. S trenérem jsme objížděli doktory, ale bezvýsledně, až pan primář Horel z České Lípy mi pomohl. Přišel totiž na to, že se nejedná o únavovou zlomeninu, ale o nádor na kosti, a ten mi z holeně vysekl. Jemu vděčím za moc!

 

Z Ameriky jste se vrátila v roce 2002, jak to bylo dál?

 

Pan primář mi vysekl velký kus holeně. To když jsem viděla na rentgenu ... Bílá kost a náhle čtyři centimetry černé, vyseknuté véčko. Ono to ale rychle dorůstalo. Teprve pak jsme se začali s trenérem připravovat na oštěp za pomoci kamarádů z Dukly.

 

Tehdy i Jan Železný říkal, že budete házet daleko, a vzal vás v roce 2003 na tradiční předsezónní kemp v Jižní Africe. To vám dalo asi hodně.

 

Honza mi tehdy pomohl i finančně. Dukla něčím přispěla a zbytek částky on doplatil. Ovšem tehdy mě ještě trápily dozvuky operace holeně a vlastně jsem s oštěpem začínala. Všichni si ale mysleli, že když budu pět týdnů trénovat se světovým rekordmanem, vrátím se jako velká šampiónka. Jenže když dostanete spoustu nových informací o technice a speciálně posilujete, tak vás to spíš zabrzdí. Než to absorbujete. Já jsem ten rok nepřehodila ani osobní rekord. To bylo zklamání pro mě a asi i pro Honzu.

 

Jaké to bylo trénovat s fenoménem oštěpu? Snažila jste se ho napodobovat?

 

Honza má neskutečné oštěpařské oko a techniku. Oštěpařka a kamarádka Nikola Brejchová mi říká, že ho napodobuju, a že jsem proto blázen. Ale já to nedělám. To ani nejde. On dává například oštěp extrémně za sebe, což mě nikdy neučil. Železný neučí styl, kterým hází sám. V návalu nových pojmů v technice jsem zapomínala na to své. Přece jenom něco dělám dobře, když oštěp někdy doletí daleko. Proto zůstávám i u svého trenéra. Připravuju se pořád stejně a mezitím mi stačí třeba šest technických tréninků za rok s Honzou. Vyslechnu jeho názory, snažím se je přebrat a některé použít. To je ideální. Nikola mi taky řekla hodně rad.

 

Jan Železný mi kdysi vysvětloval, jak je oštěp technicky náročná disciplína, kdy tělo trápí různé protipohyby a rotace. Co je z té techniky nejdůležitější?

 

Pět věcí, které když neuděláte, nic nehodíte. Především musíte mít zavřenou levou stranu, být nohama na zemi, než začnete házet. Umíte-li těch pět věcí, můžete házet svým stylem. Nemusíte přerotovávat jako Honza. Když ale techniku nezvládáte, ublížíte si. Špatný hod je velká rána do kyčle i do zad. Dobrý hod nebolí. Proto je oštěp jedna z nejtechničtějších disciplín. Piplání s technikou mě baví. Tady nejde tolik o to, aby člověk hodně posiloval a něco namakal. Síla bez techniky je tu k ničemu.

 

Co znamená - udržet si zavřenou levou stranu?

 

Že jste bokem k odhodišti. V momentě, kdy dopadnou obě nohy na zem, musíte být bokem, a to děláte levou rukou. Jinak si zkrátíte dráhu oštěpu. Když jste bokem, tak máte ruku, co táhne oštěp, o třicet centimetrů dál. To dělá ve výkonu deset metrů.

 

 

Dostala jste se na olympiádu v Aténách 2004, ale tam se vám nevedlo, v kvalifikaci jste obsadila až osmadvacáté místo.

 

Nevymlouvám se, ale na olympiádě jsem ještě cítila dozvuky operace holeně.

 

Před loňským mistrovstvím světa v Helsinkách vám již ale ve světových tabulkách patřilo šesté místo. To byl velký skok. Proč jste se tam nedostala do finále?

 

Neměla jsem ustálené výkony. A přidaly se osobní věci. Den před odletem jsem se rozešla s přítelem. Při kvalifikaci na mě sedla krize. Pět dní pršelo a foukal vítr, pak se zastavila záclona na okně. A jéje, druhý den bude jiný počasí, věděla jsem. Taky jo, na mě změny klimatu působí, celou noc jsem nespala. Ráno svítilo sluníčko. Bude to dobrý, říkáte si, ale tělo nechce. Stát se to nyní, tak bych místo šestašedesáti hodila šedesát a postoupila.

 

Všechno si vynahrazujete letos. V květnu jste se zapsala do světových tabulek jako jednička.

 

To, že jde forma nahoru, jsem poznala už při jarním soustředění. Od října mám nového přítele, i to má blahodárný vliv. Ve škole jsem získala bakaláře. Druhý rok mě netrápí zdraví, denně můžu trénovat.

 

Před květnovým závodem ve Valencii vás nerozhodilo, že na letišti utrpěly újmu dva ze tří vašich závodních oštěpů. Házela jste pak jediným zdravým, takzvaně měkkým, a byl z toho skvělý výkon. Mimochodem, co určuje kvalitu oštěpu?

 

Materiál. Nejtvrdší jsou karbonové, létají nejdále, ale jak už jsem říkala, když hodíte špatně, tak právě z toho karbonového nejvíc bolí ruka a tělo. Proto se trénuje s měkkými oštěpy, s nimi uděláte třeba čtyřicet hodů za trénink. Hodit tolikrát s karbonovým, můžete se loučit s loktem.

 

Kolik máte oštěpů? Kolik jeden takový stojí?

 

Mám jich kolem dvaceti. Ale závodní, s nimiž můžu něco hodit, pouze dva - karbonový a měkký. Karbonový stojí třicet tisíc korun, měkký pětadvacet. Pak jsou ještě tréninkové, které vyrábějí v Polsku, a ty stojí patnáct set. Nemají ale úplně ideální letové vlastnosti.

 

Na závodech v Lausanne, krátce před mistrovstvím Evropy, vás přehodila posledním, šestým pokusem Němka Steffi Neriusová, ale vy jste házela po ní a překonala ji asi o půl metru. To musí být báječný pocit.

 

Těžko popsatelný! Ale radost měla i ona. Z toho, že mě vyhecovala k výkonu. Ona je takový mužský, soutěživý typ. Chlapi se právě takhle hecují. Steffi je velká závodnice, byla šťastná, že závod takhle změnila. Oštěpařky tvoří dobrou skupinu. Docela se kamarádíme a anglicky domluvíme, kromě Kubánek, které mluví pouze španělsky, a ještě málo. Ovšem před finálovým závodem v Gšteborgu to bylo jiné než obvykle. Najednou vládlo ticho, koukaly jsme na sebe hodně bojovně. Důležitý je totiž první pokus.

 

Na mistrovství Evropy v Gšteborgu jste vyhrála kvalifikaci, ale v samotném závodě byla druhá. Po jeho skončení jste prohlásila: „Házela jsem do kosmu a měla intuici, že první nebudu.“ Nemohou být takové intuice nebezpečně limitující. Míváte je často?

 

Mám je vždy a většinou se nemýlím. Přijedu na závody a vím, jak dopadnu. Třeba po příjezdu do Lausanne jsem věděla, že vyhraju. Byly tam všechny soupeřky, světová rekordmanka Kubánka Menendézová, taky Neriusová, ale já si byla jista. Nikomu to ale nehlásím. Koukám na soupeřky a vím. V Gšteborgu jsem věděla, že Neriusová bude největší překážka. A ona mě taky nakonec přehodila.

 

Vysvětlete, proč jste v Gšteborgu „házela do kosmu“, tedy příliš vysoko, a tudíž ne do dálky. To zavinil výpadek techniky?

 

Naše disciplína je zvláštní v tom, že oštěp lze dobře hodit, jen když jste uvolněný. Když jako nechcete. Ale nechtějte ve finále mistrovství Evropy! Čím víc chcete, tím víc jste v křeči. A kazíte techniku.

 

Považujete hod oštěpem za disciplínu, u níž lze vydržet dlouho? Dana Zátopková házela do devětatřiceti let, Jan Železný končí coby čtyřicetiletý. Čtyřiatřicet je Neriusové. Není to zvláštní, když na druhou stranu oštěpařům hrozí častá zranění?

 

Když už získáte techniku a naberete zkušenosti do hlavy, proč končit. Železnému to už nelítalo přes devadesát metrů, není mu pětadvacet, ale pořád měl na medaile. Fakt je, že spousta oštěpařek mi říká, že jsem ještě hodně mladá, a dodávají, že životní formu měly po třicítce. Věřím, že tohle všechno u mne přijde. Nebudu se tomu bránit.

 



Klíčová slova: rxrxBarbora Špotákovápavelkovar



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama